Povídka na pokračování, vychází každý pátek. (začátek)
8. Ultimátum
Stáli na chodníku naproti ghostbiku a radili se, co dál. Soňa se rozpačitě dívala po Markovi a Vaškovi, kteří právě přinesli od ghostbiku Danino kolo a našli na něm připevněný lísteček s naškrábaným vzkazem:
Vaší kámošku mám já. Pojďte si pro ní, jestli se nebojíte! Jinak vám jí v deset večer vrátím, ale to už jí nepoznáte.
Váš Viktor.
„Škoda, že tu není Petr,“ posteskl si Profesor. „Obávám se, že bez možnosti zkontaktovat Mariku nemáme naději zjistit, kde vředouch Danu ukrývá. A bez toho jí nenajdeme.“
„To bude jednoduchý, prolezeme tu křižovatku skrz naskrz,“ prohlásil Jen, který své auto před okamžikem zaparkoval zcela neurvale na široký chodník předmostí, a nyní jen těžko zakrýval nervozitu. „Není to zase tak velká křižovatka. Jenže ona tu nebude. Ten Viktor (vysvětlíte mi už někdo konečně, co je zač?) jí bude držet někde v okolí, třeba se vloupal nad metro, ale v samotné křižovatce, to je blbost. Vždyť to kromě podchodu nemá žádný podzemí. Tohle celý je na normální policejní akci, navrhuju zavolat zásahovku.“
„Dana musí být držena v konstrukci křižovatky,“ oponoval Profesor, „vředouch nemá širší moc. Ale může být pro nás neviditelná, může jí dokonce držet v časové kapse, i když ne moc dlouho.“
„Blbost,“ prohlásil Jen, ale nikdo ho už neposlouchal.
„Zjistil jste o vředouších něco nového?“ zeptal se Vašek Profesora.
„O vředouchách. Ano, něco jsem si o nich dohledal. Dovedou klasické triky běžných strašidel: místní distorze světelných paprsků, gravitace, hmoty, energie, času, čehož využívají k vytváření vidin i jiným účelům – dobře to vysvětluje efekty, které nám předvedl ten zdejší Viktor minulý týden. Personifikují se obvykle do podoby chobotnic či podobných tvorů s končetinami, které napodobují tvar zakřivených komunikací. V případě potřeby se maskují, i když toto jejich tělo bývá obvykle hmotné. Dovedou ale zmizet, když chtějí.“
„Aktualizované bestiáře je popisují jako primárně ďábelská stvoření, nástupce pohanských duchů, které je třeba vyvrátit z kořene nebo obrátit k slávě Boha všemohoucího,“ podotkl Marek. Profesor něco odmítavě zamumlal, „Jde-li ovšem o moc, kterou vředouchové mají nad prostými smrtelníky, tak zde se naše informační zdroje do puntíku shodují,“ dokončil raději spěšně teolog.
„Takže hodně silný protivník. Jak se mu dostaneme na kobylku?“ ptal se Vašek.
„Ježto o podstatě vředouchů a zejména o jejich slabinách nevíme ani po Profesorově rešerši v zásadě stále nic, navrhuji znovu zkusit vymítání.“ uvažoval Marek. „Minule téměř zabralo a můžeme ho realizovat důkladněji. Je nás o jednoho víc, možná kdybychom zavolali další lidi na pomoc…“
„Jistě. Tak ve dvaceti, třiceti bych si to s vámi troufl,“ kontroval profesor..
„Tak si něco vymyslete sám, když jste tak chytrej,“ utřel ho Marek. Na to Kuhn akorát pokrčil rameny.
„Můžeme zkusit trochu metafyziky,“ navrhl Vašek. „Jen se soustředí a najde svou přítelkyni citem.“
Soňa zakroutila hlavou: „Jen? Ten má pro takový věci asi stejnej cit, jako hroch pro lítání.“
„Tak dost!“ Jen, který se předchozí debaty neúčastnil, byl nyní oblečený v jedovatě zelené blikající vestě s nápisem POLICIE. V jedné ruce držel malý megafon, ve druhé mohutnou svítilnu. „Když jste všichni tak zmagořili, tak poslouchejte, co udělám já. Považuju za značně nepravděpodobný, že tady Dana bude, přesto se tam půjdu porozhlídnout. Podle toho vzkazu to vypadá, že nám dává šanci ji najít, může to být taky past, ale já se s tím srovnám. Když se do pěti minut nevrátím, volejte policii a nahlaste Danin únos. Když ji do pěti minut nenajdu, zavolám je sám. Rozumíte?“
„Proč jsi to neměl minule při tom vymítání?“ zeptal se Marek. „Dost věcí by to tehdy usnadnilo.“
„Jestli si vzpomínáš, tak jsem tehdy nebyl autem,“ odsekl Jen. „Jo a vy všichni,“ obrátil se na ostatní: „Vzadu je balík oranžovejch reflexních vestiček a nějaký blikačky. Bez toho vás dneska nechci vidět ani na chodníku!“ Podíval se na profesora: „Pět minut. Kdybych se nevrátil do pěti minut, tak zavoláte zásahovku a necháte to na nich.“
Obrátil se, přeběhl tři pruhy a po dělícím pásu se vydal do podjezdu. „Mluví k vám příslušník Policie České republiky,“ slyšeli ještě jeho hlas zkreslený megafonem. „Viktore, vydejte své rukojmí a vzdejte se, jménem zákona!“ Potom se jim jeho hlas ztratil v hluku rozjíždějící se kolony od Štefánikova mostu. Ještě zahlédli, jak rozsvěcí baterku a občasné problesknutí na stěně podjezdu. A pak světlo zhaslo.
9. Chcandina rada
Prošel celým podjezdem, svítil do všech škvír, ale nic podezřelého nenašel. Jak předpokládal, v křižovatce nebyly žádné dveře do dalších prostor. Auta ho nevšímavě míjela v průměru šedesátikilometrovou rychlostí, na jedno policejní auto pozdravně zamával, řidič mu mávnutí opětoval a pokračoval dál. Tam by stejně nezastavil, ani kdyby chtěl. Vylezl na druhé straně, a došel až skoro na úroveň autobusových zastávek. Projde to zpátky a zavolá kluky z akčního.
Už už se otáčel, když zaslechl známé skřehotání.
„Počkej ty blbečku, počkej!“ křičel na něj Chcandin hlas. Jen se po něm otočil a v kdysi zasklené škvíře propojující podchod a podjezd uviděl dětskou hromádku hadrů nesoucí jméno Chcanda.
„Co chceš?“
„Pojď sem, ke mně, dneska ti neuteču!“
„Proč?“
„Já ti řeknu tajemství.“ Chcandin hlas zněl naléhavě.
To zavání podrazem na sto honů, pomyslel si Jen. „Co mi chceš říct, to mi můžeš říct i tady!“
„Nemůžu!“ Chcanda se stáhla hlouběji do tmy podchodu.
Jen zaklel, ale rozhodl se riskovat. Třemi skoky překonal stejný počet jízdních pásů a vletěl do podchodu. Močena se krčila u galerie, co nejdál od silnice. Jen rychle projel baterkou celý podchod, nikoho dalšího nezahlédl.
„Tak to vybal, co mi chceš? A ne, že to budou nějaký pohádky o strašidlech!“
Chcanda se chrchlavě rozesmála. „Tak ty na strašidla nevěříš, ani když zrovna jedno vidíš?“
„Co vidím já, je umrněný děcko, kterýmu by prospělo pořádný odvšivení.“
„Dobrá, ty chytráku, přeber si to, jak chceš. Tvou holku drží uprostřed toho podjezdu, obetonovali jí obrubníkama. Šel si přímo kolem její kebule, jenže sis nevšim! No a Viktor už tam není sám. Přizval si na dnešní večer kamarádíčky. Já je znám,“ bědovala Chcanda, „sou tam vředouchové z mostu Barikádníků, Těšnova, od Hlaváku, prostě z celý magistrály.“
„Blbost, tam nikdo není, přece bych je viděl. Nejsou tam ani dveře, nic.“
„Bože, ty seš ale zabedněná palice! A já nemám čas se s tebou vztekat.“
Ale já jo.
Ta slova se Jenovi zhmotnila v hlavě. Poslouchej Chcandu a zjistíš, že má pravdu. Vředouši existují a jestli tomu neuvěříš, nepovede se ti Danu zachránit. A ona ví, jak to udělat.
Jen se otřásl. Veškeré jeho přesvědčení bylo pryč. „Jestli je Dana tam, zavolám zásahovku a oni jí z toho doslova vysekají,“ namítl chabě.
Chcanda zavrtěla hlavou: „Kdyby tam šla policie, tak jí nenajde.“
„A když pro ní půjdeme my?“
„Pobijou vás. A pak to bude strašný: Jeden duch tu už pět let straší na křižovatce vlevo, tvoje milá a celá její parta přibude zabetonovaná veprostřed, vředouch se domákne, že sem ho práskla lidskýmu policajtovi a to bude můj konec! Dyť já nechci nic víc, než svůj klidnej, smradlavej podchod a ne důchoďák pro uřvaný lidský duchy!“
„Přestaň už lamentovat, potvoro,“ zasyčel na ní Jen. „Třeba nám můžeš pomoct a my pomůžeme tobě. Když zachráníme Danu a vředoucha se zbavíme, zmizí i duch Mariky a ty budeš mít klid!“
„Tak už mi trochu věříš?“
Věříš, ozvalo se mu znovu v hlavě.
„No,“ připustil Jen, „dejme tomu. Tak co máme udělat?“
„Já ti to řeknu. Ale musíš mi slíbit, že to tu necháte být. Já vás znám: Ty, co maj rádi chodce, vy to tu pak budete chtít celý zkultivovat! Dáte to vyčistit, osvětlit, zrekonstruovat – nebo rovnou zasypat, ať se chodí po povrchu! A k čemu mi pak bude křižovatka bez vředoucha, když mi tu nezbude můj pěknej, zatuchlej podchůdek?“
„Heleď se, Chcando,“ začal Jen zvolna. „Já ti za sebe slibuju, že co budu živ, nedopustím, aby se tenhle podchod jakkoliv změnil. Přísahám, že když Danu s tvou pomocí zachráníme, necháme to tu být. Lidi budou chodit vrchem po přechodu a tobě zůstane krásný smradlavý podchod jako je dneska!“ Jen si přitiskl prsty na ústa a zdvih paži k přísaze. „Tak slibuji na svou čest a svědomí, já, Jen Milota, policejní nadstrážmistr!“
„Fajn, tak poslouchej, človíčku: Musíte dotáhnout to svinstvo, co se vám minule nepovedlo.“
„Myslíš vymítání?“
„Jo, přesně. Mimochodem, díky, žes mě varoval. Seš první férovej polda na týhle straně řeky od roku 1966.“
„Ale na to asi nestačíme. Minule nás odrovnal jediný vředouch a teď jich je tam – deset?“
„Jedenáct. Potřebujete pomoct. Oslabte vředouchy, sytí se tím, jak tu jezdí auta – musíte zastavit dopravu. Nejmíň na deset minut.“
„Dobrá. A co dál?“
„Dál?“ Močena se zachechtala: „Dál se za vás budu modlit. Protože jinak tu budu mít peklo na zemi!“
„A bude to stačit?“
„To se ptáš mě? Budeš to muset zjistit sám, panáčku! Tak už běž, dělej, ať to sype – já se budu koukat od vody!“
