Povídka na pokračování, vychází každý pátek. (začátek)
4. Chcanda
Močenu se jim podařilo chytit až překvapivě snadno. Profesor dal každému kelímek, do kterého zavdal štědrou dávku rumu. Potom stačilo pustit se s vonným obsahem v ruce do klikatého podchodu ze všech stran najednou a sejít se uprostřed. Močena teď byla zahnaná do slepého kouta v jedné z odboček, na pohled vypadala jako asi metr vysoké, klepající se, v hadrech oděné a nikdy nemyté děcko. Zápach moči, starých hadrů a zvratků byl i přes mrazivé počasí poloviny února tak silný, že se Dana sotva udržela na nohou.
„Co chcete!“ zaskřehotala močena vychlastaným falsetem. Ke stávající skladbě pachů se přidal odér dechu těžkého notorika. Tohle že se bojí láhve rumu? pomyslela si Dana, ale neměla čas své myšlenky rozvíjet, Profesor se pustil do výslechu.
„Přišli jsme ti položit pár otázek,“ obrátil se na močenu. „Když budeš spolupracovat, nic se ti nestane. Jak ti říkají?“
„To bys chtěl vědět,“ zachechtaly se hadry. „Neřeknu ti to ani za milión let!“
„Opravdu?“ Profesor nad hadry naklonil svůj kelímek. „Chceš abych ti kápnul za krk?“
Hromada hadrů se zmenšila a roztřásla ještě víc. „Chcanda,“ ozvalo se nakonec zakňourání.
„Fajn, tak Chcando pěkně na férovku,“ pokračoval Profesor. „Co se tady v okolí křižovatky všechno pohybuje za havěť?“
Hromada hadrů se trochu natáhla a začala pěkně ze široka: „No, havěti je tady spousta, sou tu ňáký ty krysy, ty sou docela mňam, dole u vody se sem tam dá chytit i rybiška, myši, chrobáci, i sysla sem tu jednou měla… To ale asi není to co chceš vědět,“ zrychlila, když jí rumové kapky z Jenova kelímku začaly svlažovat límec.
„Strašidla a lidi mimo běžný provoz,“ procedil Profesor ledově mezi zuby. „Nezajímají mě jména, jen jaký tu jsou.“
„Dobrá, dobrá, všechno povím, jen mě nepolejvej tím sajrajtem! Pravidelně tu nocujou čtyři lidský, ty nejsou zlý a občas i nějakej ten vodpadek nabídnou, ale když se k nim teď v zimě přidá skvadra z toho vypnutýho teplovodu, tak na ty už si poctivá osoba musí dát majzla. Ty se furt nalejvaj a starou Chcandu by jenom tejrali.“
„A dál?“
„No, přebejvá tu brácha, ale teď je pryč, šel si vomrknout rozestavěný podchody na Blance, jestli tam nebude ňákej šikovnej.“
Profesor ke Chcandě přistoupil a chytíl jí za paže: „Tak mám dojem, že to na nás trochu válíš. Podle velikosti podchodu a počtu temných koutů by vás tu čekal o pár víc. Tak kde jsou ostatní?!“
Močena se rozklepala, takže smrad, zatím se usazující kolem ní, měl příležitost zasáhnout naplno i pozorovatele ve druhé řadě. Petr, stojící vzadu, se otřásl. „Zlý časy, pane, ou, ou, zlý časy,“ zavřeštělo stvoření. „Bejvala nás tu celá famílie, ségry, teta, bratranci, děcka, ale všichni jsou pryč. Utekli, co nahoře straší ta holka, co jí Viktor chytil, od tý doby se tu nedá vydržet, jak ona bože po nocích úpí, já bych taky utekla, kdybych nebyla špatná na záda,“ blábolilo stvoření.
„Viktor? Kdo to je?“ vykřikl Petr, který pochopil, že močena mluvila o Marice.
„To ví přece každej,“ zaskřehotala Chcanda. „Viktor je zdejší vředouch, co má pod palcem vršek křižovatky. Tam mu nikdo neleze, my jsme raděj ve svejch voňavejch podchodech. Jenom kdyby tam nepřipoutal to neblahý ženský stvoření – nebo kdyby mu aspoň zavřel hubu!“
„Ty jí zavři, ty mrcho jedna smradlavá,“ křičel Petr a sápal se na močenu. Jen s Danou ho chtěli zadržet, vrhli se dopředu, Vašek jim chtěl uhnout, Profesor se ohlédl a močenu pustil… a než se nadáli, byla pryč.
5. Vymítání
„Tak už víme na čem jsme,“ prohlásil profesor, když se rozdýchávali na poněkud méně agresivním vzduchu poblíž izolační zeleně oddělující křižovatku od stanice metra Vltavská.
„No jistě. Chytli jsme děcko, který je určitě v pátrání, a to do nás hustilo vejmysly až do chvíle, než dostalo příležitost zdrhnout,“ odfrknul si Jen. „Z toho budu mít ještě průšvih,“ dodal spíš pro sebe.
Ostatní se nezdáli sdílet jeho názor. „Tak Marika je tam, nezdálo se mi to,“ mumlal si pro sebe Petr.
„Močena potvrdila její přítomnost,“ uvažoval Vašek. „Co je to ale ten ,vředouch‘?“
Profesor pokrčil rameny: „Abych řekl pravdu, taky si nejsem zrovna jistý. Vředouchové, to je nikým nepotvrzený údržbářský folklór, duchové místa, něco jako bývali v dolech permoníci, ale tohle je v nových dopravních stavbách s různými rampami, tunely a podobně. Jmenují se podle toho, že taková stavba nebo křižovatka udělá v krajině docela pěkný vřed, na kterém se oni můžou usadit. Jak fungují, případně čím se živí, to nemám nejmenší tušení. Jestliže ale mají moc uvěznit ducha oběti nehody na křižovatce, tak to znamená, že budou docela silní, přinejmenším tak, jak bývali dřív hastrmani.“
„Zajímavé, zajímavé, ale co s tím uděláme,“ otázal se chmurně Petr.
„Myslím, že pro začátek můžeme vyzkoušet jednoduchou věc,“ prohlásil profesor. „Je-li něčí duše zadržována v místě, kde nemíní setrvat, není na škodu zkusit povolat osobu k jednání s dušemi způsobilou. Máte někdo mezi svými přáteli nějakého kněze nakloněného lehkému zneužití své pravomoci?“
Večer se sešli v kavárně nedaleko Strossmayerova náměstí, v poněkud pozměněné sestavě. Profesor a Vašek se omluvili, profesor s velkým sebezapíráním (měl jsem zvláštní zájem, ale nemohu). Petrovi, Daně a Jenovi teď dělal společnost magistr teologie Marek, Danin kamarád a velmi nepřípadný exemplář absolventa Katolické Bohoslovecké fakulty Univerzity Karlovy.
„Donutit strašidlo v křižovatce, aby propustilo ducha bývalé snoubenky zde přítomného Petra, by byl pro kněze skutečně velmi zajímavý úkol,“ prohlásil Marek zamyšleně. „Bohužel vás budu muset zklamat. Jednak není zrovna zřejmé, zda mám ďábelské vlivy vymítat z křižovatky nebo z Petra (promiň, ale to se přímo nabízí), jednak slavný exorcismus, tedy vymítání zlých duchů nebo jako je v tomto případě vymanění z ďábelského vlivu, probíhá skrz duchovní pravomoc, kterou Ježíš svěřil své církvi, jíž, jak jistě víte, nejsem i přes své vzdělání přímou součástí. Exorcismus mohou provádět jen specializovaní kněží s přímým souhlasem biskupa – budete si muset zajistit někoho jiného.“
„Ale no tak Marku,“ zaškemrala Dana, „co ti to udělá, obejít párkrát tamtu křižovatku s křížkem před sebou a mumlat při tom ,Vade retro?´“
„V takovém případě bych především značně pochyboval o úspěchu celého snažení. Daleko spíše bych tě ale podezříval z toho, že mne míníš zatáhnout do nějakého protiautomobilistického happeningu. Nemáš za rohem připravenou Soňu s kamerou nebo rovnou celý štáb?“
„Přísahám, že nemám, ostatně podívej se, ani jsem se na to neoblíkla. A tady Petra znáš, a přece víš, co se tady stalo Marice. A kromě toho je s námi Jen, jako policista, to je záruka solidnosti celého podniku.“
„No, nevím sice, jak může být přítomnost agnostika zárukou solidnosti vymítajícího obřadu, ale Dano, nechal jsem se přesvědčit (dobře víš o mé poněkud hříšné slabosti pro tvou osobu) a něco zkusíme. Kde se má ten duch zdržovat?“
„Někde v horní části křižovatky, na rampách pro auta. Dole v podchodech jsou jen zcela neškodná strašidla, kterým bys neměl ublížit,“ odpověděla Dana.
Marek zakroutil hlavou, ale neřekl na to nic. Na náčrtku, který připravil Jen, si podrobně prohlížel mosty, rampy a ramena složité křižovatky. „Začneme u ghostbiku a obejdeme celou křižovatku. Teď je sedm večer, doporučoval bych počkat tak do desíti, až ten provoz trochu oslabí. Já si do té doby připravím svěcenou vodu a kropenku.“
„To sis nevzal s sebou?“ otázala se Dana.
„Děvče, titul ThMgr rozhodně neznamená Master of Martial Arts, to už by sis měla jednou provždy zapamatovat. Sejdeme se tady přesně v deset večer.“
„Proč ne o půlnoci?“ Zeptal se Petr.
„Jdeme dělat bílou magii, ne černou,“ usadil ho Marek. „Rozchod.“
„Tak dobrá, ve jménu Božím jdeme na to. Jene, ty jsi ateista, takže v procesí nepomůžeš. Ale budu pro tebe mít jiné úkoly. Nejdřív běž varovat to smradlavé strašidlo v podchodu, nemám rád vedlejší škody.“
Jen odběhl s pochybovačným mumláním. Marek pokračoval: „Půjdete za mnou jako procesí, každý se svým křížkem před sebou. Všichni (ano, i deisté, Dano, takže ty se tomu nevyhneš). Použijeme běžnou formuli, díky své prostotě použitelné i laiky. Budete hlasitě opakovat po mě a nic než opakovat. Dobrá?“
Jen se za chvilku vrátil. „V podchodu nikdo není. Udělal jsem vám ale radost, celý to prošel a hulákal jak na lesy, ať odtamtud Chcanda a spol. vypadne.“
„Výborně, to snad bude stačit. Jene, teď vyrazíme, dej nám povel, až nic nepojede. Potom nám budeš zastavovat dopravu, kdyby nám to nevycházelo. Můžeme?“
„Můžete.“
A tak nad ztemnělou křižovatkou po desáté večer zněla trojhlasná deklamace:
„Svatý kříž ať je mi světlem
a drak ať není mým vůdcem
Odstup, Satane,
nepokoušej mne marnostmi
To, co nabízíš, je zlé
sám vypij svého jedu.
Propusť duši Mariky,
propusť duši Ségry.“
S těmito, částečně improvizovanými, verši překřížilo miniaturní procesí tři pruhy směru od Malé Strany a pokračovalo po nábřežním chodníku směrem k mostu. Provoz byl na desátou večerní velmi slabý, zdálo se, že když to dobře načasují, přejdou most, aniž by museli zpomalovat nebo zrychlovat. Dana, jdoucí těsně za Markem cítila, jak se jí s každým dalším opakováním mantry mysl zklidňuje a stává citlivější. Vnímala šumění a sílu řeky po pravici, i drobné zděšené, smradlavé chvění někde ve svahu u vody (chudák Chcanda). A vlevo, tam, kde nyní za svitu plného měsíce tiše namrzal asfalt, cítila jakousi další sílu. Nevelkou, ale zcela zřetelnou, hladovou, křivou a potměšilou. Vředouch. Ty hajzlíku, pomyslela si.
Ten hajzlík se najednou pohnul. Cítila, jak je předbíhá, chce jim snad uniknout? Chystali se překřížit most. Spoléhala na Jena, že by jim řekl, kdyby se blížilo auto, a on to skutečně udělal, na pár vteřin je před mostem zpomalil, než projel náhodný taxík. Potvora zůstala stát uprostřed křižovatky, v místě, kde směr od mostu překračuje snížené nábřeží. Nepouštěla se dále, Dana jako by cítila další duchy, kteří mu v tom bránili. V těch místech, uvědomila si, asi dřív stály domy.
Došli k místu, kde se na Bubenské nábřeží přimyká tramvaj od metra. Tady chtěli překřížit východní rameno křižovatky. Koutkem oka zahlédla, jak na ně Jen mává, aby zrychlili. Přešli přes první tři pruhy směru ven a začali přecházet směr od Argentinské. Uprostřed silnice zaslechla motor. V tu chvíli do ní někdo zezadu prudce strčil. Byl to Petr, který si včas všiml auta, jež se prudce vyřítilo ze zatáčky ulice Za Viaduktem a více než stokilometrovou rychlostí vletělo do podjezdu. Dana i Petr se váleli na zemi, jediný Marek nezakolísal a pokračoval v procesí. Daně projela myslí ozvěna chechotu. Vředouch se začal bránit.
Zbývalo poslední rameno – a z tříčlenného procesí jediný exorcista. Marek kráčel podél stanice metra, nevšímaje si posměšných komentářů od skupinky popíjející u blízkého kiosku. Bylo zjevné, že ve své litanii upadl do transu, který mu už znemožňuje sledovat provoz kolem sebe. Petr, Jen i Dana se proto rychle rozmístili na mostě přes nábřeží, odhodláni zpomalit blížící se auta.
Světla blížící se od Štvanice zahlédli všichni tři s malým odstupem. Kolik jich mohlo být? Dva páry vedle sebe? Tři? Blížila se téměř bezhlučně, jako by se ta auta nad hrbolatou dlažbou Hlávkova mostu vznášela. A Marek už přecházel komunikaci! Chtěla vykřiknout, ale z úst jí nevyšla jediná hláska. Světla, následovaná hukotem náklaďáku, proletěla kolem ní. Větrný ráz jí povalil a málem smetl z chodníku na vozovku. A pak náklaďák zmizel. Žádná zadní světla, nic.
Na ulici se začaly sbírat ze země dvě lidské trosky. První se opírala o zlomený kus dřeva, který byl ještě před okamžikem improvizovaným křížem. Druhá se zvedala pomaleji a nakonec to dokázala jenom s pomocí kněze, jehož vymítání právě skončilo. Ke dvojici přiběhl Jen a doprovodil je k chodníku, kde stála Dana. Když se dovlekli na obrubník, vyklouzl zničený Petr dvojici pomahačů. „Nevím, co to sakra bylo,“ zamumlal, „ale sem vážně rád, že mi to jenom zpřeráželo nohu.“ A omdlel.
