Povídka na pokračování, vychází každý pátek. (začátek)
6. Debriefing
„Nerada ti to říkám, ale aktuální bilance vaší akce ,vymítání Vltavské‘ je daleko méně než uspokojivá.“
Dana seděla se svou přítelkyní, bulvární novinářkou Soňou v kavárně Nové Scény. Ze svých míst shlížely z výše deseti metrů na okolí tramvajových zastávek Národní divadlo. Poněkud nadřazený pohled na lidské hemžení pomáhal Daně, aby Sonino drtivé resumé pojímala s nadhledem, šlo to ale těžko. Petr ležel už sedm dní v nemocnici s rozdrcenou lýtkovou kostí, Marek se málem duševně zhroutil a Jen si vzal týdenní dovolenou. Jediný, kdo alespoň podle e-mailové korespondence zachovával klid, byl Karel Kuhn, který měl ale zrovna v tuhle chvíli pro něj neobvyklé, už dvacetiminutové zpoždění.
„Omlouvám se, mé dámy,“ zahlaholilo Kuhnovým hlasem za Danou, Profesor se tedy nakonec přeci jen objevil.
„Bohužel,“ pokračoval Kuhn s vysvětlováním, „jsem měl dost velký problém se sem dostat.“
„Že by dopravní zácpa?“ ušklíbla se Soňa, která Kuhna osobně předtím nepotkala.
„Kdepak zácpa,“ zachmuřil se profesor. „Nácpa. Než jsem sem došel, tak asi na pěti přechodech se mě auta pokusila nacpat na chodník, případně smést z povrchu zemského. Když se mi to stalo na I.P.P, tak jsem si říkal, dobrá, tady to dělají vždycky a všem, ale pak se mi totéž stalo na všech dalších přechodech pro chodce až sem. Už jsem si říkal, že si vezmu taxi, ale tak nějak jsem získal dojem, že by to se mnou ten jeho řidič mohl narvat do prvního billboardu.“
„No, tak to je trochu divný,“ připustila Dana. „V pondělí (den po té Vltavské) jsem cestou z práce zažila čtyři dost nepříjemný situace – najíždění do cyklopruhu, vytlačování, pravý hák a prakticky úmyslné dveře. To se občas stane, ale že by tak často? Tak jsem to začala počítat a za těch posledních pět dnů mám víc incidentů, než za půl roku předtím. Nakonec jsem začala jezdit domů parkama, ale to je o hubu jak pro mě, tak pro pěší a přijdu si tam jak ten dement, co v Bogotě projel cyklojízdou.
A Jeník má asi podobnou zkušenost. Druhý den se mě ptal, jestli je normální, že po tom zážitku na Vltavské má dojem, že jsou v Praze auta na chodce strašně agresivní. Když jsem mu poradila, ať si to eviduje jako já, tak se navztekal, vzal si dovolenou, nastěhoval se na magistrát k Vaškovi a prý s ním řeší agresivitu řidičů.“ Na chvilku se odmlčela a zadívala se ven. „No vidíš to,“ zvýšila najednou hlas: „Támhle to hovado se chce nacpat před tramvaj zleva. Tady! A přechod, ten pro něj neplatí, hej tam přecházejí lidi, kreténe!“
„Okna této kavárny a auta tlumí zvuk celkem o nějakých osmdesát decibelů,“ poznamenal Profesor: „Neslyšel by, ani kdybys tady vystřelila z brokovnice.“
„A nemá to všechno nějakou souvislost s tímhle?“ ukázala Soňa na článek na titulní stránce kavárenského výtisku Hospodářských novin: Zabijácký únor anuloval loňské snížení nehodovosti, hlásal titulek.
„To je jak z Blesku,“ zabručela Dana, ale článek v rychlosti přelétla. Potom noviny odhodila, jako by byly jedovaté.
„Takže?“ zeptal se Profesor, kterému se zjevně nechtělo zvedat se pro výtisk, ležící nyní až na pohovce o dva stolky dál.
„Takže počet dopravních nehod na území Prahy v posledním týdnu vzrostl oproti dlouhodobému průměru čtyřikrát,“ recitovala. „Pět mrtvých chodců a po třech letech první cyklista mrtvý na místě nehody! Zvýšený počet obětí vynuloval loňský úspěch, už teď jsme na tom jak koncem března. Ale jenom v Praze, ve zbytku republiky se nic neděje. Novinář to připisuje, prosím pěkně, ,nezodpovědnosti chodců a cyklistů‘! To určitě, nezodpovědnost!“
„Dano, nerozčiluj se,“ snažila se mírnit Soňa. „Tohle přece píšou vždycky.“
„Ale dřív jsme za ty mrtvý nemohli my!“
„Hlavně se neobviňuj,“ vmísil se profesor.
„To taky nedělám. Koneckonců vymítání byl váš nápad.“
„A já tam nesetrval, abych vám pomohl, ani jsem nepředpokládal, že se potom svět zblázní. Ergo všech šest obětí dopravních nehod z tohoto týdne padá na mou hlavu,“ utrousil profesor sarkasticky. Bylo vidět, že se už také ovládá jen stěží.
„Dano, stejně nemůžeš z tohohle jednoho článku vyvozovat, co se vlastně děje,“ snažila se Soňa.
Marně. „Já vím přesně, co se děje!“ odsekla Dana. „Za to bude moct ta potvora, ten vředouch z Vltavské, na to vemte jed!“
„No, ale co dál?“ Profesor se nervózně drbal na pleši. „Chcete znovu vymítat stejnou křižovatku? Teď by to třeba nemuselo vůbec stačit.“
„To, že nám v tom bránil, znamená, že by mu to mělo něco udělat.“ Dana se jedovatě podívala na oba spolustolovníky: „Já to teda rozhodně ještě zkusím.“
„Ale když se to nepovedlo knězi, jak můžeš ty?“ zeptala se Soňa.
Dana zaťala pěsti. „Udělám to rozhodně líp než ten chudák malej Mareček. Mám vlastní plán a s tou potvorou si to vyříkám po svém.“ Přejela je pohledem a vstala. „Pomůžete mi?!“ Byl to spíš příkaz než otázka, přesto se nikdo nezvedal.
„To jako teď hned?“ Soňa věděla, že Dana je občas impulsivní, ale co je moc, to je moc.
„Přesně tak. Jdeme hned.“ Když ale Dana viděla, že Soňa ani profesor stále nevstávají, nakvašeně se otočila, hodila na stůl útratu a vyběhla z kavárenského sálu.
„Tedy,“ zamumlal profesor, „takhle jí ještě neznám.“
„Já jo. Když v ní bouchnou saze, není s ní řeč.“
„Ale tohle může být hodně nebezpečné. Jestli něco neuděláme, můžeme se ráno dočíst v novinách o dalším nezodpovědném chodci zkracujícím si cestu přes křižovatku, skrz níž přece vedou naprosto bezpečné a hygienicky zachovalé podchody. Musíme rychle svolat její přátele a dostat se tam dřív, než něco spíská!“
Soňa rozhodně souhlasila. Jenže než obtelefonovali polovinu Daniných přátel a zaplatili liknavé obsluze, uplynulo dobrých patnáct minut. Dana odjela do Buben na kole, což znamenalo oproti veřejné dopravě další ztrátu. Zkrátka a dobře, než dorazí na Vltavskou, budou mít oproti Daně značné zpoždění.
A tak se i stalo. Než se na Vltavské seběhli profesor, Soňa, Marek, Jen a Vašek, uplynulo od Danina prásknutí dveřmi už tři čtvrtě hodiny. A Dana nebyla nikde k nalezení. Po krátkém pátrání nalezli jen Danino kolo: opřené o původní ghostbike.
Samotná Dana zmizela beze stopy.
7. Vředouch
Když Dana přišla k vědomí, musela si přiznat, že jednala velmi nerozvážně. Chtěla si ale zachovat zuřivost, která se jí zmocnila v kavárně a právě tu použít při opětovném souboji s vředouchem. Měla dojem, že bude dost pevná na to, aby si Maričina ducha vzala od křižovatky silou, a tak, když v polovině Hlávkova mostu ucítila štiplavé vědomí vředoucha, vydala se bez rozmyslu středem tramvajového pásu přímo na něj. Řidítka bicyklu jí byla křížem a představec kopím, letícím v liniích tramvajových kolejí a těmito kolejemi, stejně jako železobetonovou konstrukcí mostu mnohokrát zesíleným. Vředouch před ní tentokrát ustupoval, cítila, že ještě vteřinu a rozmázne ho jak rajče na stěně.
Svůj omyl si uvědomila pozdě; Vředouch na ni poslal několik vozidel najednou, prvnímu stínu křížícímu pás se vyhnula, stejně jako právě projíždějící, skutečné tramvaji. Pak se ale do ní pustila auta ze všech stran, Dana zoufale zakličkovala, přední kolo se jí zachytilo v díře mezi kolejnicí a dlažbou – a byla v pasti.
Teď napůl ležela, napůl seděla v něčem, co nejspíš připomínalo betonový sarkofág. Kolem hlavy jí letělo dunění kol, zesílené ozvěnou podjezdu. Zkusila se pohnout, ale všechny údy měla zatížené betonovými obrubníky. Když se rozhlédla, zjistila, že se dívá z úrovně vozovky na dva proudy aut, míjející jí nevšímavě a lhostejně.
„Nevidí tě,“ ozval se za ní potměšilý hlas, rachotící jak motor, s jistou šustivostí připomínající valení automobilových kol po dálničním asfaltu. Ramena jí začal drtit stisk dvojice pevných rukou, teď byla jak ve svěráku. „A i kdyby tě spatřili – myslíš, že by někdo z nich zastavil?“
Dana s sebou znovu zamlela: „Okamžitě mě pusť,“ přikázala. Snažila se, aby to znělo klidně, hlas se jí ale lámal.
„To nepůjde jen tak. Copak můžu,“ vytúroval se vředouch, až se ostění podjezdu zatřáslo, „propustit jen tak bez ničeho zatím největšího škodiče mému přirozenému životnímu prostředí, kterého jsem měl tu příležitost poznat?“
„Tak se mi aspoň ukaž, ať vím s kým mám tu čest,“ požádala Dana.
„Opravdu mě chceš vidět? No, jak je ctěná libost. Tisknoucí ruce se od ní odrazily, tušený vředouch učinil salto a vzápětí jí opět držel, jen s tím rozdílem, že teď se Dana zblízka dívala do dvou šedých, kalných a naprosto neprozkoumatelných očí. Nos mezi nimi nebyl zřetelný, ústa tvořila téměř přesně kruhová ocelově se lesknoucí trubka připomínající výfuk. Celá vředouchova hlava měla barvu asfaltu, stejně jako dlouhé paže, kroutící se bez viditelných kloubů plynule v přechodnicových křivkách. Vůbec, celý vředouch byl klikatý, zkroucený a jakoby sešitý z řady úzkých asfaltových pásů, právě tak jako mimoúrovňová křižovatka. Rukou měl čtyři nebo pět, ty, které jí nedržely, se vinuly kolem jeho těla. Z úst se mu vyvalil dech zapáchající po čerstvém benzínu.
„Viktor, jméno mé, a věz že potěšení je v tuto chvíli zcela na mé straně. Tak jak se ti líbím? Nebo snad ne? Ale neboj se, až s tebou skončím, budeš mě mít moc a moc ráda!“
Dana chvilku mlčela. Zoufale uvažovala, kdo jí teď může pomoci. Chcanda? Tu může těžko považovat za pomoc, mimoto zrovna jsou mimo její chodníkový rajón. Marika? Třeba by její volání o pomoc vyslyšela, jestli ale něco zmůže. Soňa s profesorem? Jestli se za vydali, musejí tu být každým okamžikem. Ale když ji nevidí řidiči… Největší její šance je Marika, musí nějak upoutat její pozornost. A zdržovat.
„Myslíš, že tě budu mít ráda jako Marika, kterou jsi nezlomil ani za pět let?“ ušklíbla se proto na skřeta.
Vředouch zesílil stisk v ramenou. „Ta cyklounka, co tady po nocích zpívá močenám?“
„Jo, přesně ta. Proč jí nepropustíš? Kdybys to udělal, nemuseli jsme spolu takhle válčit.“
Výfukový otvor vředoucha se zkroutil v útrpném šklebu: „Kdyby to bylo tak lehké, prosím, mohla by jít, nikdo jí tu nedrží! Ale já myslím, že tohle tušíš stejně dobře jako já,“ zasyčel vředouch. „Ta husa si těsně přes smrtí přísahala, že si nedá pokoje, dokud nebude tahle křižovatka zničena. Moje křižovatka, kterou jsem si vybojoval mezi ostatními vředouchy, jedna z nejlepších křižovatek v Praze! Pche! Taková drzost!
A kromě toho, mě nepodfoukneš. Já vím, že zrovna my dva spolu válčíme už docela dlouho. Myslíš, že jsem si za těch pět let nedokázal přečíst, proč mi každý rok jedna ta vaše cyklojízda končí na zadním dvorku? Že nevím, proč se tu před pár lety ochomejtali ti projektantni, sčítali mi auta a hledali, jak mi přiškrtit a podvázat zdroj obživy? A že nepřestali otravovat, dokud jsem přes síť vředouchů ve městě nenašel šéfa jejich firmy, nepřitáhl sem a nezlomil ho v důvěrném rozhovoru ne nepodobném tomu, který vedeme teď? Kdepak miláčku, tohle už je válka a neboj se, nemám obavu, že jí prohrajeme! Jak jsi mohla poznat minulý týden, vředouchové jsou už v Praze tak silní, že je jen tak něco na kolena nesrazí!“
„Takže můžete za všechny ty nehody a mrtvé chodce?“
Výfuk se zploštil: „Ále, vždyť jich bylo jen sedm.“ (Sedm? Takže od rána další? problesklo Daně hlavou) „Malá ukázka naší moci, kterou nad řidiči máme poté, co projedou naším teritoriem. Prostě jsme je jen postrčili, aby ještě na okamžik zapomněli, že už nejsou na dálnici, nic víc. Taková drobnost, jen škoda, že naše hlavní cíle – tu vaší partu – se nám odstavit nepovedlo. To ale nevadí. Podle mých zpráv jsou na cestě sem a bude tedy možné vypořádat se s vámi všemi najednou. Já se připravil. Moji přátelé tu budou dřív!“
Skřet začal Danu tisknout hlouběji do betonového lože, ještě trochu přitlačí a zlomí mi obě klíční kosti, obávala se. „A co myslíš, že nám uděláš,“ zkusila ho vyprovokovat k další zdržující řeči. To samé, co Marice, abychom tě tu strašili kolektivně? Proč jsi ji vůbec zabil?“
„Tak to ti snad ani nemusím vysvětlovat,“ vytvaroval se vředouchův výfuk do dokonalého kroužku. Dana si to vyložila jako úsměv. „Dva roky mi tu jezdila na kole přes světla určená autům a místo, aby mi energii dávala, brala mi jí! Jako každý chodec, který mi tu přebíhal a kterého jsem nedokázal srazit. Cyklisti jsou úplně stejní! Forma dopravy, ze které si nic nevezmu, jen otravují, snižují plynulost provozu a kazí pošušňáníčko… Otrapové!
Jenže já jí nakonec srovnal! Dal jsem jí nažrat vlastní medicíny a pustil jsem jí falešnou zelenou, aby vlítla pod to auto. Jediná vada celé té záležitosti byla, že zrovna tenhle šofér byl takový přeopatrný! Kdyby ten jouda jel, jako každý správný řidič, na té zdejší padesátce sedmdesát, mohla tu kráva odletět až za hranici křižovatky, a já nemusel poslouchat to její noční bědování! Chtělo by to v noci silnější provoz, pak by její kvílení zaniklo v rachotu motorů, muzice, která se líbí mně.
Ale to skončí! Dneska si to vyřídíme s vámi i s ní. A pak,“ zaoblil se vředouchův výfuk spokojeně, „se pustíme do všech bezmotorových forem dopravy. Letos nám nastanou žně, milá dámo, a vy nám s tím pomůžete! Nemíním tě totiž zabít. Kdepak, ty nám daleko lépe posloužíš živá!“
Dana nasucho polkla. „Jak?“
„Uděláme z tebe milovnici vředů a tím i vředouchů. Z tebe i ze všech tvých přítelíčků, co se sem právě sjíždějí!“
