Barcelonou na kole (a s dětmi)

Letos jsme na jarní prázdniny utekli za teplem do Barcelony a už se tak nějak rozumělo samo sebou, že si zase obstaráme kola. Cestovali jsme letadlem, takže jsme se tentokrát nemohli spolehnout na dovoz vlastních. V evropských metropolích je řešení nabíledni a jmenuje se sdílená kola.

Jenže zaprvé, je tu opět „faktor dítě“ (máte-li odrostlejší, tak pro vás sdílené kolo prostě není řešení), a zadruhé, celkem robustní barcelonský systém „Bicing“ je poměrně unikátně určen pouze rezidentům. Další bikesharing, Donkey Republic, není příliš dobře pokrytý ani ceny nejsou nejlepší. Zbývala tedy půjčovna, a z nejzazšího řešení se vyklubala výhoda: půjčili jsme si tandem, což je pro dítě velké lákadlo.

V půjčovně mě informovali o tom, co už jsem si nastudoval předem: Barcelona má na 300 km cyklostezek a další infrastrukturu. Znělo to slibně a pohodlně. Jaká byla tedy realita?

Cyklopruhy jsou fajn – tedy aspoň tam, jde jsou. Vedou po obvodech čtvercových uličních superbloků a většinou jde o alespoň symbolicky oddělené pásy, takže od několikaproudých silnic, které lemují, vás relativně ochrání. Ale není všechno úplně růžové. Je potřeba myslet na to, že velké části zdejší infastruktury jsou ještě ve stavu taktického urbanismu. Pruhy jsou tudíž nezřídka dost úzké a oba směry často vedou souběžně, takže nic moc komfortního.

Při jízdě je třeba udržovat geometricky přesnou přímku, abyste se nesrazili s protijedoucím cyklistou, aby vás zezadu nesmetl předjíždějící cyklista (cinknutím upozorňují jen někteří), abyste se nedejbože nevychýlili do vedlejšího pruhu, kde to klidně sedmdesátkou švihají taxíky a skútry; zároveň vás neustále předhánějí nejrůznější kurýři a šílenci na elektrokoloběžkách.

Při odbočení, ale někdy i při cestě rovně se navíc cyklopruh nejednou „stěhuje“ na druhou stranu silnice, tj. z levé se třeba na kruháči přesouváte na pravou, nebo ještě hůře z pravé na levou, což z běžné googlovské navigace nelze obvykle přesně vyčíst, takže na každé křižovatce zuřivě zkoumáte, po které straně ulice máte jet teď. V orientaci nepomáhá ani to, že vodorovné značení bývá těžko dešifrovatelná spleť čar, zvlášť na křižovatkách.

A právě křižovatky jsou nejméně příjemné: jednou odbočujete přes trasu aut a nikde není naznačen správný manévr, jindy se po vás chce nešikovně zpracované nepřímé odbočení. Jízdu dále komplikuje fakt, že na roštovém půdorysu města vám cestu zákonitě přetínají desítky silnic a přechodů, a cestujete-li průměrnou rychlostí na běžném kole, na semaforech chytáte doslova „červenou vlnu“, což člověka značně zpomaluje.

A že je co zlepšovat i koncepčně, dobře ilustrují uzavírky: 300 kilometrů cyklostezek je sice fajn a jezdit mezi všemi těmi svištícími proudy aut je vzrůšo, ale často je cyklopruh zničehonic zatarasen city blokem a alternativní trasa v tom šrumci neexistuje: Cyklisto, starej se. (Nebo spíš: Cyklisto, předveď se.)

K tomu si připočtěte dopravní chování, které je vskutku „jižanské“ – v celém tom hemžení panuje jakýsi ležérní chaos. Má to nevýhodu, že se neustále nemůžete na nic spolehnout – na červené jen málokdo čeká, mnoho cyklistů, a ne nutně jen kurýrů, zase městem brázdí téměř napříč bez ohledu na čáry na silnici a určené směry –, ale i výhodu, že chyba se většinou obejde bez následků a jednotlivé módy dopravy se mezi sebou vždy nějak propletou. Jen na to musíte mít nervy.

Plynou z toho konsekvence: První den sice opojeně proplouvám tím mumrajem, zároveň ovšem kontinuálně reptám na nesourodou a nesouvislou infrastrukturu i všudypřítomný zmatek. Ale přizpůsobuju se rychle. Kde se pruh ztrácí, tam už druhý den rezignuju na tápající navigaci a bezostyšně najíždíme na „mód místňák“, tj. prodíráme se, kudy to jde (a nikoho to nevzrušuje). Definuju si přitom místní „pravidlo přežití“, fyzického i psychického: Na rušných, víceproudých bulvárech je zásadní držet se cyklostezek a pravidel. Všude jinde je všechno jedno a všechno dovoleno.

Celé je to ale potřeba zarámovat do kontextu: Co se týče cyklistické infrastruktury, Barcelona pořád v rámci Španělska patří k absolutní špičce. Ano, některé stezky působí provizorně a nejsou vždy nejpřehlednější, ale to je součást taktického urbanismu – testování řešení před jejich trvalou realizací. Podobně to probíhalo třeba v Paříži. V kontrastu s tím stojí například Madrid, kde cyklisté často nemají k dispozici nic jiného než piktogramy na širokých silnicích bez jakékoliv ochrany, a kde se současná radnice dokonce snaží omezit i těch pár existujících cyklopruhů. Ve srovnání s tím je Barcelona mnohem dál.

Jaký z toho všeho plyne závěr? Jízdu s dítětem bych i jako velmi ostřílený pražský cyklista doporučil spíše jen dopravně zkušeným a mentálně vyladěným jedincům, kteří hladce vplují do módu „jižanský chaos“ a umějí pohotově reagovat a vyhodnocovat situaci. Komu je bližší německý řád a berlínská úroveň infrastruktury, ať raději památky obráží po širokých pěších bulvárech a kvalitní městskou dopravou. Obecně ovšem platí, že i když je v Barceloně stále co zlepšovat a místy jde o poněkud adrenalinový zážitek, solidně pohybovat na kole se tu rozhodně dá.