Od Sobi 20 k elektrokolu s vozíkem

Naše rodina se nedávno rozrostla o nového člena; za něj jsem od manžela nedostala žádný šperk, ale zánovní elektrokolo. A zkušební jízdu jsem provedla hned dva týdny po porodu. Na stejném typu kol jsem si už zajezdila na veletrhu v Brně, nečekala jsem tudíž nic nového. A ejhle, má obvyklá trasa se změnila v neprobádaný terén a já jsem měla potíže s ovládáním kola a vyhýbáním se chodcům na cyklostezce. Tento článek je příležitostí zavzpomínat, jak se v průběhu let měnil styl mé jízdy.

První krůčky (vlastně otáčky)

Na své první kolo si asi pamatuje každý z nás. To moje bylo červené, bez postranních koleček a dost malé na to, abych v případě nouze dosáhla nohama na zem. Jezdila jsem odvážně a nebezpečně. O pády nebyla nouze, nadšení to omezit nedokázalo. Jezdit mě učil táta, posadil mě na kolo a pak běžel vedle a jen přidržoval moje ramena. Jednou jsem mu ujela a už mě nedohonil… Z dnešního pohledu by to asi bylo považováno za dost nebezpečné. Kolo nemělo přehazovačku a pokud si dobře pamatuji, tak ani brzdy – takové minifixie.

Sobi 20

Druhé kolo se stalo mou životní láskou. Byla to značka Sobi 20 a já mu říkala Harley. Bylo velké, těžké, s pohodlným sedlem a vysokými řídítky. Průměr kol byl 20 palců a bylo takřka nezničitelné. Naše pražské sídliště ještě nebylo zcela hotové, takže skýtalo spoustu možností, kde se vyřádit. Škola nás tehdy všechny povinně nahnala na dětské dopravní hřiště, kde nás učili dopravním předpisům. Dostali jsme řidičský průkaz a důrazné varování, že i my můžeme dostat pokutu a průkaz nám může být zabaven. Při zkušební jízdě jsem srazila policistu na křižovatce, průkaz jsem ale dostala taky. Kdo by odolal smutným očím malinkaté holčičky. Jen jsem musela slíbit, že se budu vyhýbat křižovatkám bez světel.

Jezdila jsem ráda, divoce a nebezpečně. Brzdy nebyly můj kamarád. Jak tak přemýšlím, tohle mi zůstalo. Přesto si nedokážu vybavit jedinou nehodu. Můj anděl strážný se asi pořádně zapotil. Vždyť se tehdy jezdilo bez přileb, chráničů a v normálním oblečení. Vrchol bezpečnosti představovala kšiltovka proti úžehu. Jezdila jsem v lese, po chodnících i po silnicích. Cyklostezky nebyly, ani nám nechyběly. Vždyť aut ani moc nejezdilo.

Jednou jsem zatoužila po bratrově Favoritu. Ten ale mému stylu jízdy nesvědčil. Hned v první zatáčce jsem vylétla z chodníku a porazila malý stromek. To mě naučilo, že sportovní kola nejsou pro mě a že už zůstanu věrná kolům solidním a stabilním. Na střední škole nějak ubylo času a chuti jezdit a ani nevím, co se s kolem stalo. Od té doby jsem na kolo nesedla a naučila se jezdit MHD.

Druhý start

Po skoro patnácti letech jsem potkala svého muže. A hned prý jestli s ním pojedu na jarní cyklojízdu. Vytřeštila jsem oči a začala hledat výmluvu. Najednou mi došlo, že mi kolo vlastně chybí. Po tolika letech jsem ale nechtěla hned nějaké kupovat. Co když už na něm neumím jezdit? Nebyla jsem zvyklá ani na rychlost větší než chůze. Neměli jsme doma ani auto. Rozhodla jsem se tedy začít pomalu. Na cyklojízdu jsem si koupila terénní koloběžku a zkusila to prvně s ní. Jízda mě nadchla a začala jsem se ohlížet po kole.

Nakonec jsem našla elegantní kolo holandského typu a nechala si ho dát jako svatební dar. Nízký nástup a menší kola mi zaručovala pohodlnou jízdu a já znovu začala jezdit. Silnic jsem se bála a jen velmi pomalu si zvykala na auta okolo mne. Mojí doménou se staly chodníky a cyklostezky. Jezdila jsem spíše pomalu a defenzivně. Trvalo skoro rok, než jsem se oťukala a začala jezdit jako v dětství.

Elektrokolo…

Elektrokolo mi přišlo jako logické pokračování. Při testování v hale mi přišla jízda pohodlnější, ale nijak se nelišící od normálního kola. První ostrá jízda byla velkým překvapením. Jela jsem mnohem rychleji než normálně, kolo snadněji reagovalo a neustále jsem měla chuť zrychlovat. Chodník mi začal být příliš těsný. Dokonce ani cyklostezka nesplňovala moje požadavky. Objevila jsem kouzlo silnice. Jen ta mi teď poskytuje možnost pořádně se obout do pedálů a vychutnat si pocit z rychlé jízdy. Díky motoru se rychleji rozjíždím na křižovatkách a do kopce jedu sice pomaleji než auta, rozhodně ale s větší grácií. Začala jsem si při jízdě polohlasně prozpěvovat, čímž jsem už několikrát udivila policejní hlídku měřící rychlost.

…a vozík

Nyní za elektrokolo připojuji vozík s dítětem, ale ani ten už mě nedokáže příliš zbrzdit. V létě někdy opět odkládám přilbu a vychutnávám si jízdu s větrem ve vlasech. Poslední jízdu jsem si zpestřila přehrávačem MP3 a byla jsem překvapená, o kolik dřív jsem byla v cíli své cesty.

Občas jsem velmi vděčná, že nemám řidičák. Vždyť všechno tohle bych byla v autě ochuzena. Navíc jsem dost nebezpečná jako cyklista, nedokáži si představit tu paseku, kdybych sedla za volant.

Na závěr mohu říct toto: Jako dítě jsem jezdila bez zábran, jako dospělá nebezpečně, ale s ohledem na své možnosti, jako majitel elektrokola jezdím opět bez zábran – jako velké hravé dítě. Jen nesmím zapomenout dobít baterii.