Superstezky

Před dvěma lety jsme se pozastavovali nad extrémní cenou cyklostezky Rokytka. Zdálo se, že Rokytka je svou, na pohled neuvěřitelnou, kilometrovou cenou jakýmsi celosvětově unikátním výstřelkem. Následně vznikl dojem zbytečnosti investovat do jakékoliv cyklistické infrastruktury v Praze.

Dva roky po zprovoznění Rokytky se ukazuje, že to byl extrémní pohled. Našli jsme několik příkladů toho, že i v podobných podmínkách v zahraničí vznikají podobné „superstezky“ s rozsáhlými stavebními úpravami. Nehovořím teď o cyklodálnicích dlouhých desítky kilometrů, jak vznikají v Kodani, či Groningenu. To je docela jiná liga, které věnuji volné pokračování tohoto článku. Ve městech s několikaprocentním podílem cyklistické dopravy vznikají spíš nedlouhé úseky nekompromisních cest, zpravidla jako výsledek využití vhodné příležitosti.

Nová cyklostezka může využít prostoru uvolněného zrušenou dráhou či se vestavět do jiného volného koridoru. Jedná se o náročné stavby, často spojené s revitalizací celého území. Náklady na adaptaci takové stezky jsou zpravidla značné a mohou vzbudit kontroverzi.

Wienfluss radweg

Z dopravního hlediska nebývá ve městech s podílem cyklodopravy pod 10% vyžadován takový komfort. Uživatelé ve městech typu Vídně jsou svolní s tím, že i páteřní trasa bude mít překážky v podobě úrovňových křížení, přerušení či dokonce úseku vyžadujícícm vést kolo. Jednotlivý úsek s extrémně vysokou kvalitou jízdy tak funguje v kontextu celé sítě trochu jako výstřelek. Význam těchto stezek je ovšem v tom, že často do regionu přinášejí alespoň ukázku komfortu, který bychom si jinak ani nedokázali představit. Stávají se atraktivní i pro jiné uživatele než cyklisty (třeba bruslaře). Jejich využití pak závisí zejména na kvalitě návazných úseků. Jsou-li návaznosti špatné, mohou tyto ukázkové stezky na své plné využití čekat i dlouhá léta.

Současně ale platívá, že realizovat danou stezku v nižší úrovni komfortu by kvůli umělým stavbám neznamenalo nikterak významné snížení nákladů. Nerealizovat záměr vůbec by pak bylo promarněním šance, protože vybudovat alternativní trasu v daném koridoru mohlo být buď srovnatelně drahé nebo technicky nemožné.

Příklady superstezek, které vznikly v posledních letech v zahraničí, jsou Baana v Helsinkách, a vídeňská Wienfluss Radweg.

Baana

Stezka vede v koridoru bývalé nákladní železniční trati (informace v angličtině zde) procházející městem. Je dlouhá 1,3 kilometru a její realizace stála přes 4 miliony € (tedy cca 80 mil. Kč / km). Podle místních byla součástí rekonstrukce také revitalizace celého koridoru bývalé železniční trati včetně sanace opěrných zdí, výsadba 180 stromů a 4000 dalších rostlin, basketbalová a jiná hřiště (v nejširším místě je koridor široký 34 metrů). Cyklostezka je tam vlastně jen částí, širokou pouze 2,5-3 metry. Ostatně, podívejte se sami:

Wienfluss Radweg

Cyklostezka využívající část údolí potoka Wien byla v roce 2010 prodloužena o 3,5 kilometru směrem do centra (ke stanici metra Hietzing poblíž Schonbrünnu), Wien, což stálo 5,3 milionu € ( 38 mil. Kč / km ). Fotografie a video ukazují, jak bylo využito povodňové koryto jinak málo vodnatého potoka.

Wienfluss radweg

Samotná stekza se nachází spíš v okrajové části Vídně, svou polohou vůči centru tak velmi připomíná nám známý příklad…

Rokytka

Cyklostezka Rokytka, lávka přes Ocelářskou ulici.

O 3,5kilometrové stezce, jejíž realizace stála město 140 milionů Kč ( 40 mil, Kč / km ), už bylo i na tomto webu napsáno velmi mnoho. Srovnání s výše uvedenými realizacemi ukazuje, že nakonec nejde o nic výjimečného, polohou, délkou ani cenou. Jsou zde jisté rozdíly, napojení Rokytky na své okolí a její pokračování ven z města stojí za starou bačkoru, stejně jako u Starého spojení. I tak ale nezbývá než přijmout fakt, že realizace nekompromisní cyklostezky v Hloubětíně byla věcí obvyklou. Za to, že máme v Praze bordel, cyklostezky nemohou.

Závěr

Rokytka (a podobně kvalitní trasa Starého spojení) rozhodně nejsou v evropském kontextu ojedinělým výstřelkem. Můžeme se na ně dívat jako na ukázku „cyklodálnice,“ vnášející do Prahy doposud nevídanou kvalitu. Co postrádají, je kvalitní napojení, které by na ně přivedlo odpovídající počet cyklistů.

Dokud se nejkvalitnější stezky v Praze budou v zásadních místech připojovat k ulicím schodišti, a gerilovými sjezdy a pokračovat lesními pěšinami, skutečně budou pro cyklistickou dopravu postrádat smysl, jaký mají podobné superstezky v zahraničních městech.

Příští týden přineseme zamyšlení o kodaňských a londýnských cyklodálnicích.

Příloha – ceny superstezek a cyklodálnic