Povídka na pokračování, vychází každý pátek (začátek).
10. Plán
„Jsou to patrně bytosti žijící z uvolněné kinetické energie, třecích odporů, dostředivé síly, možná i síly Coriolisovy. Umějí ji využívat zvlášť v situacích, kdy se hmotná tělesa pohybují po křivce vyššího řádu, zpomalují, zrychlují nebo zatáčejí, ovšem ve velké rychlosti, tedy zejména na mimoúrovňových křižovatkách. Když jich je víc na stejném místě, bude jejich hlad po energii větší a tím spíš je zastavením provozu oslabíme.“
„Tak vědecký zdůvodnění bychom od vás měli, profesore, raději mi ale poraďte, jak máme amatérsky v pěti lidech zastavit dopravu na téhle skoro dálniční křižovatce,“ poznamenal Jen. „Na deset minut! I kdybychom to nakrásně dovedli, vydrží nám to přesně do příjezdu první hlídky!“
„Kruciš, jsme přece větší profíci, než někteří policajti, ne?“ odporovala Soňa. „Já byla na cyklojízdě a vím, jak se to dělá! To se prostě vyrazí na zelenou a před ty auta, co stojí, se dají kola.“
„Tvůj návrh se vyznačuje přesně dvěma nedostatky,“ poznamenal Marek. „Za prvé máme k dispozici přesně dvě jízdní kola na asi patnáct pruhů. A za druhé je nás pět a půl i s močenou, co se teď klepe dole u vody a doufá, že jí nezježíme chlupy víc než vředouch, až se dozví o její zradě.“
„Klid, už se na tom pracuje,“ zavrčel Vašek. U ucha měl telefon a něco do něj brebentil. „Fajn,“ prohlásil nahlas, když s hovorem skončil. „Budou tu do čtvrt hodiny.“
„Kdo?“ otázala se Soňa.
„Přece geriloví špuntaři! Dámo a pánové, dovolte abych vás připravil na příjezd Prague Fixies Squad!“
„Hele a to tu budou tak rychle?“ nevěřila Soňa.
Vašek se ušklíbl: „Každej festkař, který si v tomhle městě sám sebe váží, bydlí od centra nejdál na Žižkově nebo na Letné. Že je Praha rozlezlá po všech čertech, neznamená, že si z něj ti, kdo chtějí, nemůžou udělat město krátkých vzdáleností.
A než dorazí, připravíme si to procesí. Moc času na to nemáme.“
Čekali. Za tři minuty projel křižovatkou cyklista na kole bez přehazovačky a brzd a elegantním smykem doplachtil na chodník před nimi. „The rest is coming soon,“ sdělil místo pozdravu lakonicky vyhublý mladík v kulichu a keckách. Vašek ho představil jako Alana a začal s ním anglicky probírat plán akce.
„Jakou máme šanci?“ zeptala se Soňa nazdařbůh.
Profesor pokrčil rameny. „Jen tuhle jedinou,“ zamumlal Jen. „Je tři čtvrtě na deset.“
11. Léčba vředouchem
„Je tři čtvrtě na deset a tví přátelé se neodhodlali k ničemu jinému, než jednomu průchodu s policejní baterkou,“ zašustil Viktor Daně do ucha. Teď viděla jeho společníky, deset dalších vředouchů se povalovalo v podjezdu. Každý byl jiný, podvědomě si je začala třídit. Chobotnice, dvě sépie a pavouk viseli na stropě a občas pohladily chapadlem či končetinou nějaké to projíždějící auto. Prasopes a lichožrout se vozili na korbách po ramenech křižovatky. Ostatní (gorila, latimérie, medúza a sněhulák s fuseklema) se moc nehýbali, jen si občas zašli Danu zkoumavě prohlédnout.
Podjezdem projel cyklista na dráhovém speciálu a prokličkoval mezi auty někam ke ghostbiku. Zakrátko Dana zahlédla dalšího, mířícího stejným směrem. Naděje, kterou ztratila ve chvíli, kdy jí Jen zcela bezohledně přehlédl a přišlápl ruku k zemi, se v ní opět probudila.
Příjezd ne zrovna náhodného počtu cyklistů ovšem neušel ani skupině vředouchů. Na dva další, kteří si troufli projet podjezdem, nastrkávali auta a zkoušeli je různě shodit ze sedla; oba jezdci ale skoronehody ustáli a z podjezdu vyjeli.
Viktor se přišoural k Daně. „Dobrá děvče, slíbil jsem jim, že v deset dostanou Danu, která bude milovat vředy a vředouchy, je na čase dát se do práce. A vy, nekňubové,“ obrátil se na ostatní, „se dobře dívejte, ať se pro příště něco naučíte!“
Přiklekl k Daně, dvěma chapadly jí pevně přimáčkl k zemi. Další chapadlo jí omotal pevně kolem hlavy. Tvář přiložil k její tváři tak, že Dana viděla jen dvě oči v barvě výfukového kouře. A pak vtiskl Daně svá ústa s ocelovou obroučkou do její pusy a přilepil ji k sobě v omamném, benzínovém a krutém polibku.
Než Dana ztratila kontrolu, cítila nesnesitelný zápach benzínu, který jí prostupuje všemi póry a stává se součástí jejího těla. Chce snad ze mě udělat vředoucha? Jenže pak se její mysl zastřela a ztratila schopnost určovat si tok myšlenek. Ty nyní řídil Viktor. Chtěla se zasmát té naivitě, s níž začal kreslit obrazy nepřekonatelné krásy uložené v pohybu, ve svobodě postavené na neomezené volnosti pohybovat se neomezenou rychlostí na neomezenou vzdálenost, zcela bez omezení zodpovědností za místa, která by jakkoliv omezovala směr, rychlost či plynulost pohybu, či která by přítomností pohybu mohla být jakkoliv omezena.
Chtěla se smát a potom zvracet nad receptem na dokonalý svět rychlé a plynulé dopravy, který jí vředouch soukal do mysli, a který vetkával do plátna povrchu planety celé špulky nití rychlostních komunikací, spojených stále hustší a hustší sítí uzlíků, kde se pohyb přetváří a obrací a vytváří tak pro vředouchy živnou půdu uvolňované energie.
Vředouch ji opájel rychlostí a mocí s ní spojenou, a krmil ji přitom benzínovým odérem, který se začínal vznášet nad celou stále pečlivěji vykreslovanou sítí komunikací a cest překonávajících stále větší vzdálenosti. Dopravní indukce umožňuje lidem cestovat dále a více a tím lidi k sobě přibližuje, šeptal jí vředouch něžně do mysli a rozbíjel tak její dosavadní přesvědčení, že indukce vede jen k tomu, že stejní lidé mohou být od sebe stále dál, vlastně co nejdál to jde. Vředouch jí to ale už rozmlouval, začínala chápat, že cesta je v tomto případě cílem, a její kvantita daná rychlostí, s níž míjí všechny statické body kolem, je současně její kvalitou. A že nejkvalitnějšího prožitku z cesty může získat jen v prostředku dovolujícím patřičnou rychlost a zrychlení dostatečné hmotě; v osobním nebo nákladním autě.
Jen v autě se člověk stává skutečným vládcem světa, když jeho mikrosvět, jeho osobní bublina cestuje s ním a je tedy zdánlivě v naprosté nehybnosti, zatímco ten svět venku, který byl před uzavřením dvířek auta tak zlý, náročný na pochopení a všelijak jinak dotěrný, je nyní redukován na čmouhu míhající se za okrajovou čarou, ve stokilometrové rychlosti mizí rychleji než přichází a je tak degradován na cosi pomíjejícího, neskutečného, abstraktního, mezi počátkem a koncem cesty zcela zbytečného a nepotřebného.
A pak se jí do té pohody vnitřní bubliny vmísí rušivý prvek. Ne, nejsou to ostatní auta, s nimiž se pohybuje v harmonii korálků navlečených na jedné šňůře. Jsou to chodci, kteří si vynucují zpomalení, zarážejí plynulý tok provozu, narušují naše ocelovými skořepinami obrněné světy svou nesmyslnou, nechráněnou, trapnou existencí. Ale ti nejsou nejhorší, protože se prostě objeví a zmizí a díky přítomností značek přechodů a semaforů se také dají ponížit na pouhé symboly, kterým nakonec není třeba věnovat žádnou pozornost. Ne, skutečný mor jsou ti drzouni cyklisté, zabírající místo navržené pro čistou krásu chráněných, bezpečných osobních bublin, zadírající se do plynulého provozu jako písek vhozený do soukolí. Cyklisté, vyžadující vybočení z přímého směru nebo markýrující drze auta bez možnosti akcelerovat nad třicet kilometrů v hodině, či dokonce kličkující a protékající kolem našich bublin ve chvíli, kdy se tok na okamžik zastaví v dopravní zácpě. To jsou ti zloději času a prostoru, které je třeba ze silnic vymýtit, stavět jim cyklostezky, na které je lze vykázat, ať si jezdí odnikud nikam, dokud je to nepřestane bavit. A ty zbývající, kteří si setrvají, je třeba podrobit krutému darwinistickému výběru.
Nechť základní pravidlo silničního provozu zní, že cyklista jedoucí po ulici s auty je vždy vinen! Vinen svou drzostí, s níž si dovoluje plýtvat časoprostorem, když mezi auty zabírá stejně místa jako automobil, ale nedokáže dosáhnout ani zlomku jeho rychlosti! Vinen tím, že pohrdá nejdůmyslnějšími výdobytky lidské civilizace a zcela bezostyšně nenabízí světu (a vředouchům) víc kinetické energie, než kolik jsou schopny vytvořit ty dvě umrněné, křivé lidské nohy! Vinen tím, že si nemíní zajišťovat osobní bezpečnost vlastními silami a místo toho spoléhá na malé následky srážek v nízkých rychlostech. Vinen tím, že při srážce s autem bývá zraněn a způsobuje tak morální újmu lidem zodpovědně se chránícím sofistikovanými bezpečnostními opatřeními svých aut. Cyklista je zkrátka vinen veškerou svou přítomností v provozu a vše, co v provozu učiní je jen a pouze jeho vina: a současně, ať je to i jeho trest!
Dana otevřela oči, vředouch náhle ustal se svou litanií. Povšimla si, že doposud ležérní poposedávání ostatních vředouchů se znenáhla změnilo ve zmatené hemžení. A ještě jednu změnu stačila zaregistrovat: V podjezdu nastalo ticho. Zastavili provoz, pochopila Dana. Tak přece se o něco pokoušejí!
