Time: Šlápnutí do pedálu

Slavný americký týdeník Time, se svými více jak 25 miliony čtenáři jeden z nejpopulárnějších časopisů na světě, publikoval ve svém posledním čísle třístránkový, trefně vtipný článek o cyklistice v USA. Přinášíme vám nyní jeho překlad a pro pobavení i náhled jeho výstižných ilustrací.

Poznámka: Týdeník Time si můžete předplatit i z České republiky. Při ročním předplatném Vás vyjde jedno číslo včetně poštovného, balného a včetně přístupu k elektronickému archivu přibližně na 26 korun.

Cyklistika ve Spojených státech na vzestupu, ale je tu vůbec ještě místo?

Bryan Walsh

Jeff má talent přitahovat nadávky. Po jeho hlavě létají bez varování lahve od sodovky a neznámí lidé jej nazývají neotisknutelnými jmény. Byl již smeten ze silnice, vytlačen a knockoutován vícekrát než dokáže spočítat. I fanouškové Red Sox kráčející skrz stadion Yankees zažívají méně útoků než Frings na ulicích svého rodného Milwaukee.

Kde je problém? Je to jednoduché, Frings je vášnivý cyklista. Posledních několik let si Frings – 46-letý fotograf, který na kole najede více jak 150 km týdně – pořizuje videonahrávky svých jízd pomocí kamer umístěné na řídítkách a na své helmě, protože chce získat záznam svých setkání s agresivními řidiči. (Teď nahrává svá videa na svoje stránky bikesafer.blogspot.com .) Frings zažil při svých střetech s auty již více než jen pár zranění, ale co člověka opravdu zarazí je to bezdůvodné nepřátelství. Nejde jen o to, že mu nepozorní řidiči nezvládnou dát ani těch 0.9 metrů odstupu požadovaných zákonem. Jde o to, že je přivádí do ruda již jeho pouhá přítomnost. ,,Myslí si, že na silnici nepatřím,“ říká Frings, ,,a snaží se mne o tom poučit.“

Bohužel jde i o život.

V mnoha ohledech by se dalo říct, že pro cyklisty v USA nebyla nikdy příhodnější doba než nyní. Po desetiletích ústupu bicyklů, provázaných vzestupem aut nyní již po několik let počet kol v ulicích stabilně roste. Ve městech jako je Washington a Minneapolis více a více lidí využívá svá kola k jízdě do práce a prostě k pojížďkám po městě. Moderně smýšlející primátoři v Chicagu, San Franciscu a dalších městech zavádí cyklopruhy a nahrazují parkovací místa pro automobily stojany pro kola. Veřejné automatické půjčovny kol, které poskytují lidem velmi levně kola pro krátké cesty, jsou v rozkvětu. New York brzy spustí celoměstský systém čítající 10.000 kol a sponzorovaný Citi Bank.

Ale i v těch kolům nejpřívětivějších amerických městech se mohou cyklisté cítit jako když se snaží plavat proti proudu, i po právní i po kulturní stránce. Je to jakoby počet cyklistů právě dosáhl hranice, která již je schopna vyvolat protiútok, jakoby se chodci i řidiči teď spojili proti těmto rebelům uzurpujícím cenný dopravní prostor. Je na silnicích místo pro všechny? Není spornějšího místa, kde o tom přemýšlet, než v New Yorku, jehož ulice jsou jedny z nejpřecpanějších v celých Spojených státech. Ačkoliv mají newyorčané k dispozici jeden z nejrozsáhlejších systémů veřejné dopravy, do dolního Manhattanu denně vjíždí 600 000 automobilů a to vede k mizerným zácpám. ,,Takové dopravní přetížení má velké ekonomické náklady,“ říká dopravní analytik Charles Komanoff.

Jeden ze způsobů, jak části těch zácp ulevit – a zároveň zlepšit zdraví obyvatel a snížit emise skleníkových plynů – je dostat lidé z aut a posadit je na kola. Takže v průběhu minulých let se odbor dopravy pod vedením primátora Michaela Bloomberga rozhodl pokusit se změnit New York na město přívětivé pro jízdu na kole. Není to jednoduché. Po roky tu takto zdolávali asfaltovou džungli jen polo-psychotičtí messangeři a poslíčci na minimální mzdě. Ale co primátor Mike chce, toho obyčejně primátor Mike docílí. Za jeho působení již bylo postaveno 470 kilometrů cyklopruhů a cyklostezek, včetně oddělěných stezek na takových městských tepnách jako je Devátá Avenue na Manhattanu. Nový systém Citi Bike se šesti sty stanicemi, je vymodelovaný po příkladu úspěšných programů jako je Barclay Cycle Hire v Londýně nebo Vélib v Paříži. Ty v obou zmíněných místech oživily zájem o cyklistiku. Průzkum z roku 2012 ukázal, že podobný systém zavedený ve Washingtonu snížil celkovou roční vzdálenost ujetou po městě automobily téměř o 5 milionů kilometrů. Jak napsal cyklista na plný úvazek a muzikant na částečný úvazek David Byrne: ,,Tenhle systém není zaměřen na rekreační jízdy… Tohle je k tomu abyste se někam dostali.“

Názorná ukázka systému městských kol na Times Square, NY.

Ulítlá kampaň

Bloombergova opatření, implementovaná jeho ostře sledovanou komisařkou pro dopravu Janette Sadik Khan, přinesla výsledky. V roce 2011 jezdilo na kole po New Yorku do práce dvakrát více lidí než v roce 2006 (počet takových lidí se zvýšil z 8,300 na 19,000). Řidiči se ale začali ozývat proti cyklostezkám, které jim ubírají drahocenné parkovací místo ve městě, kde snaha zaparkovat je tak jako tak už notnou dávkou frustrace. A mnoho chodců si začalo stěžovat na mor cyklistů svištící po chodníku a přes značky STOP. Bezpečně pravicový New York Post nazval rozšiřování cyklostezek ,,ulítlou kampaní“ a studie z roku 2011 mezitím zjistila, že 500 newyorčanů navštíví ročně nemocnici poté, co je srazí cyklisté. ,,Snaha umístit na ulice rychle 10.000 bicyklů přináší riziko, že se počet zranění a úmrtí jak cyklistů, tak chodců, výrazně zvýší,“ řekl newyorský finanční ředitel John Liu na tiskové konferenci na konci června.

Hlubší průzkum čísel ale odhaluje, že cyklisté jsou mnohem více sami ohroženi, než že by někoho ohrožovali. Studie Monash University v Austrálii, která se zabývala kolizemi mezi řidiči a cyklisty, zjistila, že téměř 90% cyklistů se těsně před srážkou pohybovalo bezpečně a v souladu se zákonem, zatímco řidiči vozidel byl na vině v 80% kolizí. Studie systému automatických půjčoven kol v Barceloně odhalila mírný nárůst rizika smrti v dopravních kolizích, které je ale více než vyváženo omezením rizika úmrtí z různých jiných důvodů jako výsledek prospěšnosti jízdy na kole pro zdraví.

Dokonce i cyklisté sami připouštějí, že některé jejich zvyky mohou přivádět ostatní k šílenství – průjezdy křižovatkami, semafory, kličkování v dopravě. Každému by ale mělo být docela jasné, že 9-ti kilogramové kolo je pro své okolí o dost méně nebezpečné než 500-ti kilogramové auto. Minulý rok bylo jen v New Yorku motoristy zabito 241 chodců nebo cyklistů. I přesto pouze 17 řidičů za to muselo čelit nějaké formě trestu. Policie města New York – stejně tak jako většina policejních oddělení ve Spojených státech – téměř nikdy nevyšetřuje kolize automobilů s chodci nebo cyklisty, pokud u toho oběť nezemře nebo pokud není řidič pod vlivem alkoholu. ,,Když vás jako cyklistu sejme řidič s několikatunovým vozidlem, je to smrtelný útok,“ říká olympijský cyklista Robert Mionske, nyní právník v Portlandu ve státě Oregon. ,,Aby vám pak policista sdělil, že s tím ve vašem případě nelze nic dělat, je neskutečně frustrující.“

Předefinování normálního

Proč jsou tedy cyklisté nenáviděni? Cyklisté mohou být snadno zavrženi jako sub-subkultura, příliš vzdálená americkému mainstreamu definovanému automobily a řidiči. V očích řidiče je cyklista těžko předvídatelným outsiderem, někdo, kdo si jednoduše nezaslouží příliš respektu ani místa na silnici. A když jeden cyklista projede na červenou, je to hned důkaz, že všichni tito outsideři jsou lehkomyslní, zatímco jednoho řidiče automobilu, který poruší zákon, nikdo nepovažuje za důkaz, že všichni řidiči jsou bezohlední. (A nijak tomu nepomáhá, že samotná jízda v autě může dost otupit vaši trpělivost a sympatie pro svět mimo klimatizovanou bublinu vašeho auta.)

Není pravdou, že právě řidiči by byli nějak více náchylní k takovýmto předsudkům. Ve městech navržených pro auta je jen řidičů jednoduše mnohem více než cyklistů. ,,Lidé mají tendenci generalizovat úsudky o skupinách, které jsou nějakým způsobem minoritní,“ říká Ian Walker, profesor dopravní psychologie na univerzitě v Bath, v Británii, ,,a naopak podceňují rozdíly mezi členy své vlastní skupiny.“

Mozky více jak 200 milionů amerických řidičů nelze nijak jednoduše předrátovat. Ale jsou způsoby, jak zajistit, aby mohla kola, automobily a chodci mohli bezpečně sdílet prostor ulice. V Holandsku, například, jsou lidé již v autoškole vychováváni k tomu, aby dávali na cyklisty pozor, a cyklisté mají zase k dispozici fyzicky oddělené stezky. (V Holandsku vás cvičí při vystupování se natáhnout přes tělo a uchopit kliku dveří pravou rukou, což vám umožní snadno uvidět, zda zrovna zezadu nepřijíždí nějaký cyklista.) Holandsko není jedinou evropskou zemí, kde se bicykly staly běžnými. V Dánsku se 18% veškerých cest vykoná na kole, a londýnská šedá ,,Borisova kola“, jak jim přezdívají podle primátora Borise Johnsona, změnila způsob, jakým se britové dopravují po své metropoli. Skutečným rájem pro dvě kola je Amsterdam. ,,V Americe se můžete cítit jako nežádoucí, ale v Amsterdamu vás systém akceptuje,“ říká Andy Clark, prezident Spolku amerických cyklistů. ,,Necítíte se tam jako že existujete v prostoru zcela mimo zákon.“

V Nizozemsku jezdí děti.

Jezdí senioři.

Bezpečné stezky spojují všechna města a vesnice navzájem.

Tato pravidla a opatření pomohla udělat z cyklistiky všudypřítomnou a bezpečnou záležitost. Dnes se tam na kole uskuteční 26% veškerých cest. Více než zákon ten rozdíl ale spočívá v prostém počtu a v demografické rozdílnosti cyklistů. Žádné americké město se ohledně opatření pro cyklisty k Amsterdamu ani neblíží. (Nejdále je Portland ve státě Oregon, kde téměř 6% obyvatel jezdí do práce na kole.) Ale jak se postupně cyklistika ve Spojených státech rozjíždí, mohla by se ze skupiny, která je dnes ,,out“, stát skupina, která bude zítra ,,in“. A bude pak možná ubohej Jeff Frings konečně moci jezdit v klidu.

– Přeloženo z časopisu Time, svazek 180, číslo 7 pro 13. srpna 2012.