Od Sobi 20 k elektrokolu s vozíkem

Publikováno: 20. července. 2010, 1 min. čtení
Aktualizováno: 29. července. 2015

Naše rodina se nedávno rozrostla o nového člena; za něj jsem od manžela nedostala žádný šperk, ale zánovní elektrokolo. A zkušební jízdu jsem provedla hned dva týdny po porodu. Na stejném typu kol jsem si už zajezdila na veletrhu v Brně, nečekala jsem tudíž nic nového. A ejhle, má obvyklá trasa se změnila v neprobádaný terén a já jsem měla potíže s ovládáním kola a vyhýbáním se chodcům na cyklostezce. Tento článek je příležitostí zavzpomínat, jak se v průběhu let měnil styl mé jízdy.

První krůčky (vlastně otáčky)

Na své první kolo si asi pamatuje každý z nás. To moje bylo červené, bez postranních koleček a dost malé na to, abych v případě nouze dosáhla nohama na zem. Jezdila jsem odvážně a nebezpečně. O pády nebyla nouze, nadšení to omezit nedokázalo. Jezdit mě učil táta, posadil mě na kolo a pak běžel vedle a jen přidržoval moje ramena. Jednou jsem mu ujela a už mě nedohonil… Z dnešního pohledu by to asi bylo považováno za dost nebezpečné. Kolo nemělo přehazovačku a pokud si dobře pamatuji, tak ani brzdy – takové minifixie.

Sobi 20

Druhé kolo se stalo mou životní láskou. Byla to značka Sobi 20 a já mu říkala Harley. Bylo velké, těžké, s pohodlným sedlem a vysokými řídítky. Průměr kol byl 20 palců a bylo takřka nezničitelné. Naše pražské sídliště ještě nebylo zcela hotové, takže skýtalo spoustu možností, kde se vyřádit. Škola nás tehdy všechny povinně nahnala na dětské dopravní hřiště, kde nás učili dopravním předpisům. Dostali jsme řidičský průkaz a důrazné varování, že i my můžeme dostat pokutu a průkaz nám může být zabaven. Při zkušební jízdě jsem srazila policistu na křižovatce, průkaz jsem ale dostala taky. Kdo by odolal smutným očím malinkaté holčičky. Jen jsem musela slíbit, že se budu vyhýbat křižovatkám bez světel.

Jezdila jsem ráda, divoce a nebezpečně. Brzdy nebyly můj kamarád. Jak tak přemýšlím, tohle mi zůstalo. Přesto si nedokážu vybavit jedinou nehodu. Můj anděl strážný se asi pořádně zapotil. Vždyť se tehdy jezdilo bez přileb, chráničů a v normálním oblečení. Vrchol bezpečnosti představovala kšiltovka proti úžehu. Jezdila jsem v lese, po chodnících i po silnicích. Cyklostezky nebyly, ani nám nechyběly. Vždyť aut ani moc nejezdilo.

Jednou jsem zatoužila po bratrově Favoritu. Ten ale mému stylu jízdy nesvědčil. Hned v první zatáčce jsem vylétla z chodníku a porazila malý stromek. To mě naučilo, že sportovní kola nejsou pro mě a že už zůstanu věrná kolům solidním a stabilním. Na střední škole nějak ubylo času a chuti jezdit a ani nevím, co se s kolem stalo. Od té doby jsem na kolo nesedla a naučila se jezdit MHD.

Druhý start

Po skoro patnácti letech jsem potkala svého muže. A hned prý jestli s ním pojedu na jarní cyklojízdu. Vytřeštila jsem oči a začala hledat výmluvu. Najednou mi došlo, že mi kolo vlastně chybí. Po tolika letech jsem ale nechtěla hned nějaké kupovat. Co když už na něm neumím jezdit? Nebyla jsem zvyklá ani na rychlost větší než chůze. Neměli jsme doma ani auto. Rozhodla jsem se tedy začít pomalu. Na cyklojízdu jsem si koupila terénní koloběžku a zkusila to prvně s ní. Jízda mě nadchla a začala jsem se ohlížet po kole.

marketa_front.jpgNakonec jsem našla elegantní kolo holandského typu a nechala si ho dát jako svatební dar. Nízký nástup a menší kola mi zaručovala pohodlnou jízdu a já znovu začala jezdit. Silnic jsem se bála a jen velmi pomalu si zvykala na auta okolo mne. Mojí doménou se staly chodníky a cyklostezky. Jezdila jsem spíše pomalu a defenzivně. Trvalo skoro rok, než jsem se oťukala a začala jezdit jako v dětství.

Elektrokolo…

Elektrokolo mi přišlo jako logické pokračování. Při testování v hale mi přišla jízda pohodlnější, ale nijak se nelišící od normálního kola. První ostrá jízda byla velkým překvapením. Jela jsem mnohem rychleji než normálně, kolo snadněji reagovalo a neustále jsem měla chuť zrychlovat. Chodník mi začal být příliš těsný. Dokonce ani cyklostezka nesplňovala moje požadavky. Objevila jsem kouzlo silnice. Jen ta mi teď poskytuje možnost pořádně se obout do pedálů a vychutnat si pocit z rychlé jízdy. marketa_front.jpgDíky motoru se rychleji rozjíždím na křižovatkách a do kopce jedu sice pomaleji než auta, rozhodně ale s větší grácií. Začala jsem si při jízdě polohlasně prozpěvovat, čímž jsem už několikrát udivila policejní hlídku měřící rychlost.

…a vozík

Nyní za elektrokolo připojuji vozík s dítětem, ale ani ten už mě nedokáže příliš zbrzdit. V létě někdy opět odkládám přilbu a vychutnávám si jízdu s větrem ve vlasech. Poslední jízdu jsem si zpestřila přehrávačem MP3 a byla jsem překvapená, o kolik dřív jsem byla v cíli své cesty.

Občas jsem velmi vděčná, že nemám řidičák. Vždyť všechno tohle bych byla v autě ochuzena. Navíc jsem dost nebezpečná jako cyklista, nedokáži si představit tu paseku, kdybych sedla za volant.

Na závěr mohu říct toto: Jako dítě jsem jezdila bez zábran, jako dospělá nebezpečně, ale s ohledem na své možnosti, jako majitel elektrokola jezdím opět bez zábran – jako velké hravé dítě. Jen nesmím zapomenout dobít baterii.

squish 21. 7. 2010, 09:18

Joo na Sobi 20 také rád vzpomínám, světla na dynamo, brašnička na nářadí a pohodlné sedátko. Kde jen ta moje Sobina skončila :-)

MichalV 21. 7. 2010, 12:15

To já začínal (nepočítaje dětský furtšlap) na Esce skládačce. V zelené metalíze!!!

MichalV 21. 7. 2010, 12:31

Jo a k tomu vozíku: nyní také jeden tahám za sebou. Bez el. motoru docela dobrý trénink a žena si pochvaluje vyrovnání sil. Inu takový 30 kg těžký hendikep se pozná (12 kg vozík, 12 kg piňďa, zbytek proviant). Po připojení vozíku jsem teprve zjistil tragédii pražské cyklistické infrastruktury: obrubníky, úzká místa, špatný povrch, nespojité cyklopruhy/stezky, silný provoz. Předtím mi to jako zkušenému městskému cyklistovi moc nevadilo, ale s vozíkem (zvlášť když svišť spí) to prostě někudy nejde. Já jezdím ze Strašnic po Vršovické většinou na A2 nebo A1 s cíli: Vrané, říční lázně Radotín, Černošice, Prokopské údolí. Nebo také na opačnou stranu přes Hostivař - Horní Měcholupy, Hostavice, Kyje, po nové cyklost. do Vysočan a dále do Troje (na této trase např. 1x odpojuji vozík a snáším jej z dlouhých schodů nadchodu přes Průmyslovou).

Docela by mě zajímalo, kudy Markéta (nebo jiní) s vozíkem jezdí.

Marketa 21. 7. 2010, 13:25

Michal: naše nejčastější trasa je z Opatova přes krčský les do Bráníka - pak okolo řeky na náplavku a u Mánesa hurá do provozu a na Václavské náměstí (do čajovny)... zpátky by to líp popsal Vráťa, ale to jedeme kratší cestou (dochází baterie) takže přes I.P.Pavlova, Nuselský most, Pankrác, Zahradní město až na Opatov... další oblíbená trasa vede až do Řeže - tam se ale Fanny pěkně natřese na tom šíleném úseku hrbolaté a kamenité cesty (ale nijak ji to nevadí - nepláče, nestěžuje si...)

TM 21. 7. 2010, 17:35

MichalV: Já bych asi dopručil, pokud myslíte snášení schodů nadchodu přes Průmyslovou u ulice V Chaloupkách jet podchodem který je kousek od křižovatky s Kbelskou ulicí, pokud si dobře pamatuju kolem schody nejsou. Dále pokračovat po kolem potoka a Hořejšího rybníka k nové cyklostezce do Vysočan (kolem rybníka by to snad s vozíkem projet šlo jen to je prašná celkem využívaná cesta cyklisty).To je jen moje rada, ale soudit nemohu na kole jezdím sám.

MichalV 21. 7. 2010, 17:50

Marketa: Tak to je Fanny tolerantnější než náš Kuba (20 měs.). Tomu nerovný povrch dost vadí a dává to hlasitě najevo. Proto jsme do Řeže nikdy nedojeli a vždy obracíme před zmíněným úsekem s potahovou stezkou. Spojnici Braník - Spořilov přes Krčský les také používáme, na to jsem zapomněl. Vtipný je ten vysoký obrubník u semaforu pro cyklisty přes Vídeňskou směrem k rybníku...

MichalV 21. 7. 2010, 17:58

TM: díky za tip. Ještě to musím v úseku nádraží Kyje - začátek stezky optimalizovat :-) Zkusím to i podél trati, ale minule bylo po dešti, tak jsem do bahínka nejel...

Cobic 21. 7. 2010, 18:35

Jo, Kyje-zastávka mě taky naučila jezdit raději okolo schodů po C9 a objet Kyjský rybník: https://mestemnakole.cz/mapa_klobouk/index.php?prehledka=0&size=3&x=-1&y=-1&zoom=2&layout=2&pxwidth=1330&pxheight=769&acfg=&alayers=&input=&ms=&x=13.166&y=5.-12
Jinak Sobi20 si brácha vytůnil 7dmi stupňovým torpédem a i dnes je s tim na silnici king ;)

Vratislav Filler 22. 7. 2010, 11:15

Michal IV: Jo, teprve s vozíkem se ukáže, jaká je Praha vlastně cyklokros. Jezdíme teď pár měsíců a tedy legrace to vážně není, vylezou všechna úzká a pitomá místa, schodiště, atd.

Chtěl bych o tom napsat víc, rozhodně uvítám další osobní zkušenosti, třeba do mailu (redakce@prahounakole.cz).

Irena 22. 7. 2010, 12:06

Ahoj Markét, díky za ohlédnutí za dětským řáděním. Můžu potvrdit, že po letech v MHD jsem znovu našla zalíbení v jízdě na kole právě díky kolu holandského typu, jaké popisuje Markéta:-) Najednou nechápu, jak jsem se bez kola tolik let obešla.

Marketa 22. 7. 2010, 12:25

Irena: To mám radost :o)))).... já tušila, že bude k prospěchu Ti ho půjčit... můžeme ho používat jako náborovou pomůcku pro další potencionální nadšence.

mech1 22. 7. 2010, 12:59

Sobi 20 ... skladacka Eska ... to mi pripomina, kdyz si s mrnetem jeste v brichu testovala myho Dahonka :-D Ted uz chapu, proc jsi si ho tak chvalila a vypadala na nem soucasne elegantne i nebezpecne ...

Musim priznat, ze mi Sobi 20 silne pripomina. Mala kola, vzprimeny pohodlny posez ... akorat navic mam skladnost, rychlosti, nosic, svetla, gelove gripy, rohy a plaste Big Apple, ktere sou nevueritelne.

Kdyz se pak musim motat na chodniku, nebo mezi autama, sem za ovladatelnost rad.
Piskam si skoro porad, tudle o me kolegyne v praci prohlasila, ze tak vysmatyho pohodovyho cyklistu na A2 v zivote nevidela :-)

MichalV 23. 7. 2010, 16:39

Vratislav Filler: zkusím něco sepsat a poslat.

Líbil se Vám článek? Podpořte náš další obsah!
Stačí 10 Kč a minuta Vašeho času.

Vyberte prosím částku, poté budete přesmerováni na darujme.cz

Mohlo by vás zajímat