Je paradoxní, že „samozvaný dopravní expert Auto*Matu,“ tedy moje maličkost, strávil donedávna v Nizozemsku jen několik dnů, a to ještě za časů dávného mládí, formou huličské dovolené na fríských kanálech (kterou tímto nicméně všem doporučuji). Takže jsem na vlastní oči důkladněji neviděl, jak funguje zdejší doprava ve městech, a musel se proto spolehnout na podrobný blog Davida Hembrowa a domácké vyprávění Václava Kříže. Tři dny strávené na konferenci v univerzitním Delftu mi ale dovolily nachodit po městě a okolí dost na to, abych se se zdejší dopravní realitou seznámil alespoň povrchně.
Větrný mlýn mají v Delftu taky.
Delft je v podstatě předměstí Haagu, rozprostírající se směrem k Rotterdamu, se slavnou historií a neméně slavným historickým centrem (jež by bylo určitě ještě slavnější, kdyby v roce 1654 nevyhodila půlku města do vzduchu exploze místní prachárny). Sídlí zde mimo jiné vysoké školy vzdělávající celkem dvacet tisíc studentů, což samovolně zvyšuje poměr užívání jízdního kola a navíc jej pro diváka činí krásnějším.
Starý Delft, s Oude Kerk na pozadí.
Zachovaná jižní brána, jedna z ikon Delftu.
Mimoto zde (stejně jako leckde jinde v Nizozemsku) řádí architekti jako utržení z řetězu. To, že se půjdu na doporučení dokonce podívat na před pár lety dokončené předměstské developementy na hranici s Haagem, by mě doma těžko napadlo.
Hageneiland, superblok s domy, které jsou uvnitř přístupné pouze pěšky. Autor komentáře na Archiwebu vyjádřil pochybnost, zda jsou vůbec v souladu s předměstským stylem života. Nuže, tento „suburban“ je od Delftu i Haagu vzdálen cca tři kilometry a leží prakticky na spojovací tramvajové trati. Do supermarketu je to deset minut po cyklostezce. A ani samotný areál není tak velký, takže k autu to stejně nebudete mít víc než padesát metrů :-) .
Vodní dvory – bydlení spojené s vodou. Prostor uvnitř budovy tvoří poloveřejný dvůr, na kterém se částečně i parkuje.
Ocenění získalo rovněž i vloni postavené nádraží. Neboť prostor před nádražím a rovněž budovy plánované v místech odsunuté trati ještě ale hotové nejsou, panuje zde stále čilý stavební ruch a hustý dopravní chaos; IAD v něm ale rozhodně netvoří hlavní složku. Městem jezdí jedna tramvajová linka z Haagu a už pár let se staví druhá do kampusu, která by měl být hotová, až bude přestavěn jižní zvedací most.
Nádraží v Delftu z dokončené strany. Objem budovy je dost značný, což není z tohoto úhlu tolik vidět. Oproti stavu před rekonstrukcí se ale kvalita veřejného prostoru zlepšila, neboť tehdy zde vedl sedmdesátkový železniční viadukt.
Tramvaj jezdí v cca desetiminutovém intervalu.
A ještě jedno šoto. Otázce, proč je na tomto místě cyklopruh a ne oddělená stezka, se budu věnovat později.
Kouzlo tří barev
Kdo Nizozemsko z pohledu cyklistiky trochu zná, tak ví, že spolehlivým poznávacím prvkem je červená barva tamních cyklostezek. Prostě, kde je červeno, tam se jezdí na kole. Avšak věc je ještě mnohem zajímavější: pruhy pro IAD jsou asfaltové do černa a prostor pro pěší definují světle nažloutlé betonové dlaždice, barvou podobné zdejšímu písku, plnému drcených skořápek mušlí. A to se (alespoň posledních dvacet let určitě) ve městě dost důsledně dodržuje.
Je to tak primitivní, že vše funguje skoro bezchybně. Centrum je už historicky vydlážděno červenými cihlami, což přesně odpovídá tomu, že se zde (až na výjimky v podobě pěších miniuliček) dá jet na kole prostě všude. Mimo centrum pak platí výše zmíněná červeno-tmavošedo-žlutavá trikolóra.
A když byl dokonce kus cyklostezky nouzově štěrkový (a tedy ne červený), nebál jsem se po něm najednou jít (což asi ale nebyl úmysl :-) ). Fascinující přitom je, že toto rozdělení funguje i ve sdílených prostorech, kde odlišná barva upozorňuje silnějšího na přítomnost slabších: řidič odbočí do červeně vydlážděné účelovky a ví, že tu musí dávat pozor na cyklisty; cyklista vjede na šedou stezku v lesoparku a ví, že zde občas může jít někdo pěšky. V krystalicky čisté podobě se zde objevuje čitelnost prostředí jako jedna ze zásad udržitelné bezpečnosti.
Samozřejmě jsou i místa, kde je to uděláno špatně, avšak ani po Nizozemcích nemůžeme chtít, aby byli dopravními bohy. Obzvláště tam, kde se nová úprava napojuje na starou (odhadem 30-40 let), nastávají často nejrůznější zmatky. Historické vyhrazené cyklostezky jsou třeba ze stejných šedých dlaždic jako dneska chodníky (foto z pod mostu), holt to taky neměli takhle vychytané vždycky.
Řešení stará několik desítek let, jak vidíte, s barevností ještě nepočítala.
Pokračování příště
