Tisíc kilometrů na bambusu

Martin Šedivý je vysokoškolský učitel se zapálením pro cyklistiku. Navíc je to cestovatel, který miluje klid nevyhledávaných destinací. Na začátku tohoto roku se rozhodl vypravit na Filipíny s plánem ujet 1 000 kilometrů na místním bambusovém kole. Navíc mimo turistické destinace! To jsme si nemohli nechat ujít!

Rozhovor pro Prahou na kole připravil Karel Goldmann.

Jsi vysokoškolský učitel. Co je tvým oborem? Kde učíš?

Učím externě na VŠE ekonomiku životního prostředí. Za životní prostředí považuju všechno co je kolem i uvnitř nás. Zajímá mne zejména kvalita života a jak si ji vylepšit. Takže je to hodně široké téma.

Co tě přivedlo k nápadu vyrazit na Filipíny a ujet tisíc kilometrů na bambusovém kole?

Na Filipíny jsem se rozhodl vydat již potřetí. Pozitivní atmosféra, milí lidé, interakce, horké slunce, místa, kde nepotkáš jediného turistu, dobrodružství, inspirace…

Cestovaní je tady jako silnice plná zatáček, kdy tě za každou zatáčkou čeká něco nového, zajímavého a většinou něco, co Tě obohatí a přinese kousek radosti a chuti pokračovat dál a dál.

Když jsi tam jel, byl jsi nějak domluvený?

S výrobcem bambu kol jsme se domlouvali přes mail, to trvalo cca měsíc a bylo to náročný. Důležitý pro mě bylo, aby mi vyrobili kolo, abych na něm ty Filipíny objel. Nestačili to ale, tak mi půjčil kolo po zesnulém Heckovi, zakladateli bambusové firmičky. Jeho vdova Tammy, mi ho chtěla nejdřív za děsný prachy pronajmout, ale nakonec jsme se dohodli, že mi ho půjčí jen tak. Začala mi ale důvěřovat až, když jsem se s tím kolem vrátil. To i brečela, protože si vybavila svého manžela se kterým má dvě malé děti. To byla hodně síla.

Vzniklo tam nějaké spojení, spolupráce?

Určitě. Tammy a Erica z dílny musím ještě někdy vidět. Přivezl jsem si tři rámy a tak se těším, až budu sestavovat. Rozhodně bych chtěl Filipínská bambusová kola později nabídnout českým cyklistům.

Myslíš že bambus je pro ČR vhodný?

Má velkou výhodu, že je pružnej a pevnej. Tlumí rázy na silnici, určitě jede líp, jak hliník. Připadalo mi, z toho co jsem zkoušel za kola, že má stejný vlastnosti jako top karbon. Akorát je trošku těžší. Je to ale přírodní kolo a má za sebou příběh konkrétních lidí, kteří ho staví. Navíc je to kolo hodně eko.

Hodně eko?

Celý rám je bambusový a jednotlivá „polínka“ jsou spojena kůrou banánovníku. Zbytek je pochopitelně konvenční. Bambus roste na Filipínách skoro všude, je to v podstatě taková velká tráva.

Jak to kolo vzniklo?

Hecky dělal projekt stavby bambusového kola jako disertační práci. Cílem bylo podpořit chudé komunity v rozvoji. Dostali tak práci a s ní i plat. Našel vlastní cestu, jak potírat chudobu. Tím majitelé výrobní dílny podporují rozvoj místní komunity. Ne, že by tam nebyly problémy se zaměstnanci, ale dílna je stabilní a otevřená všem. Navíc to moje kolo, na kterém jsem tam jezdil, má obzvlášť silný příběh v tom, že ho stavěl a jezdil na něm zesnulý zakladatel.

Jaký jsi měl plán cesty?

Cílem bylo ujet tisíc kilometrů na kole po Filipínách. Styčnými body mi byla Manila a Puerto Princessa. Plán jsem splnil vlastně na kilometr.

Jak to na Filipínách funguje ve městě?

Přijet do města je docela nepříjemný. Na silnicích je spousta motorových tříkolek, jeepneyů…navíc neexistují pořádná pravidla silničního provozu. Řidiči jsou ale mnohem ohleduplnější než v ČR.

Co jejich silnice?

To jsem jel třeba po silnici, naprosto nový, kde nikdo nejezdil. Ale jindy jsem trávil cestu na silnici, kde byly kameny, prach a výmoly. Když projelo auto, tak člověk hodně trpěl tím zvířeným prachem. Ono v 37 stupních, zpocený a do toho mrak prachu.

Jak se ti jezdilo na bambusovém kole a jak je odolné?

Naprosto nezničitelný. Jediný, co se mi při tý cestě pokazilo byl střed, ale oprava je naštěstí jednoduchá, takže vlastně žádný problém. Všude jsou navíc nějaké dílny, kde ochotně přiloží ruku k dílu.

Ale bambus není moc obvyklý materiál…

To se mýlíš. Bambus se tam používá ke všemu. Stavěj z něj lodě, kola, viděl jsem i bambusovou metličku. Bambus musí akorát být správně ve správný čas sklizený. Když se tak nestane, dají se do něj brouci. Postavit z něj kolo není žádná sranda, je to dost věda.

Tomu se nechce moc věřit…

Tak tomuhle budeš věřit ještě míň, protože co mi říkali místní, tak když se zapálí bambus, vytéká z něj bílá šťáva. Ta se pak dává do psího žrádla, protože jejich lejno je tužší a lépe se uklízí.

Dobře, ale co ty bambusové lodě? Ty jsou postaveny jako tvoje kolo?

Lodě si staví sami. Vždycky do nich dají nějakej motor ze starýho trucku. Výhodou je, že jejich lodě mají nízký ponor, takže se dostanou všude. Ono Filipíny nejsou zrovna koupací ráj. I dva kilometry od pobřeží se brodíš.

Takže mezi ostrovy ses dopravoval na bambusovém kole na bambusové lodi?

Některé velké trajekty přestaly jezdit, protože se jich tam pár potopilo, ale malé dřevěné bárky s bambusovými plováky jezdí pořád. Je to často jediné spojení mezi ostrovy. Mezi většími ostrovy se i lítá.

A jak tě brali lidi?

Úžasně. Filipínci jsou hrozně otevření, takže kam jsme přijel, tam mě vítali. Ono je to dáno i tím, že jsem jezdil místama, kde nebývá moc turistů, ale ta otevřenost je ohromující. Jsou hodně zvědaví a otevření.

Takže kolo se zdá být socializačním prvkem na Filipínách…

Jasně. Já jsem dělal cesty na krosce a na jinejch prostředcích, ale když to srovnám, tak to kolo je jednoznačně socializační. Jsi na něm blízko lidem. Navíc neničíš životní prostředí, nepotřebuješ benzín.

Na fotkách vidím, že ses fotil i s policí. Jak se chovají? Jací jsou?

Byli ze mě naprosto hotoví. Tak jsem je zaujal, že se s mnou museli vyfotit. Jejich přístup je naprosto odlišný od toho, jak se chovají u nás. Ochranka v supermarketu ti třeba nabije mobil. Jejich přístup je velmi přátelský.

Stěžoval si někdo z místních na policii?

Nemám o tom informace. Těch policajtů ale mimo města moc není, prakticky tam nejsou. Ve velkých městech, jako třeba v Manile, je před každou bankou nebo větším krámem ochranka s bouchačkama. Je tam hodně lidí bez práce. To co Evropanovi trvá třeba 4 hodiny jim trvá den.

Jak bys řekl, že je to tam se vzděláním?

Servírka musí mít vejšku, jinak ji nepřijmou. Nejchudší pasou ovce, nebo jsou na polích. Ti chytřejší nebo s většími možnostmi jsou třeba v JollyBee, což je takový jejich MacDonald. Všude mi nabízeli nějakou ženskou, málem jsem se třikrát oženil (smích).

Při této cestě jsi ale musel i nějak bydlet. To jsi spal po bungalovech? Jak to bylo s kolem a jeho uložením?

Vždycky jsem bydlel bez problémů a s kolem. Měl jsem ubytování i dražší, ale to jsem moc často nedělal, jen když jsem si víc potřeboval odpočinout. Ale kolo jsem mohl nechat třeba stát na ulici, nic se mu nestalo. Spával jsem ale po bungalovech, nicméně nepohrdl jsem ani spánkem pod širákem.

Co komáři? Když jsi spal venku…

Vůbec. Nikde ani křídlo!

Tak mě napadá, že jsem se nezeptal, jak jsi jel vybaven…

Měl jsem toho hrozně málo. Karimatku, ale bez spacáku. Měl jsem místo něj silk sack, což je hedvábný pytel, kterej nemá ani 200 gramů a je na tohle spaní ideální. Jednu větrovku, trencle, plavky, shortky, dvě trička. To bylo vše. A dvě knížky s foťákem. Takže jsem měl fakt malinkej bágl. To ti dává děsnou volnost. Já navíc nic vlastně nepotřeboval. Lidi mi dost pomohli, podpořili mě, stačilo s nimi mluvit.

Měl jsi tam zajímavý setkání?

Jasná! Jeden skoro šedesátiletý Filipínec mi vylezl i na palmu a shodil kokosy, když jsem měl hlad. Pak jsme si poměřovali kola, pokecali o životě a jel jsem dál. Fascinovalo mě, že i ve svém věku leze po palmě jakoby to bylo nic. Pak jsem se potkal s týpkem z Austrálie, jmenuje se Greg Hutchinson. To je bývalý válečný zpravodaj Reuters, kterého zatkli, když psal na Filipínách proti vládě. Policie ho držela do tý doby, dokud neintervenovala australská vláda, která ho z toho dostala. Jinak by možná ještě pořád nebyl svobodnej. Vyprávěl, jak na něj naběhla armáda v jeho rezortu, unesla ho. Má tři rezorty plus adventure camp. Dělá to, že má kola, mořský kajaky a dělá trekingy po ostrově. Nově to rozjíždí, takže tam neměl vlastně nikoho, když jsem tam přijel já. Má projekt Hike plus Bike = Build a School.

Postavit školy?

Jo. Von mě vzal do těch škol, kde jsem inspiroval ty děti, aby si založily byznys na bambusu. Ten je totiž zadarmo a to kolo se nechá prodat za deset dvacet tisíc, což jsou pro ně neskutečný prachy. Na střední škole mají od osmi do odpoledne různý předměty, takže vlastně jako u nás. Přijde mi ale, že ty děti byly uvolněnější, bezprostřednější a že měly blíž k učitelům. Větší pohoda.

A máš nějaký obzvlášť divný zážitek ze školy?

To jsem přijel do jiný školy, kde jsem prezentoval bambusové kolo. Ředitelka školy se mi snažila provdat jednu z žákyň, což jsem odmítl, ale jí to neodradilo a navrhla mi, že bych se mohl oženit s její dvaadvacetiletou kolegyní, která je singl. Ta nebohá se pak celá červenala a děti se jí smály, ale přitom bylo jasný, že to nemyslí zle a napůl z legrace. Ale divný to bylo hodně.

Jaký byl tvůj nejstressovější zážitek?

Setkání se psy, kteří mne začali pronásledovat, každý den se to stalo alespoň třikrát. Od půlky cesty se mi však podařilo epizody se psy transformovat do zážitku, který jsem vzal jako výzvu a dokonce jsem se na něj těšil. Vždy, když měl nějaký pes u cesty chuť se za mnou se štěkáním vydat, rychle jsem slezl z kola, kolo postavil před sebe jako bariéru, sebral u cesty kámen a hodil ho po dotyčném psovi. Zabralo to naštěstí ve všech případech, dotyčný pronásledovatel změnil kurz a já jsem si potrénoval hod kamenem.
Dalším stresujícím okamžikem pak byla jízda po městech, tam jsem byl vždy „pronásledován“ auty, autobusy, tricykly, jeepney a dalšími vehikly s benzínovými motory. Po těch jsem kameny neházel.

Dalo ti to něco do života?

Léta se věnuju problematice investic. Tato cesta mě hodně obohatila v tom, jak se dívat právě na investování do svého života. Hodně mě to posunulo ve schopnosti vyjednávat. Chci inspirovat lidi, aby se nebáli nových věcí, výzev, že za málo mohu získat hodně. Velký zisk totiž nemusí nutně znamenat větší riziko.

To mi trochu víc vysvětli, prosím…

Na Filipínách lidi nemají prachy, ale jsou většinou šťastní. Toho štěstí v životě bych chtěl dosáhnout i u nás. Chtěl bych aby lidi byli šťastní v komunitě a rodině, aby se nám dobře žilo.
Věřím, že k tomu není nutná manažerská pozice, moc nad ostatními ani drahá kára.

Opravdu?

Člověk zaujme víc tím, co udělá, než co má. Kdybych tam jel v jeepu nebo bavoráku, tak jsem tam méně šťastnej, než na kole, protože bych nikoho nepotkal. To se ostatně objevuje i ve výzkumech štěstí. Tím, že jedeš na kole přitahuješ lidi. Když jedeš na dobré motorce, tak je odrazuješ, jsi od nich dál. Ta vzdálenost je vyloženě cítit. Proto si i bohatší Filipínci kupují kola!