Města jsou plná opuštěných kol, která už si nikdo nevyzvedne. „Kdo to dělá?“ ptá se Axel Hacke, dokud neuvidí odpadky v košíku vlastního kola a neporozumí.
Autor: Tit Bonač
K záhadám lidského soužití patří fenomén opuštěných kol. Skoro ke každému předmětu ve veřejném prostoru se dá přiřadit majitel. Každé auto má vlastníka, každý kočárek má někoho, kdo jej tlačí. Každý klobouk sedí někomu na hlavě, z každé boty trčí noha. A přeci, před nádražím a u kandelábrů, v průchodech domů a vedle dopisních schránek stojí, leží nebo se povalují kola, která jako by nikomu nepatřila, bicykly bez sedel, bez kol, bez plášťů, bez světel, prožrané rzí a bez člověka, který by se o ně staral.
To se pak jeden ptá, jak je to možné. A není sám. Tuhle otázku si položil i herec Peter Lohmeyer. Znělo to jako výkřik, když v Hit Radiu FFH prohlásil: „Já prostě nerozumím tomu, že někdo zapomene na své kolo a nechá ho zrezivět.“
Ano, co je to za lidi? Čekám jejich doznání: Přivázal jsem bicykl před pětadvaceti lety v Kreuzbergu na značku zákaz zastavení a už si na něj nikdy nevzpomněl. Ten rám bez kol, který chátrá perfektně zabezpečený tlustým řetězem před městským parkem v Bad Godesberg je můj – ale klíč jsem ztratil. Před pěti lety jsem pobýval jeden měsíc v pronajatém bytě v Kolíně a nechal tam staré kolo v průjezdu. Odpusťte mi to! Každý večer na to myslím, ale už jsem se holt do Kolína nedostal.
Jenomže majitelé „bicyklích“ mrtvolek mlčí. Jsou snad sami mrtví? Jsou to snad kola nebožtíků, kteří bloumají po našich cestách?
Kdyby jich jenom nebylo tolik! Nakouknu-li do průjezdu svého domu, vidím třicet kol – přinejmenším polovina se nepoužívá. Každý druhý Němec tedy vlastní jeden mrtvý bicykl a mlčí o tom, to je znepokojující. Teď mě napadá, že moje vlastní kolo strávilo zimu v naší ulici, přivázané k zákazu vjezdu. Co jsem to za člověka?! Chodci mezitím použili jeho košík jako odpaďák, teď v něm leží ramínko, dva kelímky od kafe, půlka krabice od pizzy a sedm nebo osm papírových kapesníků. Díval jsem se na to celou zimu den po dni, ale neudělal jsem nic. Musí to souviset s tím, že se jízda na kole stala prostorem pro anarchii. Většina z nás řídí auto, chodí pěšky, jezdí vlakem nebo autobusem a taky na bicyklu. Ale jenom na bicyklu děláme věci, které bychom jinak, tedy ve svých ostatních ztělesněních, nikdy neudělali. Nosíme oblečení od bahna, potíme se až hrůza, jsme promočení deštěm, jezdíme po chodníku, kašleme na semafory, prodíráme se mezi auty, řítíme se dolů štěrkovými svahy, křižujeme biotop kuňky žlutobřiché, jezdíme opilí, bez helmy a neosvětlení. I já jsem tohle všechno dělal, já taky. Je spousta slušných cyklistů, ale jsou i divocí a hrubí, kteří nechají svoje kolo roky přivázané u sloupu, jakoby nic.
Zdroj: Wikimedia
Petr Lohmeyer říká, že si v takových případech bere právo zamčené kolo vylomit; v Mnichově vzal bicykl se dvěma prázdnými dušemi s sebou na hotel, opravil ho a znovu postavil na místo. A to je právě rozhodující část věty: Znovu ho postavil na místo! Nepoužil ho sám pro sebe, nedaroval ho uprchlíkům, prostě ho znovu vrátil do veřejného prostoru. Jako napomenutí majiteli? Aby se zastyděl? Pro lepší svět? Nebo jednoduše: protože prostě rád opravuje kola? Je to důležité? Ode dneška vnímám mrtvá kola jako kulturní projekt. A může za to Peter Lohmeyer. Teď už se nedá kolem žádného projít, aniž by si člověk neřekl: Může se ti to ošklivit, může tě to rozčilovat, můžeš z toho být smutný. Nebo s tím taky můžeš něco dělat.
Autor: Axel Hacke (z němčiny přeložila Miloslava Erika Veselá)
Německý novinář a spisovatel z Braunschweigu. Od roku 1981 pracuje jako redaktor německého deníku Süddeutche Zeitung.
Sloupek původně vyšel pod názvem Endstation Laternenpfahl v Süddeutsche Zeitung.
