Pět dnů ve Vídni I — Styl veskrze nestylový

Vídeň je město, které navštěvuji každoročně a dobře znám. Přesto mě vždycky překvapí, kolik se v ulicích, tak podobných těm pražským, prohání cyklistů. Ale jakých? Tentokrát jsem měl poněkud více času, a tak jsem mohl tvář vídeňské městské cyklistiky prozkoumat podrobněji. Nabídnu vám ji v sérii dvou článků, přitom v tom dnešním se budu věnovat více vídeňským cyklistům, příště pak cyklistickým opatřením ve městě.

Malý průzkum

Zajímá vás, jací cyklisté po vídeňských ulicích vlastně jezdí? Sedl jsem si v podvečer všedního dne na hodinu k běžné hlavní cyklostezce poblíž stanice metra Kaisermühlen a pokusil se na tuto otázku odpovědět s pomocí objektivu fotoaparátu. Za hodinku projela zhruba stovka cyklistů, což je, vzhledem k tomu, že souběžně vede metro, docela ucházející.

Jako v Praze, i zde jezdí na kole převážně mladí lidé kolem třicítky. Obvykle na horském kole, bez větší výbavy, jenom s batohem na zádech. Prostě vytáhli svého horského miláčka a jedou do města. A nevezmou si přilbu ani dres, nejedou polykat kilometry nebo skákat přes kořeny, jedou prostě do práce. A překvapivě hodně jezdí i lidé nad čtyřicet. Gentlemani s usedlými zaměstnáními, pánové spěchající do úřadu. Dámy a dívky nepřevažují.

Drtivá většina lidí se na kolo vlastně neobléká. Pouhá desetina lidí si vezme cyklooblek (nebo aspoň speciální kalhoty) a zhruba stejné procento vyráží ve formálním oděvu, který vyžaduje jejich firemní ,,dress code“. Přilbu má jen třetina jezdců. Na módní doplňky kol se tu nehraje. Žádné brašny, přepravu batohu řeší často košík nebo přepravka na nosiči — koneckonců, je to nejuniverzálnější.

Ostatně, na to, jací jsou Vídeňáci cyklisté, se můžete podívat sami:

Na Mariahilferstrasse

Nejpříjemnějším překvapením pro mě ale byla večerní procházka po Mariahilferstrasse. To je známá, dvoukilometrová obchodní třída, na níž nezanedbatelné procento Čechů udělalo po pádu Železné opony svou první zkušenost s nakupováním v západním stylu.

Tahle ulice není příliš široká. Představte si Václavák ,,zdrcnutý“ na šířku Národní třídy a zhruba to máte. Až na nedlouhý ,,stoupací“ cyklopruh tu není pro cyklisty skoro nic. Přesto zde jezdilo snad víc kol než aut! Stačilo se postavit k některé světelné křižovatce a počítat. Na každý cyklus, při kterém se auta řadila do úzkého pruhu, je zprava předjelo několik cyklistů, hromadících se před auty, podél nich, prostě kdekoliv bylo místo. Žádná představená stání, žádný cyklopruh. Jen cyklisté, kteří tudy jedou, jeden za druhým. Před pěti lety, kdy jsem ve Vídni studoval, to zde tak rozhodně nevypadalo.

Ale jací cyklisté! Luxusních nebo přinejmenším zánovních kol se zde prohánělo minimum. Kolem mne projížděla kola ničím zvláštní, otlučená, dokonce historická. Repasované silničky, horská kola s vyměněnými řidítky. Sem tam městské či dámské kolo, nebo veřejný City bike. Tašky přes rameno, v košících, sako a k němu batoh na zádech. A přileb málo, zřejmě proto, že letos se nosí placaté čepice se štítkem na stranu. A potom dívky — mnohé tak pohledné, že mi je aparát odmítl vyfotografovat.

Na několik minut jsem se zastavil a pozoroval. Jak je něco takového možné, uvažoval jsem přitom. V ostatních částech Vídně se sice jezdí dost, ale zdaleka ne tolik. A když jsem tu před pěti lety pobýval, jezdci na kolech se do téhle ulice vůbec nehrnuli. Vysvětlení musí existovat, přece se tam ti cyklisté neobjevili v takovém počtu jen proto, že předem věděli o přítomnosti zvědavého cyklistického reportéra!

Nakonec jsem na to přišel. I když přímo na Mariahilferstrasse není infrastruktura nic moc, okolí je pro cyklisty velmi příjemné. Skoro každá místní jednosměrka má svůj protisměrný cyklopruh. Ulice jsou klidné, je radost po nich jezdit na kole i chodit.

Podpora cyklistů v centru Vídně už je po několik let dostatečná. A lidi jezdí čím dál víc prostě proto, že už na to přišli. Práh byl ve Vídni překonán.

A to je poučení pro Prahu: Jakmile se ulice stanou pro cyklisty přiměřeně atraktivní, začnou přibývat i tam, kde by je předtím nikdo nečekal…