Moje cesta s auty z Jižního Města na Žižkov

Mým současným domovem je sídliště Jižní Město, ba dokonce část považovaná prakticky za jeho střed, bydlím totiž kousek od centrálního parku mezi Opatovem a Háji. Dvakrát až třikrát týdně jezdím do kanceláře Auto*Matu, která leží na pražském Žižkově. Roky ježdění po Praze bez kvalitních cyklostezek mne naučily jezdit v prakticky libovolném provozu.

Chápejte mě dobře: nemám to rád a rozhodně bych upřednostnil, kdyby má cesta vedla výhradně klidnými ulicemi a po bezmotorových cestách. Dokonce i v mém směru bych to za cenu jistých zajížděk dokázal. Na druhou stranu, ráno je každá minuta drahá a chcete-li být v jedenáctikilometrové relaci z bytu do kanceláře rychlejší než metro, stejně ve finále skončíte na hlavní ulici. A to mám ještě štěstí, že většinu provozu v mém směru spolkne D1 a tak si z větší části užívám jízdu po jednom z mála v Praze přežívajících modernistických snů o automobilové dopravě ve městě – čtyřpruhové a přesto málo frekventované Türkově.

Leč zpět na začátek, či spíše do centrálního parku, v jehož blízkosti si se mnou můžete odškrtnout nultou minutu cesty poté, co předám děti učitelkám ve školce a odemknu kolo z městských stojanů, pro ten účel před školkou umístěných. Do školky chodíme pěšky, kolo vedu. Ostatně je to jenom asi tři sta metrů. Nebýt jednoho parkujícími auty zavaleného přechodu a předpisu, který to zakazuje, neměl bych problém vypustit děti do školky „Free range„, tedy samostatně.

Parkem projíždím po chodnících, které kříží cyklostezku A22 z Hájů do Braníka. Na pohled nepoznáte, který z těch „chodníků“ je páteřní cyklotrasa (ba dokonce mezistátní Greenway Praha – Vídeň), a tak to nějak funguje. Ostatně, který chodník je pro kolo legální a který ne, neřeší ani zdejší hlídky městské policie. Cestou zpravidla potkám několik rodičů spěchajících se svými ratolestmi do stejné školky. Poznám-li je, mávnu na pozdrav a tradá z kopce. Dostat se do vedlejší ulice vedoucí od nedaleké základní školy a zapojit se do proudu motorových vozidel.

Sídlištní atmosféru opouštím na kruháku Hviezdoslavovy, abych naskočil na čtyřpruh směr centrum. Velmi slabý provoz zajišťuje, že tahle část trasy je prakticky stejně v klidu jako průjezd sídlištěm. Obrovský kolotoč Litochlebského náměstí může cyklistu na první pohled vyděsit, know-how na průjezd mám už ale vyladěné, takže se nestresuji. A teď už Türkova, sídlištní artérie nabírající postupně ty, pro které je pohodlnější poskakovat pět minut po magistrále na Pankráci, než dojet autobusem k metru.

Začátek Türkovy

První světla a s nimi i občasná kolona přichází na Chodovci. Zde se režim volné jízdy mění v režim kličkování mezi auty. I když tady je to ještě hodně na pohodu. Druhými světly pak začíná zábava s dvojicí křižovatek Türkova – Senohrabská a Senohrabská – Hlavní, respektive s tím, jak je projedu tentokrát. Přijít na to, že jsou obě křižovatky vzájemně provázané, mi netrvalo dlouho. Následně jsem pochopil, že když na horní křižovatce vystartuji hned a pak to z kopce pustím naplno, stihnu konec zelené na křižovatce dolní. Při tom se může vyskytnout několik překážek: auta odbočující na Spořilovskou, stanicující autobus s auty čekajícími za ním, přechod u Choceradské či auta, která vás na počátku předjedou a pak jedou z ostrého kopečka jen třicet. Dost to připomíná počítačovou hru, jejíž level není nikdy zcela totožný.

O něco vyšší obtížnost má následující úsek, jehož průjezd jsem popsal už dříve v článku pro otrlé „Můj špek„. Když si ho ale čtu dneska, přijde mi, jako by ho psal někdo jiný. Během pěti let jsem si průjezd místem už tak „vyjezdil,“ že mne vyjednávání pruhu s tureckými kamiony či překvapenými dodávkami nechává již ledově klidným. V zásadě jsem se poučil, že i na sebehnusnější místo si člověk zvykne, pokud jej za jeho projetí čeká odměna. A ta tu je: v podobě více než kilometrového předjíždění kolony na Chodovské a Bohdalecké. Když stojí obzvlášť vydatně, předjedu tu nemálo z těch, kteří mě o pět minut dřív míjeli na Türkově. Sorry, dámy a gentlemani, svým poskakováním v dopravní zácpě prokazujete, že tím, kdo ve městě auta nejvíc zdržuje, jsou jiná auta. A kolo, které vás míjí vpravo po zcela pustém chodníku, je jen připomínkou, že jste se v tuto chvíli do role pozorovatelů odsoudili sami.

Vystoupání na Bohdalec zjednodušuje buspruh. Koexistence s řidiči autobusů je zde nezbytná: nehodlám omezovat masovější dopravní prostředky, a tak umím odhadnout, zda v některých místech autobus v koloně předjet či ne a kdy ve správný okamžik z buspruhu na chvíli uhnout na chodník. Taková malá slušnost.

A odměny pokračují. Z Bohdalce na Eden je to totiž krásně z kopečka, a to až do té míry, že si můžu dovolit zabrat pruh. To se hodí, pak se totiž řadím doleva, a tak vlevo rovnou zůstanu. Sloupy a hrboly vyšperkovaný legalizovaný chodník vpravo mě nechává klidným. Stejně nevede až k Vršovické, ale končí už před železničním podjezdem, kterým – není-li v něm už vzdutí kolony – profrčím spokojeně padesát. A jsem u Edenu. (Poznámka: zpátky jezdím hodně jinudy; co je šikovné do centra, není šikovné z centra. Ale o tom až někdy jindy.)

Za Edenem začíná uliční prostředí, kterému odborníci říkají „rostlé město“. Prostě normální ulice, trochu rušné, trochu klidnější, po nichž konečně také chodí lidi, vyskytují se zde přechody, na kterých je možné pouštět chodce, a kolony před křižovatkami jsou takové menší, lidštější. Možná trochu mrzutý je průjezd parkovištěm Kodaňské, kterou se v rámci nedávné rekonstrukce nepovedlo poměštit. Ale čert to vzal, provoz tu stejně nestojí za řeč. Ještě mě čeká vrchařská prémie na kostkách v Chorvatské, kde si mohu prohlédnout mozaikovou zeď (pokud mi ještě stačí dech).

Kodaňská

Nahoře si dám kousek školení správného průjezdu v tramvajovém pásu (parkují-li těsně podél kolejí auta, musíte jet mezi kolejnicemi), pak pár křižovatek, Jiřák s chybějícími přechody a při čekání na světlech Vinohradské se podívat na hodiny na škole. Podle toho, kdy vstávám, je buď čtvrt nebo tři čtvrtě na devět. To každopádně znamená, že za deset minut už budu zapínat konvici s vodou na kafe.

Ještě pár ulic, zdobené Vinohradské činžáky nahradí o poznání více splácané stavby Žižkova a poslední blok protisměrné Ježkovy splandat po chodníku, protože ty kočičí hlavy mému urychlenému měšťáku opravdu nedělají dobře. Na křižovatce Ježkovy a Bořivojovy pak zpravidla panuje atmosféra klidu takřka venkovského, jen sem tam někdo spěchá k tramvaji či do zaměstnání v některé z lowcostových kanceláří, pečlivě maskovaných levnými činžáky. Zamknu kolo a jdu postavit na to kafe.

Moka (Wikimedia, Jordan Smith)