Městská cyklistika a doprava na Balkáně

Prázdniny jsou pomalu za námi a tak si na portálu Prahou na kole můžeme dovolit jedno drobné ohlédnutí za cyklistikou v prázdninových destinacích.

Dnes vám přinášíme postřehy Lukáše Eršila, člena týmu Auto*Matu, z jeho prázdninových cest po  Makedonii, Albánii a Řecku doplněné o pár loňských redakčních zážitků z Kosova.

I když je člen týmu Auto*Matu na dovolené, nedá mu to a koutkem oka si všímá, jak v které oblasti lidé jezdí na kole.

Makedonie

Před odjezdem do Makedonie jsem si na stránkách zamini přečetl upozornění pro cestovatele: „Ministerstvo zahraničních věcí ČR rovněž doporučuje dbát zvýšené opatrnosti při cestě automobilem po hlavní makedonské dálniční trase do Řecka (Kumanovo-Skopje-Veles-Gevgelija), po které se neorganizovaně pohybují desítky migrantů, převážně na kolech.“

Pokud se u nás diskutuje na téma jaké uprchlíky přijmout, tak by to měli být právě ti, kteří se k nám dostali na kolech :-). Uprchlíci dopravující se přes Makedonii na kolech jsou pro nás tou správnou volbou. Mnohem lepší hledisko, než si v ateistickém státě vybírat podle náboženství. Při cestě jsem s očekáváním tedy vyhlížel případné budoucí spoluobčany s koly, leč bez úspěchu. Naskytly se mi smutné výjevy, i když nesouvisející s varováním zamini…

V krásných úzkých údolích jsme pozorovali monstrózní stavby dálnic. To pro údolí vzhledem k jeho šířce znamenalo totální zničení, v některých místech fakticky překrytí řeky dálnicí. Devastace území a další fragmentace probíhá za situace, kdy jsme ani jednou nestáli v koloně a doprava byla pod úrovní dopravy na trase Turnov – Jičín, kde by silnici dálničního typu prosazoval jen blázen.

Po prvních hodinách v Makedonii to tedy vypadalo, že si místní pod pojmem rozvoj představují devastaci krajiny a sídel stavbou kapacitních silnic. Po příjezdu do města Ohrid však následovalo milé zjištění, že zde neholdují jen automobilové dopravě. Na kole jezdí všechny generace. Od dědů na historických kolech po mladou generaci na kolech supermarketových. Občas byli vidět i kola s vyšší výbavou než Shimano SIS.

Na hlavní třídě mě pak zaujal cyklopruh v obou směrech výškově oddělen jak od vozovky tak od chodníku. Nikdo ho však vzhledem k jeho stavu nepoužívá. Zatímco vozovka i chodník měli opravený povrch, cyklopruh byl samá díra. Lidé tak jezdí jak v provozu tak po chodníku.  Stojanů je ve městě málo, kola se odkládají kde to jen jde a vzhledem k ceně se ani moc nepřivazují. Největší zvláštností, která byla na Makedoncích vidět, byl posez. Krom pár sportovních bikerů měli všichni pekelně nízko sedla. Snad jim to kolena v budoucnu odpustí.

V Makedonii se v nejméně 5 městech jezdí pravidelné cyklojízdy, ve Skopje docela početné. Místní organizují cykloakce pro děti i zimní Bike to work day 13. února.

I dřevorubec jezdí do práce na kole.

Cyklopruh pamatující možná už i Tita.

Proto se spíše jezdí po chodníku…

Albánie

Albánii se říká Země Orlů. Po posledních letech masivního lovu, nebo spíše vybíjení všeho živého, jich tu ale asi moc nepotkáte. (Situace je tak vážná, že albánská vláda musela na dva roky zcela zakázat i lov legální, aby se populace zotavily). Říkejme tedy Albánii Země Mercedesů. Jsou opravdu všude. Nechci spekulovat, jak se sem dostaly, ale věřím, že Němci se těchto čmoudících vraků nakonec rádi zbavili. Vzhledem k počtu tuněných aut to vypadá, že tu auto je stále symbolem vyjadřování osobnosti. Na praktičnost vozidla se tolik nehledí. Hlavně že to „vypadá“.

Kolo se tu zatím nestalo módou. Jezdí na něm starší generace, které se za dob komunismu mohlo o vlastnictví auta leda tak zdát. Mladí na kole jezdí (zdá se) jen ti, kteří ještě nemají auto. Na hledisko čistoty ovzduší se tu nehraje. Albánci jsou schopni v nejturističtější oblasti denně pálit odpadky. Na zamyšlení, co způsobují auta s ovzduším, tu pak není místo. Přesto mají i v Albánii skupinku lidí, která každý měsíc organizuje cyklojízdy. Červnové se účastnilo třináct lidí, ale o měsíc dříve jich jelo několikanásobně víc.

Stojany v Korce.

Jezdí se i v příšerném vedru.

I v Albánii se rozvíjí móda nesmyslně velkých aut s nesmyslně smrtelnými emisemi.

Řecko

V Řecku jsme se zdrželi jen jeden den a tak jsme cyklopostřehů zaznamenali málo. První indicie, že se tu jezdí na kole, byla v podobě pomníku v Ioannině. Na další zastávce v Soluni jsme pak viděli cyklistů poměrně dost. I tady značné množství lidí jezdilo s nízko nastavenými sedly. Dalo se však vypozorovat, že se zvyšující se cenou kol zvyšoval se i posez.

Cyklopomník v Řecku.

Kosovo

A k postřehům Lukáše Eršila i pár fotek z Kosova od redaktora PNK Jirky Motýla z loňského léta. V Kosovu cyklodoprava příliš nekvete, občas se ale kolo objeví.

V Prizrenu před mešitou Sinana Paši.

Některá města tu skutečně nejsou pro bezmotorovou dopravu stvořená. Zvláště moderní výstavba se rozlézá nudlovitě kolem výpadovek a v podstatě se s jinou dopravou domů, než za pomoci auta, nepočítá. Krásným příkladem může být město Vučitrn/Vushtrri, kde je chůze po hlavní tepně (silnici z Prištiny na Mitrovici) skutečně nepříjemným zážitkem a nové město se na tuto tepnu nudlovitě připojuje.

Parkování v Prištině.

Prištinská železniční stanice.

V Kosovu lze narazit i na zárodky cykloturistiky. Například v Peći (Pejë) je na začátku slavného údolí Rugova zřízeno z evropských peněz turistické centrum, které slouží i jako cyklopůjčovna. Lze si zde půjčit kola a krásné údolí si projet na kole. Je otázka, zda turistické centrum přežije i po vyschnutí financí z Evropy. Například prištinské turistické centrum bylo v době mé návštěvy již zavřené.

Stojany v centru Peće/Pejë.

Na kole k mešitě. (Gjakova/Ђaкoвицa)

Na kole na hřiště. (Pejë/Peć)

Pozorný objeví cyklostojan. (Prizren)

Pěší zóna

Starý a nový most. (Gjakova/Ђaкoвицa)