Naháči na kolech

Vloni na podzim vyšel u příležitosti dvaceti let cyklojízd v San Franciscu sborník Shift Happens! Critical Mass at 20, který nabídl vhled do historie cyklojízd v desítkách světových měst. Dnes ale namísto dalšího překladu zabrousíme k tématu, které leží poněkud stranou obvyklých cyklojízd. Článek o nahých cyklojízdách napsal pro web Prahou na kole náš bývalý kolega Jan Valeška už před dvěma lety a vytahujeme ho nyní z hlubin našeho archivu doposud nevydaných konceptů.

Začalo to jako jízda podivných rebelujících hipíků a vyvinulo se z toho mezinárodní hnutí, které se velice rychle šíří po celém světě. Lidé obou pohlaví a všeho (dospělého) věku svou odvážnou nahotou protestují proti nadvládě automobilu, závislosti na ropě, propagují člověkem poháněné dopravní prostředky a v plné kráse předvádějí jedinečnost a křehkost lidského těla. Výsledkem je rozjuchaná slavnost s velmi silným poselstvím, která – i přes svou nespornou ožehavost – vyvolává zájem kolemjdoucích.

Historie hnutí

Conrad Schmidt „zakladatel“ World Naked Bike Ride (WNBR) v jednom rozhovoru řekl: ,,Lidé jezdili na kole nazí od chvíle, co bylo vynalezeno.“ První demonstrace spojená s nahotou však dokonce předcházela vynálezu jízdního kola, Lady Godiva totiž v 10. století na protest proti utlačovatelským daním nahá jela na koni přes oblast Coventry. Andrew Bedno, organizátor jízdy v Chicagu vysvětluje, že jde právě o tento princip „nestydatého využití nahoty k přitažení pozornosti“ k problému, který stojí v základu každé jízdy naháčů. Jde o postup, který byl, ,,zejména před lety, kdy lidé tuto problematiku zcela ignorovali, skvělý“.

Když se nahatí cyklisté, kteří tímto způsobem chtěli demonstrovat začali náhle zjevovat na cyklojízdách po celém světě byli malou podivínskou skupinkou a veselou atrakcí. Nicméně časem se jejich počty zvyšovali a nazí cyklisté se rozhodli, že začnou jednat vážně. První vyloženě nahá cyklojízda se uskutečnila v Kanadě a ve Španělsku v roce 2001. Následně se v roce 2003 vyvinul koncept souběžné mezinárodní jízda, která se poprvé uskutečnila v červnu 2003. Od té doby se hnutí výrazně rozšířilo a může se sebevědomě nazývat Světovou cyklojízdou naháčů: během pouhých pěti let se jízda dostala do 70 měst v 16 zemích po celém světě.

Proč nazí?

Hlavním a pochopitelným poselstvím, které jezdci chtějí sdělit je osvobození od závislosti na ropě a od nadvlády automobilu. Navíc však jde o protest proti tomu, jak se z lidského těla plíživě stalo zboží především zábavního průmyslu. Jak říká Jesse Schust, organizátor londýnské jízdy: ,,je na čase bránit se sexualizaci a proměně našich těl a životů na zboží; to je jedno ze sdělení těchto jízd“. Cílem jízdy je skutečně zdůraznit, že každé lidské tělo je jedinečné a krásné, a že ,,hromadná výroba“ identických, dokonalých těl je dalším aspektem ztráty naší osobní identity.

Philippe Colomb, organizátor pařížské jízdy, upozorňuje, že „současný mechanický (automobilový) svět nás nutí chovat se jako stroje a zapomínat na to čím skutečně jsme: živými bytostmi“. Jízda má být připomínkou základů lidskosti: svobody, respektu, solidarity – a nahoty. Jak říká Schust: ,,doufáme, že se účastníci našich jízd naučí oddělovat nahotu od sexu. Nahota může být neškodná, zábavná a společenská.

Proti pořádání jízd naháčů se zvedla velká vlna kritiky, nejen od ,,předpokládatelných kritiků“ (například konzervativní a puritánské části společnosti), ale také ze strany zastánců cyklodopravy, kteří tvrdí, že propagace nemotorové dopravy je v těchto jízdách zastíněna nahotou. Nicméně existuje celá řada přesvědčivých důvodů proč se organizátoři vědomě rozhodli použít nahotu jako zbraň. Colomb zdůrazňuje důležitost poukazu na zranitelnost lidského těla v provozu. Jízda v rouše Adamově také ukazuje vazbu na politické poselství jízdy. Jiným úhlem pohledu je snaha o narušení zavedených tabu naší společnosti – a není právě nemotorová doprava a nahota jedněmi z výrazných tabu naší společnosti? Philippe Colomb to shrnuje: ,,proč syrová nahá těla tolik lidí rozčilují, když mrtvé stroje všude kolem nás nikoho nevzrušují?“

Ale především jde o to uspořádat veselou a šťastnou oslavu, na jejíž vlně se lidé povezou. Podle Schusta ,,veřejnost oceňuje humor a radost, které jízda přináší. Vypadá to, že se všichni kolemjdoucí usmívají, když jedeme kolem, a také si všímají našich protestních vzkazů.“ Bedno s tím souhlasí: ,,základem je, že když projíždíme kolem davů okolostojících a radostně na ně máváme, jsme svobodní na duchu a možná se trochu stydíme, a pokřikujeme na ně hesla jako: pojeďte s námi, tak z tváří těch lidí okolo (a z informací, které jsem se dozvěděl později), bych řekl, že mnoho z nich zítra začne jezdit, dokonce i ti, kteří už úplně zapomněli na své zaprášené kolo. Takže cíl je splněn.“

Výzvy pro organizátory jízd

Podle Conrada Schmidta je organizování cyklojízd naháčů stejně snadné, jako říci lidem o čase a místě jejího konání. Přestože tohle je primární, ale úspěšná jízda vyžaduje daleko více. Andrew Bedno se s námi podělil o několik triků, díky nimž byla poslední jízda v Chicagu tou dosud největší, které se zúčastnilo 1 700 jezdců. Bedno se domnívá, že ,,fungující běžná cyklojízda je hlavním předpokladem nahé cyklojízdy“, další důležitou součástí je také propagace. Je třeba naplánovat trasu, nalézt nadšené dobrovolníky k organizaci jízdy a začít pracovat na tom, aby se o jízdě dozvěděli lidé. Schust s tím souhlasí a dodává, že londýnská jízda je tak úspěšná (každoročně se jí zúčastní na tisíc jezdců), ze tří důvodů: je to ,,spíše legrace, než protestní akce, je pečlivě naplánována během pěti společných schůzí každý rok a je legální – polici akceptuje nahotu a pomáhá s řízením dopravy.“

Skutečně spolupráce s policií je zásadním bodem při organizaci jízdy. Například (a mimo jiné) v Paříži měli velké problémy s policií, která nechtěla jízdu naháčů povolit. Colomb popisuje, že je třeba dosáhnout určitého kompromisu: např. ,,dohodou o nevyzývání k plné nahotě, ale každý jezdec si může dělat co chce, na své vlastní nebezpečí.“ Jako v mnoha jiných případech po celém světě, bylo několik lidí zatčeno, ale brzy byli propuštěni bez pokuty.

Dopad jízdy

Od té doby, co je Nahojízda mezinárodní svým rozsahem, ale lokální svým dopadem je velmi obtížné vypíchnout její přímé dopady. Na mnoha místech zkrátka vedla k tomu, že začalo více lidí jezdit na kole – a to už je něco! Jinde, umožnila lidem nahlížet na ježdění na kole jinýma očima, zatímco v téměř všech ostatních případech byla jízda dnem plným legrace a smíchu. A samozřejmě ne na ni třeba nahlížet jako na součást obecného hnutí na podporu nemotorové dopravy.

Navíc nahojízda je příkladem rozptýlenosti aktivit hnutí bez hierarchie a s volnou strukturou, která je založena na komunikaci prostřednictvím internetu a wiki stránek. Mezi prostředky propagace, které využívají například v Paříži patří letáky, nálepky, webová stránka (www.cyclonudiste.fr) profil na MySpace a Facebook atd. Takovýto rozsah aktivit usnadní kontakt s médii, kterýá je jedním z hlavních cílů jízdy, a také vytváří podmínky pro další aktivity šířící podobné poselství.

Věci se pomalu mění a síly, které za touto proměnou stojí, jsou daleko větší než jakákoliv samotná jízda. Nahojízda je ale možná nejpřednějším indikátorem, který zaznamenává odlišné reakce lidí vůči cyklodopravě (a nahotě).

http://youtu.be/v36JvUkAxLI

(Fotografie: Wikipedia)