Když dědovi bylo asi 14, za války jezdil na kole 30 km tam a 30 km zpátky k příbuzným na vesnici pro jídlo. Kolo měl půjčené od strýce, kterému ho po letech musel vrátit. „Jsem mu ho ušlechtil, on ho měl prorezlé, když jsem ho dostal.“ „Tenkrát byla na hranici Prahy potravní čára, kde se platilo clo za dovoz potravin. Jako študáka si mne nevšímali a nechali projet.“
„V roce 1959 si jeden spolužák hrál s kluky fotbal na ulici před ministerstvem financí, když jelo občas auto, uhnuli.“
V padesátých letech byly hodně po Praze kostky. Děda jezdil do fabriky ze Strašnic do Hloubětína. V místě, kde je dnes u Elektry podchod pro pěší, tenkrát byl přejezd a k němu silnice s kostkami.
„Za přední blatník jsme si dávali pytlík, aby necákala voda, za zadní blatník jsme dávali oranžovou kůži, aby necákala voda a zároveň jsme byli lépe vidět.“
Vysočina
„Ve vesnici jsme jezdili na sáňkách přes silnici z kopečka od kostela dolů, věděli jsme, že autobus jezdí ve tři a v pět, žádná jiná auta nejezdila a kdyby jezdila, věděla, že nejsou očekávána.“
V Nížkově jezdili na kole hodně. Z Poděšína na koupaliště v Nížkově to byly 3 kilometry. Děda byl pečlivý, udržoval kolo v dobrém stavu a měl k dispozici ledasjaké náhradní díly. Když jim jednou nějací rošťáci odmontovali u všech kol ventilky, půjčil si kolo od někoho jiného a dojel domů a zpět přivezl všem náhradní ventilky – přesně ty, které potřebovali.
„V sedmdesátých letech, když jsme jezdili na kole z Prahy na Vysočinu, tak se tam na nás koukali jako na magory. To nemáte na auto? Tenkrát na Vysočině nebyl téměř žádný provoz.“
„Pokud jsme jeli na cyklovýpravu s turisťákem, tak to bylo: ‚pozor jede auto‘ jednou za dlouhou dobu a dneska jedno za druhým.“
Opět v Praze
Dědovi bylo i přes 70 a stále jezdil asi kilometr na nákup na kole. Většina z toho byla po asfaltce, kde zase tolik aut nejezdí. Před obchodem ale musel pěšky a po přechodech překonat kruhový objezd na frekventované přípojce na dálnici.
Měl nehodu a zranění v obchodní zóně v Čestlicích u Alberta. Dědeček a babička, která se o něj bojí, mají různé pohledy na to, co se stalo. „Blbnul jsi Jane a lezl jsi někam, kam jsi neměl, měl jsi dojít k přechodu, který byl 200 metrů daleko, neměl jsi křížit pěšky s kolem čtyřpruhovou silnici.“
Babička se dědu bojí znovu pustit kamkoliv jinam než na ulici, kterou dobře zná a kde aut moc nejezdí. „Jane, jedno kolo si ještě nech. Můžeš z chaty chodit na nákup a kolo vést a tašky mít na řídítkách, to ještě zvládneš.“ Dědovi je 85 a zbavuje se plně funkčního 28 kola Ukrajina. Ve svém věku už na kole nejezdí. Předtím než přestal jezdit už ztrácel rovnováhu. Babička mu zakázala jezdit poté, co se jí přiznal, že za jednu cestu čtrnáctkrát spadnul.
Babička chce, aby si druhé kolo ještě nechali. Jezdit na něm už nedokáží, ale aby ho měli k dispozici na to, aby mohli dát tašky od nákupu na řídítka a tlačit ho. Byla by to nouzovka, jak zvládnout týden jezdit na nákup bez logistické pomoci příbuzných.
Vhodným řešením pro lidi, kteří neudrží rovnováhu může být tříkolka. Je možné, že v Pardubicích, odkud je fotka, existují organizace, které je lidem na několik let půjčují.
