Japonsko, cizokrajná země s vůní čaje a jedlých kaštanů. Země, kde je vše perfektně upravené do nejzazších detailů, s etiketou, ze které se nám ježí vlasy. Tokio, mekka technologie s více než 13 miliony lidiček namačkaných do 2000 kilometrů čtverečních. Začátkem května jsem se vydal do Tokia na malý čtrnáctidenní pracovní výlet. Čekal jsem hodně. Myslel jsem si, že se nedorozumím, že se budu mačkat upocenej v metru, že uvidím japonskou kulturu, budu pít čaj, jíst dobré jídlo a že mě ten výlet vyjde draho. Ale rozhodně jsem nečekal, že budu brázdit ulice Tokia na kole.
První poznatky
Cesta z letiště nebyla nijak zajímavá. Podivně vyčištěná a prázdná dálnice z letiště Narita do Tokia mě nijak neuchvátila. Při příjezdu do města se situace nijak zvlášť nelepšila. Pohyb po dálnici byl celkem stejný jako kdekoli jinde, až na to, že jsme se nikde nezasekli v jamu a pohyb po silnici byl nezvykle plynulý, jako bychom jeli limuzínou… což jsme samozřejmě nejeli. :)
Tokio má jednu takovou nezvyklost. Jen velké ulice mají názvy. Jednotlivé oblasti se pak dělí na bloky a ty na sub-bloky a domy dostávají čísla podle toho, jak je zrovna postaví. Takže mimo hlavní silnice veškerá orientace žádná. To má za následek, že se jako turista začnete pohybovat po hlavních ulicích, které jsou narvané obchody převážně s evropským nebo americkým zbožím, a toho máme doma habaděj, nemusíme pro něj jezdit do Tokia.
Architektura je závislá na penězích víc, než na čemkoliv jiném, a tak ty „nejzajímavější“ (nejzprofanovanější) stavby najdete právě v ulicích s módou (Prada), státními institucemi (Metropolitan Government Building) a kalncelářemi velkých firem (Fuji TV) apod. Zahrady jsou sice hezké, ale co je to platné, když máte výhled orámovaný kolem dokola výškovými budovami.
Kola
Zábava pro mě začala až ve chvíli, kdy jsem si všiml zvláštního rámu jednoho ze zaparkovaných kol.
Za chvíli jsem už nebyl schopný registrovat nic jiného než zaparkovaná kola, barvy, detaily provedení řidítek, kombinace barevných kol a lidi pohybující se na dvou kolech. Přibyly další a další fotky a začal jsem toužit po tom si nějaké takové kolo pořídit a trošku se po těch ultra hladkých silnicích projet.
Na to jsem nebyl připravený a potřeboval jsem si sehnat víc informací na internetu. Problém je, že internet v Japonsku je výsadou zřejmě silně výhodných smluv s místním operátorem, ale jako cizinec mate smůlu. Free wi-fi, která je tak hezky propagovaná v kavárnách kočičkou s nápisem wi-fi, je pouze znamení,že najdete signál, na který se můžete v případě , že máte zmíněnou smlouvu, připojit. Naštěstí jsme v Českém centru, kde jsme byli pracovně, měli možnost se připojit, takže jsem si nějaké informace našel.
V Tokiu se dá najít bezpočetně prodejen s koly. V centru najdete převážně „velkoobchody“ s novými koly. Když řikám velkoobchod; neznamená to, že najdete halu s řadou kol. Prostor v Tokiu je drahá záležitost, a tak je všechno vyhnané do výšky. Například takový Ysroad ma sice šest pater, ale rozloha každého patra je asi tak o velikosti 30 m2. Kola se pohybuji od 25 000 ¥ (Yenu) (5.500 Kč) az do 300 000 ¥ a víc. Průměrná cena kola se pak pohybuje kolem 100 000 ¥ (22 000 Kč).
Kupovat si ale nové kolo trošku postrádá smysl. Zvlášť, když s tím člověk nepočítal dopředu a chce se projet a ne vyhodit jen tak 20 000 za nové kolo. Navíc opravdu pěkná kola s charakterem ve velkoobchodech nenajdete. Samozřejmě pojem „pěkné kolo“ je hodně subjektivní, ale v tomto případě mám na myslím něco charakteristického pro Tokio, což byly vesměs netradiční konstrukce, nebo porůznu vytuněné klasické rámy. Co jsem si hlavně uvědomil, že pokud tu koupím nějaké kolo, když už jsem do toho tak spadl, tak to musí byt kolo s duší, kolo, kterému se někdo věnoval osobně, a musí být levné samozřejmě, nebo alespoň v rámci mých možností.
Samozřejmě mě napadlo,že tady přece někde musí být bazar s koly, kde se dá určitě nějaké staré pěkné kolo koupit nebo tady musí přeci existovat něco jako Bajkazyl, kde by se dal půjčit nějaký pěkný kousek a trošku si to užít. Přece si nebudu půjčovat nějakou plečku pro turisty. To bych ale nesměl byt v Japonsku. Japonci totiž nemají obecně rádi použité věci. Takže bazary s koly tady v podstatě neexistují. Tokio má naopak problém s odloženými, zaparkovanými koly, které na úzkých chodnících můžou po nějaké době vadit normálnímu pohybu.
Takže tady existuje něco jako záchytka pro kola. Průběh je asi následující. Kolo, které se nějakou dobu nehýbe z místa nebo je zaparkované na místě, kde nemá být, je označené lístkem. Pokud si ho nikdo do určité doby nevyzvedne, odveze se do sběrny a zhruba po měsíci ho, nehledě na jeho kvality sešrotují. :O
V Tokiu tak za rok sešrotují pár stovek tisíc kol. Což je samozřejmě šílená představa, ale protože Japonci nemají rádi ty použité věci… Popravdě existuje něco jako Green tokyo cycle (naštěstí je ten google translator).
Green cycle je akce lidí, kteří prostě mají rádi kola, a tak některé zachrání před sešrotováním a pak je za slušnou cenu prodají někomu z Japonců, který z různých pohnutek nedodržuje obecnou mánii po nových věcech. Takové kolo je pak za cenu cca od 10 000 ¥ do 30 000 ¥. Opravdu pěkné kousky. Příjde vám to drahé? Když zvážíte, že zapůjčení kola stojí 1000 ¥ na den, pak když jste tam alespoň týden a chcete jezdit na normálním kole, tak se to určitě vyplatí… nevím ovšem, co s ním pak uděláte… tedy vlastně vím. Já osobně bych ho zabalil do krabice a odvezl si sebou do Čech. Jednak pokud cestujete jako já pouze s jedním zavazadlem, tak máte při cestování letadlem pořád možnost druhého zavazadla do 23 kilo zadarmo :) a kolo rozhodně 23 kilo mít nebude. Když jsem letěl do San Franciska, tak jsem toto aplikoval a byla to jedna z nejlepších věcí, kterou jsem udělal. Prostě jsem si vzal kolo s sebou. Nic mě to nestálo ani cestou tam ani cestou zpátky. Když jsem vylezl z letadla, pomohl si metrem, tak sem hned před metrem kolo rozbalil, složil a už jsem z něj neslezl.
Otázkou je, co se stane, když si vezete kolo jen jedním, zpátečním směrem. No, i kdyby po vás chtěli CLO, kolik tak asi můžou za staré použité kolo chtít. :) Jeden z dalších důvodů proč nekupovat nové.
Ještě, než jsem si kolo nakonec půjčil od Petra Holého z Českého centra, prolezl jsem pár dalších obchodů s koly a nepřestal fotit další. Nejúžasnější kola jsem sice nalezl přímo v ulicích, ale určitě se vyplatí si zajít do Cycly (Stanice Seibu-shinjuku, Kabuki-cho, Shinjuku), kde staví kola z jiných. Když jsem tam přišel, tak jsem nevěřil, že to jsou použitá kola. Asi i kvůli cenám. Opět s průměrnou cenou kolem 100 000 ¥. Ale ta kola opravdu stojí za to.
Tomu, kdo by chtěl jít opravdu tou nejlevnější cestou, doporučuji zapomenout na střed Tokia, a rovnou se vypravit do Asakusa a probrouzdat si uličky. Cena kol se pohybuje kolem 10 000 ¥, což je úžasné.
Jaké je Tokio na kole?
Přestože se ten pocit, když si v Tokiu sednete na kolo, nedá moc popsat, pokusím se o to. Ve chvíli, kdy jsem se posadil na kolo, se Tokio jakoby otevřelo. Je to se prolítat uprostřed bitvy ve Star treku se štítem nesmrtelnosti. Všechno se najednou probarví, konečně můžete na Tokio opravdu kouknout a užít si ho.
Cyklista v Tokiu si užívá největší benevolence ze všech stran. Nejen, že silnice jsou jako, když na ně někdo zrovna udělal stěrku, ale i chodníky jsou naprosto hladké. Proč zmiňuju chodníky? Protože v Tokiu se jezdí na chodníku. Dokonce někteří domácí neberou na zřetel ani směr na silnicích a prostě jezdi, jak se jim zachce, tedy i v protisměru. Nicméně cyklista má volný pohyb na silnici (správně po levé straně) a na chodníku. V mnoha případech vás samotní policisté za poklony a slova „Dozo“ (prosím) navigují na chodník. Chodci jsou na cyklisty zvyklí, takže se nikdo nediví, když ho míjí cyklista nebo když za nějakým chodcem jedete krokem a prohlížíte si s ním výlohu. Jde to do takových extrému, že na kole můžete opravdu jezdit i davem lidí v totálně zaplněných místech jako je Shibuja, nebo Harajuku. Cyklista je zkrátka brán jako přirozená součást celého mumraje. Oboustranná ohleduplnost je pak samozřejmostí. Co je ovšem třeba podotknout, že s kolem nesmíte, až na výjimky, do metra.
Na rozdíl od českých ulic, kde jsou cyklisti převážně muži (soudě podle Prahy), v Tokiu jsou cyklisti vyváženě, řekl bych tak 1:1. Díky celkové mírumilovnosti dopravy pak na kolech vidíte jezdit (většinou po chodnících) babičky a dědečky, maminky s dětmi v sedačkách. Mladší generace jezdí převážně na single-speedech a fixkách, nebo skládačkách všeho druhu.
Výhoda pohybu Tokiem na kole je hlavně v tom, že můžete bez obav zapomenout na nepřehlednost zástavby a klidně se vydat do uliček a projíždět si město sem a tam, jak se vám zachce. Když už budete mít pocit, že jste se ztratili, tak stačí prostě jet rovně, brzo narazíte na hlavní (pojmenovanou) ulici a pak už se lehce zorientujete. To, co uvidíte v uličkách a v koutech, kam normální turista nohou nevkročí, vám pak teprve umožní užít si skryté krásy Tokia. Každý baráček, stejně jako každé z kol, má jinou osobitou duši majitele. Všechna ta zákoutí, polorozpadlé staré části domů, nebo naopak neskutečně precizně provedené minimalistické stavby, každý kousek má své kouzlo, a pokaždé, když někam zahnete se budete divit, co že si to zase vymysleli a jak něco takového vůbec někdo mohl dát dohromady. I nakupování je mnohem pohodlnější :). Všechny ty nudné obchody s evropským zbožím tak můžete snadno objet a věnovat se těm, které vás zajímají. Vracet se pak na místa, kde jste už byli, je jen otázkou šlápnutí a ono vás to tam samo bez námahy doveze.
Tokio je sice obrovské, ale nemusíte se bát,že byste někam na kole nedojeli. Hlavní centrum Tokia se dá na kole zvládnout za pár hodin, když budete opravdu pospíchat a následovat některou z dálnic, pak se dostanete z jednoho kouta Tokia na druhý velice rychle. Na jednom ze svých výletů jsem například za 5 hodin šouravé jízdy na kole uličkami projel z jihu, kde ani moje mapa nezasahovala, na sever do Asakusa, přes vodu na druhy břeh a nazpátek do Hiro a ani jsem se nezapotil. Celou dobu jsem jel velmi pohodově a zajížděl do míst, která mi zrovna v tu chvíli přišla zajímavá, jednu ruku na řídítkách, v druhé foťák (telefon).
Nakonec přikládám pro inspiraci pár fotek kol, která jsem nafotil v rámci své obsese tokijskími variacemi tunningu kol.