V posledních týdnech na internetu rozvířila vášně zpráva o záměru Magistrátu investovat jeden milion korun do propagační kampaně zaměřené na osvětu v oblasti ženské cyklomobility. Zazněly hlasy pro i proti.
Detaily o samotné kampani organizované v rámci programu SWITCH si můžete prostudovat na magistrátní stránce Praha cyklistická. Navrhovaná podoba projektu pobouřila zastupitelku za ODS Aleksandru Udženiju, která projekt v médiích označila za “urážku normálně uvažujících žen” a “sociální inženýrství.” (např. zde).
Projekt vzbudil ohlas i v novinových článcích. Svůj imaginární hrozný den na kole představila na stránkách Blesku Petra Neomillnerová. Pohledy na kampaň mohou být různé, stejně jako zážitky z jízdy na kole po Praze. I představy, jak takový pohyb na kole po Praze asi vypadá, se zjevně liší. Přišlo nám proto zajímavé zeptat se “pražské ženy”, která kolo skutečně používá, jak její běžný den vypadá. Popsala jej Markéta Fillerová.
Mé kolo je měšťák předělaný na nákladní elektrokolo. Vše čistě z praktických důvodů: mám dvě malé děti a žádné auto. Díky motoru nemám problémy s kopcovitostí, zadní nákladní plocha pojme obě děti, nebo cca 40 kilogramů nákladu.
Nyní už k průběhu mého obyčejného dne. Snažím se nechat děti vyspat co nejdéle, vše musí tudíž fungovat jako dobře namazaný stroj. Baterii nabíjím přes noc a ráno ji jen šoupnu do kola. Do jedné z bočních kapes dávám nabíječku – v práci si dobiji ztracenou energii. Děti nachystám rychle, věci do školky dám do bočních brašen nebo předního košíku, dcery se starají jen o své přilbičky. Před panelákem posadím holky na nosič, kolo odvedu na silnici, a tam na něj teprve nasedám i já. Cestou nás zdraví snad celé sídliště. Jsme cosi jako lokální příklad zdravé výchovy a většina dětí holkám tuhle kuriózní dopravu závidí. Před školkou máme speciální stojany, takže jen zamknu kolo a jdeme. (Mimochodem, do zámku se vyplatí trochu investovat. Mám speciální na baterie – při neopatrné manipulaci dokáže pískat víc než ten nejotravnější autoalarm). Podle nálady nechávám přilby buď v šatně školky, nebo si je dávám zpátky do brašny kola.
Do práce jsem dřív jezdila po cyklotrasách a bočních cestách. Teď už jsem pohodlná a raději volím hlavní silnice. Na cestě mám i dvoupruhový kruhový objezd, po pár průjezdech už ale jezdím jako profík. Chovám se, jako bych byla malé auto – dodržuji všechny platné předpisy (některé až úzkostlivě) a zároveň od aut očekávám spíše to horší. Autobusy mě ze začátku míjely rychle a neopatrně. Po měsíci se to najednou zlomilo a je tomu právě naopak – dokonce mi občas udělají „stín“, abych snadněji projela onen kruhový objezd. I přes můj opatrný styl jízdy mi cesta do práce trvá cca 35 min, což je o pět minut méně, než kdybych jela autobusem. Za chladnějšího počasí se ani nestihnu zapotit, při extrémních letních teplotách jsem s sebou vozila náhradní šaty a v práci se prostě převlékla.
S prací to bylo vůbec zajímavé. Po rodičovské dovolené jsem si hledala nové zaměstnání a měla jsem jasné požadavky, ze kterých jsem nechtěla slevit. Objevila jsem práci snů – měla jen jediný háček, že venku nebyla absolutně žádná možnost legálně zaparkovat kolo. Oznámila jsem tudíž už během pohovoru, že to bude potíž, ať se mnou raději nepočítají. A ejhle, najednou se ukázalo, že jednu místnost skoro nikdo nepoužívá a nebude problém kolo nechávat tam. Čas od času jezdím na kole ještě do školy – dálkově studuji FHS v Jinonicích. Tam je venkovní parkování a velice ochotní vrátní. Dokonce mi i opatrně postavili kolo, když ho shodil příliš prudký poryv větru.
Cesta z práce je o něco horší. Téměř neustále jedu do mírného kopce a okolo mne sviští auta těch, kteří se také ženou pro své děti do školky. Vystresované oči řidiček už poznám na dálku. Plně je chápu – i já jsem ráda, když konečně stojím před školkou. Holky se hned hrnou na svá místa. Občas udělám radost procházejícím kamarádům, jedna z holek jde chvíli pěšky a já svezu jiné dítě. Cestou zaparkujeme u místní samoobsluhy a jdeme koupit večeři. Před obchodem sice nejsou stojany, ale naštěstí si lze poradit i jinak. Díky kolu se dá popustit uzda fantazii a udělat pořádný nákup – do brašen a košíku se toho vejde hodně. Doma rychle se vším (i kolem) do výtahu a do bytu. Uzpůsobili jsme předsíň, a tak nám tam teď pohodlně parkuje hned několik kol a doplňků.
Kolo je také ideální pro nákup ovoce a zeleniny na trhu. Jednou za čas si v sobotu udělám čas a projedu se na náplavku. Tam je to tedy o poznání horší, co se parkování týče (oficiální žádné, neoficiální plně obsazené). Odměnou jsou mi úžasné brambory, rajčata, mošt a další produkty. Občas si troufnu i na blešák, a to potom domů vezu různé skvosty. Na kole jsem už vezla i takové extrémy jako zrcadlo, křišťálové sklenky v hodnotě až nehorázné, půl metru velkého plyšáka, koš na dřevo aj. Největší rozruch budila asi krejčovská panna.
A co oblečení? Nejsem příznivcem sportovních trikotů. Přes léto jezdím v šatech nebo sukni a triku, na jaře a na podzim kombinuji kalhoty a různé svetříky nebo bundy. V zimě mohu doporučit dobré sněhulky, termosilonky pod kalhoty a hlavně nákrčník pod bundu. Šetřit se nevyplatí ani na rukavicích. Přilbu mám speciálně zimní a vytahuji ji z úkrytu s první ranní mlhou.
Tolik k mému obyčejnému dni na kole. A nyní si neodpustím pár rad a doporučení:
- Nehrajte si na hrdinku a nevrhejte se hned na hlavní silnici. Doporučuji si nejprve vzít papírovou mapu, nakreslit si značky, odkud a kam pojedete, a hledat si vhodnou trasu. Mapu si pak vzít s sebou a cestu si projet předem, třeba o víkendu nebo ve svátek. Klidně to celé pojmout jako rodinný výlet a vzít si s sebou někoho, kdo se v místě vyzná.
- Na několik prvních jízd si vyhraďte víc času, než je nutné. Odbouráte tak stres, že přijedete pozdě do práce nebo školky, a pojede se vám příjemněji.
- Nebojte se investovat do kvalitního kola, brašen a zámku. Já osobně také nedám dopustit na boční zrcátko na levé straně, magnetická světla na principu dynama a pro jistotu zadní blikačku navíc.
- Zaregistrujte si kolo na policii – stačí přinést doklad o koupi a registrační číslo. Dostanete samolepku na kolo a lepší pocit, že zloděje minimálně odradíte.
- Nebojte se kolo elektrifikovat. Nedělá to z vás lenocha a v Praze to rozhodně oceníte.
- V případě nouze si pomozte MHD. Jeden čas jsem jezdila na obyčejném kole až na Břevnov a metro bylo moje spása.
- Vhodným pomocníkem pro ženu je také kolo skládačka. Dělají se stylová, krásná, rychle složitelná a lze je vzít klidně i do kanceláře pod stůl.
- Otužujte se. Ze začátku si dejte za cíl třeba jízdu jen jednou týdně. Za měsíc si den přidejte a než se nadějete, jezdíte pořád.
- Odměňujte se! Jezdíte přece na kole, takže pálíte více kalorií. Nějaký dortík nebo čokoláda se tak vypaří raz dva.
- Nechte si poradit od jiné jezdící matky nebo jezdícího otce. Když se pořádně rozhlédnete, tak ve svém okolí určitě někoho najdete ;)
pylma 18. 12. 2015, 02:10
Tak nějak mi přijde, že paní Neomillnerová si mnoha slovy stěžuje na pražský provoz, pražský provoz a pražský provoz, resp. svůj strach z něj. V tom s ní naprosto souhlasím. Jestli někdo vymyslí kampaň, která lidi (nebo aspoň mě) odnaučí bát se imho bezohledných pražských řidičů, tak to bude na nobelovku.
Na druhou stranu, nevím jak to dělá paní Neomillnerová, ale pro mě je noční můra třeba pokoušet se odvézt z práce zeleninovou bedýnku autobusem. Na kole je to hračka. Nicméně až budu vyzvedávat dítě ze školky, tak se to změní, obě se na kolo prostě nevejdou. Třeba do té doby investuju do náklaďáku, když vymyslím, kde ho zaparkovat ;-)...
Ale spíš asi ne, protože s dítětem na kole jsem pomalejší, neohrabanější a mám s sebou dítě, tudíž se provozu bojím mnohonásobně více a např. podstatně častěji jezdím po chodníku. A tak se daleko dojet nedá. Tak třeba mi to vysvětlí ta kampaň...
Jirka 24. 12. 2015, 11:32
Pražský provoz je hodně pocitový. Dá se to nacvičit a jak píše Markéta, tak si okolí zvykne, v podstatě potkáváte furt ty samé lidi. Tak jak si podáváme vstřícně branku od školky, chováme se i na silnici. Čumák jeepu vypadá někdy agresivně, ale když v něm vidíte se na vás usmívat maminku spolužáka vašeho dítěte, je pocit opravdu příjemněší.
A náklad se dá taky nacvičit a to i s dětma. Některé typy nákladních kol zaberou při parkování/skladování dokonce méně místa než běžná osobní kola.
Jenda 24. 12. 2015, 18:15
> Tak nějak mi přijde, že paní Neomillnerová si mnoha slovy stěžuje na pražský provoz, pražský provoz a pražský provoz, resp. svůj strach z něj.
Mně přijde, že i ostatní problémy, které uvádí, jsou dost vážné, a i kdyby se nějak magicky podařilo lidi zbavit strachu, tak to budou blockery. Konkrétně píše, že nemá kde parkovat doma, ve škole ani v práci, že bude zpocená, že je to fyzicky náročné a že je špatné počasí. Já se s těmito problémy potýkám také a jízdu mi extrémně znepříjemňují, bohužel nemám jinou možnost, takže je musím překousnout.
V podstatě jsem v článku našel tři nesmysly: že je v Praze vražedný provoz, že nezná kryt na řetěz a že nezná košík, do kterého může tašku dát.
Vratislav Filler 26. 12. 2015, 18:59
Potíže s parkováním kol doma uvádí dle průzkumu GFK cca 1/3 obyvatel Prahy (samozřejmě, u nákladního kola by byl podíl asi větší). Od toho, aby se dalo doma a v cílech cesty parkovat kolo, jsou tu dlouhodobě stavební předpisy, které budou vyžadovat kvalitní parkovací stání (tedy měly by být). Krátkodobě zřizování koláren a spol., každá firma se může zapojit do mezipodnikové soutěže Do práce na kole o to, jak co nejvíc zlepší podmínky pro dojížďku na kole.
S tím zpocením se se to přehání. Jednak je to hodně individuální, jednak když se umíte obléknout, tak se můžete klidně přiměřeně zpotit, ale nebude to na vás vidět ani cítit. Ostatně, ta škála je široká, viz Bikeyface http://bikeyface.com/2015/07/16/fear-of-sweat/ .
Počasí je klasika. Opět je rozdíl mezi dojížďkou na pár kilometrů po běžné ulici a na patnáct kilometrů po singletrailech nebo po rušné silnici, kde vás předjíždějí 70 a každé předjíždějící auto vás ohodí až po hlavu. Jsme opět u toho, že dobrá infrastruktura většinu otravných vlivů nepříznivého počasí výrazně snižuje.
Takže mně z toho vyplývá "provoz, infrastruktura, zkus elektrokolo, infrastruktura, infrastruktura."
pylma 3. 1. 2016, 12:00
Mě by strašně zajímalo, jak to s tou zpoceností u lidí je veskutečnosti. Moje zkušenost z dojíždění v létě (létech) byla následující: Ráno, ještě za chladu jsem přijela do práce. Možná trošku zpocená. Šla jsem se osprchovat, protože přece jsem přijela na kole, to je normální, ne? V poledne, za tropického žáru jsem se vrátila z oběda. Odkapávalo ze mě. Ale sprchovat jsem se nešla, přece nepolezu do sprchy po každé krátké procházce, to bych z té sprchy nevylezla. Je léto, v létě holt bývá horko. Tenhle paradox mi docházel, ale nic jsem s tím nedělala, ranní sprcha byla příjemná. Jen jsem si u toho uvědomila, že by to šlo i bez ní a zvlášť s převlečením by nikdo nepoznal, jestli jsem byla ve vodě nebo ne. Tak si říkám, do jaké míry je to jen další psychický blok.
To, že si o víkendu nenajdu čas, abych si v klidu nacvičila trasu, kterou bych pak mohla jet s dítětem na plavání (v MHD to dám na první dobrou, autobusem po Praze jezdím od 10 let, tak jaké nacvičování), to je pro mě horší blok. I když asi taky jen psychický, prostě by stačilo vyjet dřív, tak jako napoprvé jedu dřív i MHD, když nevím kam a šlo by to.
Parkování kola doma je o tom, co chci obětovat vlastnictví kola (a to říkám jako člověk žijící v garsonce) a v práci (nebo třeba na aquaerobiku pro těhotné) se dá většinou domluvit.
Vratislav Filler 3. 1. 2016, 12:42
pylma: Já se na fakultě, kde jsem neměl jako student přístup k žádným sprchám, naučil, že i po 20 km cestě v létě stačí opláchnout se na toaletách do půli těla, použít deodorant a převléknout tričko. A že si po cestě nemám dávat ledovou kolu z automatu, to jsem se hned orosil znova (ale často jsem stejně neodolal). Jediný problém byl s tím, že nebylo kde to tričko usušit (což jsem řešil zabalením do igelitky a usušením doma). Jako doktorand jsem pak měl už kam zalézt (v kanclu bylo i umyvadlo), takže bylo to zcela v pohodě.
Jenda 3. 1. 2016, 13:19
> Parkování kola doma je o tom, co chci obětovat vlastnictví kola
Pokud tím myslíš i přestěhování, tak určitě. Pokud ne, tak nevím, co obětovat ve městě ve 3. patře s úzkými schody bez výtahu a bez sklepa (já jsem naštěstí v paneláku s luxusní kočárkárnou, ale dva kamarádi v takovém domě bydlí). Pořídit si nepohodlnou skládačku? Tam zase neplatí to o nákladním prostoru.
cobic 3. 1. 2016, 18:47
Pylma: Poceni jsem nikdy neresil, v praci se nesprchoval ani neprevlikal. Muzete si myslet ze jsem prase, ale tuhle jsem jel v lete z Vysocan do Malesic autobusem a byl jsem zpocenej jak krava a musel jsem jit v praci do sprchy, pac mi fakt nebylo prijemne. Podle me je poceni jen vymysl neznalych, protoze na kole spotrebovavam petkrat mene energie nez chuzi. Kdyz se ale v zime zbytecne moc obleknu a necham se nekym vyprovokovat a jedu extremne rychle, tak se taky zpotim. To se ale muze stat i dobihanim tramvaje nebo jednoduse chuzi z parkoviste na slunci nebo s tezkym zavazadlem.
Samozrejme, ze pokud nekdo cely zivot nechodi ani nevyviji zadnou jinou aktivitu, tak se zpotit nejspis muze drive nez vynda kolo z kolarny ci nasedne do auta. Bezny zdravy clovek tohle podle me vubec neresi.
cobic 3. 1. 2016, 19:00
jenda> Pokud uz musis parkovat venku, tak to chce
a) poradny zamek a nejaky sloup
b) kolo aby neprovokovalo
Takhle jsem si v Londyne sestavil Esku, nacpal do ni minimalne 10litru, je skvela a pritom vypada jako neprodejny vrak. Mezitim mi ukradli dalsich 5 jinych kol, jejichz pomer zamek/vzhled byl nizsi. Uz je to 12let a Eska funguje doted, prave jsem s ni byl na Silvestra na horach.
Pokud to resis parkovani venku jen doma, klidne bych si jeden poradny zamek nechaval u oblibeneho sloupu a nevozil ho s sebou a na miste zamykal 2ma. Furt lepsi nez tahat neco po schodech.
cobic 3. 1. 2016, 19:49
Teď jsem se díval na ten Vráťův link o pocení (http://bikeyface.com/2015/07/16/fear-of-sweat/). Je důležité ještě zmínit, že nepoužívám žádná zavazadla na sobě. Lidé kolikrát ze strachu odmontovávají blatníky, převodovky a nosiče ze strachu, aby se nezpotili kvůli těžkému kolu. To je asi největší pitomost, pak je kolo nepoužitelné a lidé lidé mají tělo ověšeno různýmy batohy a taškami. Když se mě pak ptají, zda to kolo není těžké s toliká zavazadly, tak odpovídám, že je lepší vozit váhu na kole než na kdekoli na sobě.
Moje lenost došla tak daleko, že jsem jel do Vídně raději s longtailem, než abych redukoval svoje běžná zavazadla a snažil se je nějak nacpat na kratší a lehčí kolo ;) Je teda fakt, že výlet byl složen ze samých nesportovců včetně mě, takže to vůbec nevadilo.
Brahma 4. 1. 2016, 11:08
Na kole jezdím rychle a potím se hodně. V práci, pokud to jde, se osprchuji a převleču. Pokud není sprcha, tak se otřu a převleču. Převlékám se komplet do šatů uložených v práci. Spíš je problém najít místo s otevřeným oknem, kde lze nechat sušit oblečení z kola. Také se musí nějak vyřešit umístění kola v práci.
vlákno 4. 1. 2016, 13:50
Já jsem eliminoval pocení dvěma způsoby - elektrokolem a jak píše cobic, vozením věcí výhradně na nosiči. Batoh na zádech je skoro 100% záruka propocených zad bez ohledu na na roční období.
A samozřejmě je důležité chladit tělo dostatečně vzduchem, což je otázka oblečení. V létě to jde jen do určité míry, v zimě stačí se obléct tak akorát, aby člověk necítil zimu, ale nepřehánět to. Zima je ideální, protože studený vzduch uchladí hodně.
Ještě se tomu dá pomoct funkčním prádlem, které účiněji odvede pot od těla. Já ale jezdím celoročně v normálních bavlněných věcech, oblečený podobně jako při chůzi a potím se při jízdě po městě minimálně, sprchovat se bezprostředně po jízdě nepotřebuju.
josuk 4. 1. 2016, 14:05
Nezpotit se jde, myslím, i bez elektro.., chce to jen trochu sebeovládání a nenechat se vyprovokovat, ani autem, cyklistou, žádným tachometrem, a hlavně ani sám sebou! ;-) A pak drobnosti jako nezapomenout v kopci včas rozepnout bundu, sundat svetr.. atp. Jakmile člověk ucítí horko, bývá už většinou pozdě.
Rozdíly v čase při rychlé jízdě a nespěchání jsou určitě individuální, podle trasy atd., ale obvykle až překvapivě malé. A navíc: i pár „ztracených“ minut na kole jednoduše stojí za TO! ;-)