Proč vám jeden radí to a druhý ono? Nemáte nikdy jezdit po chodníku? Můžete jezdit po přechodu? Smíte si vynucovat zařazení do odbočovacího pruhu? Máte jezdit jen podle pravidel silničního provozu? Nebo se máte silnicím vyhnout úplně? Představíme vám několik filosofií jízdy ve městě a z nich vyplývajících jízdních stylů – vyberte si, který vám nejvíc vyhovuje.
Čtyři filosofie snižování rizika
Podmínky pro cyklistiku nejsou optimální, pravidla provozu ani infrastruktura městské cyklisty příliš nezohledňují. Ten, kdo projíždí městem, musí často volit ten ,,nejméně špatný“ způsob, jak místem projet. Každý má přitom svůj styl.
Ovšem osobní styl je postavený na podvědomě praktikované filosofii, kterou odvracíme to, čeho se ve městě bojíme asi nejvíc: riziko srážky. Každá filosofie řeší tento problém jiným způsobem. Váš osobní styl bude nejspíš některé z nich blízký. Posuďte sami:
1. Efektivní ježdění
Efektivní ježdění (v angličtině vehicular cycling, což se může přeložit jako integrované nebo vozidlové) na kole je způsob jízdy, který je předvídatelný, viditelný a čitelný, a je založen na chování odpovídající řízení motorového vozidla. Riziko srážky s autem eliminujete jednoduše: chováte se tak, jak řidiči očekávají od jiných řidičů.
Kolo je zkrátka považováno za stejný dopravní prostředek jako automobil, má totožná práva a povinnosti, a je integrován do silničního provozu. Tento jízdní styl je založen na předpokladu, že cyklista musí být svým způsobem jízdy čitelný pro automobilisty a zároveň jim nedovolit chovat se k němu jinak než k ostatním (rozuměj motorovým) účastníkům silničního provozu.
To tedy znamená, že cyklista může jet hluboko v jízdním pruhu, nepředjíždí automobily na světlech zprava, nenechává se ale také předjíždět v místech, kde to není bezpečné (např. v úzkých uličkách či na kruhových objezdech), nejezdí po chodnících atp. John Forester, který sepsal o efektivním ježdění celou knihu postuluje pět základních pravidel, které by měly zajistit bezpečnou jízdu kdekoliv a kdykoliv. Jsou to:
Efektivní jezdění je pro řidiče nejčitelnější. Chování ostatních řidičů znají a když vidí, že se chováte stejně, budou vás respektovat. Nesmíte ale dát najevo ani slabost, ani touhu porušovat pravidla silničního provozu.
2. Defenzivní jízda
Ukázka defenzivního ježdění v Darmstadtu, foto: Vratislav Filler
Protikladem k předchozímu způsobu jízdy je styl odvracející riziko minimalizací kontaktu s auty. Defenzivní jízda využívá maximálně postupů vlastních chodcům, zejména upřednostňování chodníků, využívání přechodů pro chodce, podchodů a dalších zařízení určených původně pro pěší. Pokud se defenzivní jezdec odvažuje do provozu, činí tak s maximální opatrností – a minimálním odstupem od krajnice.
Tento způsob jízdy je výhodný zejména pro mladší (či starší), pomalejší a méně technicky zdatné cyklisty, protože je minimálně vystavuje přímému kontaktu s auty a situacím, kde by špatné rozhodnutí nebo provedení manévru cyklistu výrazněji ohrozilo.
Defenzivní jízda má také zvá rizika. Jsou jimi zejména:
Řada cyklistů využívá kombinace efektivního a chodeckého způsobu jizdy. Často ve snaze vyhnout se např. frekventovaným kruhovým objezdům, složitým křižovatkám atp. Rizikem takto kombinovaného přístupu je okamžik přechodu mezi jednotlivými mody, kdy je třeba dbát zvláštní opatrnosti — a chovat se v zásadě podle pravidla „neviditelného jezdce“, popsaného níže.
V českých podmínkách musí cyklista dávat přednost jak chodcům tak motorovým vozidlům. Cyklista vjíždějící z chodníku na silnici či často střídající chodník se silnicí je pro ostatní účastníky provozu málo čitelný — a tedy potenciálně více zranitelný.
3. Praktické ježdění a ,,neviditelný“ styl
Začínal jsem jako defenzivní rekreant a chodníčkář, Hloubětínem jsem jezdil po pěšinkách podél Rokytky. Protože to bylo moc pomalé, začal jsem jezdit krátké úseky Poděbradské. Ty jsem postupně prodlužoval, až jsem skončil jízdou s auty od Balabenky po Lehovec – stále dost defenzivně, tedy při kraji a se stálou obavou ze sejmutí. Dovednosti a sebevědomí mi vylepšily hlavně články o praktickém jezdění. Dneska mi tak nedělá problém jezdit pravidelně po Kutnohorské. Za nejnáročnější teď považuji ulice, kde se jede s auty po tramvajovém pásu (např. Bělehradská), nebo komplikované, stísněné průjezdy frekventovanými místy s množstvím aut a převahou chodců, s nutností aktivní jízdy (např. Smetanovo nábřeží).
Zajímavou filosofií je takzvaný styl neviditelného jezdce (propagovaný Michaelem Bluejeyem), nazývaný také praktický. Styl navrhuje nevyhýbat se provozu, ale mezi auty se chovat tak, aby byla minimalizována šance, že auta cyklistu ohrozí.
Cyklista se nesnaží, aby jej auta vůbec neviděla (právě naopak), ale chová tak, aby mu mohlo být lhostejné, zda jej řidiči okolních vozidel vidí (a respektují), či ne. Pokud jedete vozidlově, počítáte někdy s tím, že řidiči musejí na vaší existenci vhodně reagovat. Znamená to, že pokud vás neuvidí, nebo úmyslně ignorují, mohou vás srazit. Jízdou neviditelným stylem tuto eventualitu minimalizujete (a to je to hlavní). Pokud jedete tak, že řidič nemusí udělat vůbec nic pro to, aby se vám vyhnul, může vám být lhostejné i to, že vás na silnici vbec nezaznamená.
Ukázka praktického ježdění v Darmstadtu, foto: Vratislav Filler
Např. na širokých silnicích, kde vozidla jezdí rychle, vás řidiči vůbec – vzhledem ke své rychlosti – nemusejí zaregistrovat. Na takovýchto komunikacích se neviditelné ježdění vyplatí obzvlášť. Stačí, budete-li jezdit co nejvíce vpravo (klidně daleko za plnou čárou až u pravé krajnice). Tak nepojedete v jízdním pruhu a automobily kolem vás bezpečně prosviští, aniž by vás museli vůbec zaznamenat.
Styl přitom zavrhuje jízdu po chodníku. Tvrdí, že mezi auty je prostě potřeba jezdit chytře. Volný překlad podrobného návodu ze třetího dílu našeho seriálu vychází právě z tohoto stylu.
4. Aktivní styl
Aktivní styl je postavený na maximálně plynulé a efektivní jízdě s přiměřeným rizikem, které cyklista odvrací především využitím svých jezdeckých schopností. Aktivní cyklista volí taková řešení probélmových situací, která nezatíží ostatní a jemu umožní co nejplynulejší průjezd.
Aktivní styl vychází ze zásad neviditelného jezdění, které ale někdy dovádí až ad absurdum: v některých situacích by bylo nejlepší, aby aktivího cyklistu ostatní účastníci provozu skutečně vůbec nezahlédli. Aktivní styl znamená využívání veškerého dostupného prostoru, proplétání se škvírami otevírajícími se jen na okamžik a opět mizejícími.
Aktivní styl je náročný na koncentraci a zčásti i na kondici cyklisty. Jeho zřejmou výhodou ovšem je, že je v komplikovaném prostředí suverénně nejrychlejší.
Aktivní cyklista nevytváří situace nebezpečné pro ostatní, jediné riziko musí nést on sám. Aktivní styl by proto neměl být zaměňován s agresivní jízdou, kde si cyklista například vynucuje jízdu po zaplněném chodníku, nebo přímo vytváčí nebezpečné situace a nutí řidiče, aby se podíleli na odvracení kolize.
Otázkou je nebezpečnost aktivního stylu. Pokud je cyklista schopen riziko odvracet , může si aktivní styl dovolit a lze tvrdit, že nebude ohrožen víc, než kdokoliv jiný. Nikdy ale nesmí překročit tu hranici, za kterou svým stylem jízdy vytváří riziko i pro ostatní.
Ideální styl?
Pochopitelně neexistuje. Každý z uvedených stylů má své nedostatky i výhody. Spíš než nějaký abstraktně ideální styl můžeme hledat styl, který je nejvhodnější konkrétně: teď, pro tohle město a pro mě.
Styl pro vás
Každý z nás má při jízdě na kole trochu jiné schopnosti: obratnost, sílu, postřeh, sebevědomí, zkušenosti. Každý má jinou povahu. Tedy každému vyhoví něco jiného.
Zopakujeme ještě jednou stručně, jak můžeme odvracet riziko nehody volbou stylu:
a) být pro řidiče předvídatelný (efektivní styl)
b) maximálně se vyhýbat společnému prostoru s auty (defenzivní styl)
c) být mimo kolizní dráhy řidičů (neviditelný styl)
d) kontrolovaná rizika odvracet vlastními silami (aktivní styl)
Je jen na každém z nás, jaký způsob zabezpečení se při jízdě zvolíme.
Styl není dogma
Je třeba poznamenat, že stylu, který si zvolíte, se nelze dogmaticky držet za všech okolností. Každá další jízda může přinést situaci, kterou je vhodné řešit jiným způsobem. Pro parkovou oblast automaticky volíme defenzivní jízdu, nocí je lepší plížit se neviditelně (ale s naplno zaplnutými světly!), po pomalu se sunoucí čtyřproudovce s řadícími pruhy můžeme jet jedině vehikulárně. A když je před námi totální zmatek, hodíme na sebe neviditelný plášť a prokličkujeme tak aktivně, že se na druhém konci budeme sami sebe ptát, jak jsme se tam vlastně dostali.
Dokud budou podmínky v Praze takové jaké jsou, bude třeba mít pro každou situaci vlastní pravidla. Proto, i když svůj styl stavíme na jednom z výše uvedených principů, nezavrhujme ty ostatní. I ty se nám mohou někde hodit.
Dobrou zprávou ale je, že chodci i řidiči si již pomalu zvykají na přítomnost cyklistů v ulicích a i to může mít vliv na to, jaky jízdní styl v Praze nakonec převládne.
Zdroje:
Wikipedia – vehicular cycling
Bicyclesafe – invisible cycling
Příště
Příští týden se soustředíme na jeden z fenoménů, s nímž se městský cyklista musí úspěšně vyrovnat a autoři z USA jej z pochopitelných důvodů neřeší: Jízda na ulicích s tramvajovým provozem.
Starší díly seriálu:
Jak do města I: Proč na kole
Jak do města II: Na ulici
Jak do města III: Jak se vyhnout nejčastějším nehodám
Jak do města IV: Zamknout kolo a jít
Jak do města V: S kolem veřejnou dopravou
Jak do města VI: Zlepšujeme techniku a efektivitu
Jak do města VIII: Jezdit efektivně nebo defensivně?
