Léto bylo ve znamení cestování a klidnějšího redakčního provozu. Navštívili jsme různorodé destinace a samozřejmě jsme sledovali i tamní řešení cyklodopravy. Vratislav Filler psal o čínském Wu-chanu, já vám postupně představím Záhřeb, Sarajevo, Montreal a Toronto.
Dnes se pojďme soustředit na zmíněné dvě balkánské metropole. Budou to spíše stručné momentky bez širšího kontextu, neb na rozdíl od kanadských měst jsem zde byl jen pasivním pozorovatelem a na kole jsem se městy neprojel. Těžko tak soudit, nakolik je při běžné dopravě tamní infrastruktura skutečně (ne)použitelná a jak se reálně v obou městech jezdí.
Terén
Sice mě obvykle téma kopců příliš nezajímá a v Praze mě takřka vyčerpává, obě města ale mají natolik specifický charakter, že se k tamní situaci pár slov říci musí. Jak chorvatská, tak bosenská metropole mají dosti obdobný terén – jejich velká část leží v nížině, nicméně ze stran se zvedají kopce.
Záhřeb se tedy většinově rozprostírá v rovině kolem řeky Sávy, nicméně směrem na sever začnete pomalu stoupat k hoře Medvednica, která ční nad městem. Sarajevo je oproti Záhřebu ještě kopcovitější. Centrum a velká sídliště, rozprostírající se směrem na západ, leží v nížině řeky Miljacky, na východ, sever i jih však ční dosti strmé hory. Centrum města se v podstatě nachází v horském údolí.
Sarajevo je sevřeno mezi horami, na západ se rozbíhá do nížiny. (Google Maps)
Záhřeb leží v nížině a jeho severní části se postupně zvedají. (Google Maps)
Není tak příliš velkým překvapením, že na kola narazíte v obou městech spíše kolem řek. V Záhřebu to není pravidlem a kola potkáte i severně od centra, v Sarajevu jsou ale hory tak strmé, že tam kola ve vyšších polohách skutečně nezahlédnete. Obě města leží v podstatě na úpatí, pokud začnete stoupat, tak vrcholku kopce nedosáhnete a svezete se zase až cestou zpět do centra. Není to příliš porovnatelné s Prahou, kde se přeci jen nacházejí rozsáhlé, výše položené plošiny a pozvolná stoupání podél přítoků Vltavy.
Bikesharing
Kromě terénu spojuje obě města podoba bikesharingu. Ten provozuje firma Nextbike, u které mám shodou okolností již několik let účet, který funguje ve všech jejích systémech po celém světě. Registroval jsem se ve Varšavě a je tak trochu bizarní, když na mě stanice v Záhřebu začne mluvit polsky a nelze to změnit třeba na angličtinu, důležité ale je, že kolo vypůjčit šlo.
Bikesharingová stanice v Záhřebu před hlavním nádražím.
V obou městech tvoří stanice velmi řídkou síť. V Záhřebu alespoň nějakou, i když o přesunu na krátké vzdálenosti si může člověk nechat zdát a musíte spíše cíleně mířit k jediné stanici v širokém okolí. V Sarajevu pak síť znamená sedm stanic podél hlavní západovýchodní třídy, přičemž ani jedna z nich neleží ve starém centru. Já jsem si kolo půjčil jen na zkoušku, jinak to pro mě nebylo nijak dopravně přínosné. Pokud máte počátek a cíl cesty náhodně poblíž stanic, pak může být vypůjčení užitečné, jinak se mi jeví spíše jako varianta klasické půjčovny kol. Prostě místo, kde si samoobslužně na nějaký čas půjčíte kolo, a pak najdete jiné, kde ho vrátíte. Výhody klasického bikesharingu systém rozhodně nenabízí. A asi tak nějak si můžeme představit i budoucí fungování městského systému na Praze 1.
Ale jezdí se: bikesharing v Sarajevu.
Záhřeb
Jak vypadá cyklistická infrastruktura v jednotlivých městech? Ani v jednom neexistuje zcela souvislá síť, i když Záhřeb je na tom z tohoto pohledu o dost lépe než Sarajevo. Stále je to ale dosti ubohé. V rovinatých oblastech města narazíme na „cyklostezky“ (a na jezdce na nich) nicméně velmi často. „Stezky“ vedou zvláště podél hlavních tříd.
Takto stezka občas začíná.
A takto jinde končí.
Z hlediska kvality jsou však tamní stezky značně rozporuplné – respektive strašné, a to bez diskuze. Nemůžu jim ale upřít menší přerušovanost než v Praze, neboť v zásadě přeci jen základní skelet vytvářejí. To může dosti zjednodušovat navigaci, jelikož cykloinfrastruktura je viditelná a jasná a nové uživatele přiláká asi snadněji než v Praze. Nicméně z hlediska každodenní jízdy se mi zdají být tyto stezky nepoužitelné, přestože sám jízdě v provozu moc neholduji. Asi už mě ale Praha vychovala.
Někde to ještě ujde. Ano, v porovnání s jinými místy to je nadstandard.
Cyklostezky vedou v Záhřebu především po chodnících, jsou úzké, průjezd zastávkami a lampami často není problém. Tak nějak si představuji, že by mohly vypadat cyklostezky také v Praze, kdyby tu však nežilo pár jedinců, kteří neustále orodují za normované cyklopruhy v provozu, standardizované šířky a kvalitní řešení.
Jinde je to opravdové peklo.
Pruh na chodníku v Záhřebu často není pojízdný, a to obzvlášť v centru, kde je méně místa a parkování kvůli stezce rozhodně nikdo rušit nechtěl. V okrajovějších částech, třeba na novějších komunikacích, je to přeci jen o kapku lepší. Cyklostezka je zde souvislá, přímá a bez překážek, přesto bych si ji dokázal představit výrazně širší. Záhřebský chodníkový pruh mi spíše připomíná označení chodníku, na němž mohou jet i cyklisté, než že by sám o sobě měl nějak oddělovat chodce od cyklistů, což zkrátka prostorově není možné.
Mimo centrum je to na opravených třídách o něco lepší.
Dokonce i ten kruhový objezd jakž takž zvládli.
Důsledkem celé této praxe je také fakt, že jen obtížně dostanete lidi z chodníku na silnici tam, kde „cyklostezka“ končí. Prostě se všichni naučí jezdit po chodnících. Dost mě překvapovalo, jak velké procento lidí se na těchto směšných stezkách a následně i chodnících drží. Mrzí mě, že jsem neměl čas je projezdit a získat na vše nějaký osobní názor přímo z jízdy v sedle. Těžko říct, jak to mají ti, kteří chtějí jezdit nějakou obstojnou rychlostí a drží se v provozu. Nevím, zda je využití těchto „stezek“ povinné a vynucované. Každopádně mě tamní infrastruktura nutí přemýšlet nad tím, nakolik může být málo kvalitní ale souvislá infrastruktura snižující dopravní stres pro některé lidi lákavá. Možná by lidé držící se v Praze chodníku zuby nehty i nad těmito řešeními zajásali.
Pro fajnšmekry cyklostezkových zvláštností: zde je vyfocen přesmyk pásů po stranách ulice do obousměrky. Za povšimnutí stojí cyklopřejezd z obou stran přechodu.
To samé místo z druhé strany.
A takto vypadá taková obousměrná stezka ve starší zástavbě.
Sarajevo
Sarajevo rozhodně nastavilo laťku ve standardech cyklostezek výše než Záhřeb, zároveň jich ale má mnohem menší množství. V dlouhodobém výhledu mohou být sice tyto stezky funkčnější než v Záhřebu, přesto se ale různým vtipným nedostatkům nevyhýbají. Také jsou jen na pár místech a komplexní síť tak netvoří téměř žádnou. Cyklostezku v podstatě nalezneme jen podél části hlavního západovýchodního bulváru Meše Selimovića a na pár navazujících ulicích.
Začátky mohou být nesmělé.
Ale v Sarajevu sází na vcelku hezké vyvýšené cyklopásy, oddělené od chodníku i vozovky.
Křižovatka občas vyjde skvěle.
Někdy to je takové slabší.
A jindy se nabízí pouze otázka: proč?
Chyby v podobě ostrých úhlů dokáží opravit.
Objezd zastávky zvládnutý lépe.
A o něco hůře.
Významnou cyklistickou spojnicí je patrně část ulice Vilsonovo šetalište podél řeky Miljacky. Ta je předělána na pěší zónu a zdá se být nejfrekventovanějším cyklistickým místem v celém městě.
Celkově se dá říci, že v případě údolní roviny by mohla být cyklodoprava v Sarajevu výhodnou alternativou, pokud by jí město věnovalo patřičnou péči. Zatím ale cyklostezky a bikesharing vznikly především podél zmiňovaného východozápadního bulváru, kde již beztak jezdí tramvaje, což mi přijde jako částečně nevyužitý potenciál.
Jedna z nejluxusnějších sarajevských cyklokřižovatek. Přičné cyklopřejezdy však zrovna tady moc potřebné nejsou: ulice se tu kříží s pěší zónou Vilsonovo šetalište. Aneb uděláme kvalitní přejezdy tam, kde nám jezdí nejvíce cyklistů. Aha, ale tam to zrovna není moc potřeba, oni stejně jedou prostředkem ulice. No ale v Praze bychom jim podobnou křižovatku mohli i závidět a někam okopírovat.
A takto lze levně „vyřešit“ sloup v cyklopásu.
Možná někoho překvapí, že kolo není řešením úplně všeho, ale čtvrti v kopcích Sarajeva se svými křivolakými strmými uličkami nejsou pro kola příliš ideální. Ušlapat je pravidelně bez elektromotoru by byl skutečně obdivuhodný sportovní výkon. Elektrokola bych si tam představit dokázal, ale zase ne za současné dopravní situace.
Tyto uličky jsou historicky typické pěší prostředí, plné různých drobných schodišť, průchodů a zkratek. Vzdálenosti nejsou zase tak velké, stoupání jsou ale obrovská. Bohužel, jakmile šíře ulice vzroste nad 2,5 metru, komfort chůze se díky všudypřítomným autům, absenci chodníků a ignoraci rychlostních limitů začne strmě propadat. Dobrý sluch a plazení se při zdi bylo mojí základní strategií přežití. Nedovedl bych si představit, jak bych tam za této situace jezdil na kole, i kdybych to třeba vyšlapal. Tamním pěším bych velmi přál, aby se někdy ty ulice dočkaly podobných úprav, jaké popisoval Filip Boháč z Dijonu.
V kopcích Sarajeva.
Speciálním bizarním případem je tzv. „cyklostezka“ vedoucí po tělese bývalé Bosenské východní dráhy ven z města na východ směrem na Pale (opravený sjízdný úsek končí po cca. kilometru). Spíše je to však hezké místo pro pěší výlet a cyklostezkou to někdy někdo nazval omylem, neboť na kole se na ní v podstatě nedá nikam moc dostat.
Bývalá Bosenská východní dráha – údajná cyklostezka. Zatím jen pár stovek metrů a bez pořádné přístupové cesty.
Kvalitní nové stojany v centru města.
O něco horší varianta kousek dále od centra.
Poznámka na závěr
Možná by se z mého lehce posměšného tónu mohlo zdát, že v těchto městech rozhodně není možné čerpat inspiraci. Není tomu tak, lehce nabubřelý tón jsem si mohl arogantně dovolit, protože neznám téměř nic o pozadí vzniku těchto projektů. Jistě bychom podobné snímky mohli vyfotit i kdekoliv v Praze a strhat to ještě mnohem více a nepěkněji. A také to občas děláme.
Co se inspirace týče, Záhřeb mě zaujal alespoň základní návazností tamních stezek a jejich překvapivým využitím. Nyní se zamýšlím, nakolik je důležitá základní návazná síť – aneb Londýn, kde i naprosto nekomfortní ale souvislé a viditelné cyklopruhy dokázaly cyklodopravu pozvednout do té míry, že se nyní staví luxusní chráněné stezky.
Stejně tak si v posledních týdnech vzpomenu na Záhřeb, když někdo v Praze bez hlubší znalosti všech těch drobných nehumorných dějů na pozadí žádá chráněnou stezku holandského formátu. Mám takový neblahý dojem, že by vypadala velmi podobně jako stezky v centru Záhřebu. Je hezké mít vznešený cíl a sen, ale je třeba kontrolovat, aby nakonec nedopadl jako Záhřeb.
No a i ze Sarajeva si lze vzít příklad. Líbí se mi, jak dokázali začít stavět rovnou vcelku kvalitní typ stezek. Samozřejmě pouze v místech, kde byl prostor, a tak obtížným rozhodnutím zatím příliš čelit nemuseli. Chyby a humorné momenty se samozřejmě najdou, že si ale můžeme vzít z provedení této křižovatky příklad, jsem myslel zcela vážně. Akorát ji nesmíme umístit do pěší zóny.
