Kodaň – město cyklistických snů

Třetí pokračování pětidílné série o Kodani, tentokrát poněkud svébytně z pera Markéty Fillerové

Představte si, že vás okolnosti donutí odstěhovat se do zahraničí. Z důvěrně známé Prahy se přesunete do daleké Kodaně. Na první pohled to vypadá celkem stejně – kultura je podobná, některé historické osobnosti stejné, dokonce i měnou je zde koruna (pravda, tříkorunová). Přesto se musíte připravit na několik výrazných změn.

Hned na nádraží si všimnete nečekané věci – nikde žádná tramvaj! To, co tak na první pohled vypadá, je vlastně metro. A to, co vypadá jako metro, je ve skutečnosti vlak. Aspoň, že autobus je pořád stejný. Na silnicích to vypadá na pěkný zmatek. Všude plno aut, autobusů, pěších a hlavně kol.

Tramvaj? Metro? Vlak? Hádejte!

Jezdí se všude

Jezdí se všude a kolo má snad každý. Sotva narozená miminka už vozí jejich rodiče v nákladních kolech, přívěsných vozících a občas i jen tak v klokance na břiše nebo zádech. Starší lidé si zase na svá kola připevňují pomocí úchopů francouzské hole a (když už nohy doopravdy neslouží) mají kola s elektromotorem nebo rovnou tříkolky (ach, ten návrat do dětství). Jezdí tu lidé ve sportovním dresu i v sukni a sandálech. Spatříte tu naplno dokonalou cyklistickou krásu a eleganci, i stoprocentní cyklistickou neokázalost.

Velmi mě překvapilo, co všichni ti lidé na kolech udělají, když začne pršet (což se aspoň jednou stalo každý den našeho pětidenního pobytu). Myslíte si, že zalezou do průchodů a metra, že sednou do auta, jako tomu bývá v pražské deštivé dny? Kdepak: Prostě na chvíli zastaví,přetáhnou si kapucu, nasadí čepici, výjimečně oblečou pláštěnku — a jedou dál. Pro Kodaň zkrátka platí, že i městská krajina je outdoor a tamní normální oblečení funguje i v dešti, větru či plískanici. Mimochodem, výborná jsou i jejich jednorázová ponča, kterými nás hostitelé podarovali. Narozdíl od domácích nouzových pytlíčků, tohle před deštěm chrání dobře (dá se i utáhnout kapuce) a výdrž to má stejnou jako to levnější „seriózní“ pláštěnka koupená v Praze. A v případě opravdu nepříjemného deště – je tu ještě metro! Kolo můžete zaparkovat u každé zastávky, popřípadně si ho vzít s sebou. Na rozdíl od Prahy se zde smí do všech výtahů a na nástupišti jsou speciálně vyznačená místa, kde budou dveře s vhodnou plošinou.

Kolo můžete nechat u metra, když je přetlak, tak ve dvou patrech.

Dva Andersenové

„Pravý“ Hans Christian Andersen (kterého všichni znáte z jeho syrových pohádkových horrorů), stojí v bronzu na centrálním náměstí a vzhlíží k dnešnímu symbolu Kodaně, dívce na bicyklu, na budově naproti. Tu zpopularizoval jeho jmenovec Mikael Colville Andersen, novodobý vypravěč nesoucí slávu Kodaně do celého cyklistického světa pomocí svého slavného fotoblogu Copenhagen Cycle Chic.

Je symbolem Kodaně Malá mořská víla odvracející se od houfu turistů nebo soška cyklistky shlížející na nejrušnější stezku v centru?

Na vlně cyklistického provozu

Abyste se ale od nádraží do centra podívali, musíte se tam nejdřív dostat. Jak? No přece nejlépe na kole! (Svou vlastní půjčovnu má každý hotel a hostel.) Provoz ale dělá na první pohled dojem chaotického mraveniště, které nově příchozího totálně zmate a občas i vyděsí. Tak v tomhle se teď mám pohybovat? Já chci návod! Kudy mám jezdit, jak, co smím, co naopak ne, proč je tu tolik semaforů?

Jak se v tom má jeden vyznat?

Po prvotním šoku ale přichází brzké uklidnění. Cyklisté tvoří s městem téměř dokonalou symbiózu. Téměř v každé ulici je půjčovna nebo prodejna kol a cyklistických potřeb. Silnice lemuje cyklopruh nebo stezka. A jaká! V Praze není žádná jim podobná. Jsou to vlastně cyklistické silnice, vyvýšené zhruba na poloviční výšku chodníku, které se na úroveň provozu dostanou vždy až kousek před křižovatkou.

Z počátku mi přišlo divné, proč jsou světla i za křižovatkou. Až při praktické ukázce jsem pochopila. Cyklista čeká na semaforech před auty. Aby tedy dobře viděl musí být signalizace daleko před ním. Má dokonce svůj vlastní semafor s obrázkem kola. Zpravidla totiž jeho zelená padne dřív a má dost času projet křižovatku v poklidu.

Cesta městem tak začíná připomínat plavbu po řece. Ráno odepnete kolo od praktického stojanu před panelákem, nasednete a plynule se včleníte do jedoucího davu. Proplujete městem a takřka bez přemýšlení dojedete až do práce. Jediné co si musíte uhlídat, jsou ostatní cyklisté a příležitostné křižovatky.

„Ahoj cyklisto! Šiř dobrou karmu.“ Kodaňské cyklopravidlo č.1. (Umístěno, hádejte na čem?)

Pro našince je zarážející i přirozená ohleduplnost automobilistů. Lemující cyklostezka je brána jako normální pruh silnice. Platí na ní tedy stejná pravidla jako pro souběžnou silnici. A tudíž i stejná přednost a určení hlavní a vedlejší silnice. V případě komplikovanějších křižovatek je řidičům aut naznačeno modrou barvou, kde mají s cyklisty počítat. A jelikož ti jsou všude, je jednodušší s nimi prostě počítat neustále. Auta při odbočování zpomalí a bez nervů si počkají, až se ten had cyklistů trochu naředí a někdo jim dá přednost. Troubí snad pouze cizinci. V úžasu jsem zírala, kterak se uprostřed křižovatky (pravda – byla to vedlejší ulice) zastavil projíždějící cyklista a družně si začal povídat s procházející paní s pejskem. Nevadilo to nikomu. Proč taky?

S cargokoly zde děti seznamují už od školky.

Minimální zajištění

Co mě však nejvíc zarazilo, byla až dětinská důvěra místních obyvatel. Většina kol byla zabezpečena jen zámkem na znehybnění zadního kola. I já bych dokázala kolo prostě naložit na rameno a odnést. A přesto to skoro nikdo neudělá. Některá kola byla bezcenná, většina z nich však stála za hřích. U nás luxusní značky (Viva), sedla Brooks, vyšperkované doplňky, nádherné barvy, doma vytvářené rámy. Co kolo to originál. Parkovala všude. U každého baráku, před nádražím, u obchodů a restaurací. Pečlivě zamčená byla jen ty nákladní. Pořizovací cena u bakfietu je přeci jen trochu moc i na Dány. A ty ostatní? O napůl očesané rámy se nikdo nestará – proč si prostě nekoupit kolo nové? Vždyť jich je v obchodech tolik a za velice přijatelnou cenu. Do nové sezóny s novým typem!

Tříkolka se zadním otočným kolem a dětské cargo Wither Kangaroo. Na pražské poměry zamčené průměrně.

Šperky na bicyklech a levná cargokola

A jak jsem psala, řádně vyšperkovaným. Základním doplňkem na řidítka je tu držák kelímku s ranní kávou. Velmi jsem po něm toužila, ale v posh obchodech na nedělním Strøgetu se prostě nedal sehnat (narozdíl od v Česku vyrobeného Lega). Asi je to příliš obyčejná věc — a viděli jste snad na pražských Příkopech prodejnu náhradních dílů pro automobily? A protože jsem se k nakupování dostala až v neděli, zůstaly nevyslyšené i mé další sny o stočených řidítkách, pohodlnějším sedle a ochranném výpletu přes zadní kolo. Dánové se o víkendu věnují důležitějším věcem než nakupování.

Během prvních dnů jsme se ale stačili podívat do pár cyklistických „černých kuchyní.“ Nákladní kolo, které měl půjčené Vráťa, bylo z Cycle library, experimentálního podniku, kde si můžete proti záloze půjčit na vyzkoušení skoro jakékoliv atypické kolo zcela zdarma. Je to milé místo, které nekonkuruje ostatním půjčovnám, protože nabízí jenom speciality jako jsou elektrolehokola, vícemístná kola, tandemy, prototypy cargobiků a jiné cyklistické lahůdky. Sympaticky sídlí na Pražském bulváru.

Je libo specialitku pro tři?

Viděli jsme také malé cyklodílny. Tam se vaří podobná DIY cyklokultura, jaká se začíná objevovat i v Praze v podobě Bajkazylu, Bicyklu, Headquarters a dalších. Ale to není mainstream. Mainstream jsou cykloobchody na každém rohu, obvykle s nabídkou ojetých christianií.

Kolo z první nebo druhé ruky?

V Praze by tam byl dealer značky Škoda.

Stačí se trochu víc rozhlédnout podívat a dost možná najdete použitelné cargo za pár tisíc DKK (jeho přeprava do ČR už je trochu jiný problém). Nákladní kola používají i různé služby: Pošta, svoz při údržbě parku. V botanické zahradě bylo k vidění s květináči, v parku zase s hráběmi.

Do it yourself.

Cyklistický sen

S trochou nadsázky by se dalo říci, že Kodaň je město, kde při jízdě na kole nemusíte myslet. Na vše podstatné už totiž někdo myslel za vás. A když si už doopravdy nejste jistí, je nejjednodušší prostě následovat dav. Jako třešinka na dortu jsou už potom různá vylepšení – jako třeba speciální odpadkový koš či zábradlí pro opření nohy před semafory. Místní tak trochu uznávají, že jim docházejí nové nápady. Přesto neusínají na vavřínech a čile se zapojují do mezinárodního cyklistického ruchu – pořádají konference, sdílejí studie. Jejich cílem není spokojený cyklista – mají za cíl spokojenost všech obyvatel Kodaně – pěších, na kole a i automobilistů. A tak to má být, nemyslíte?

Kodaň je cyklistické město a není tak divu, že tu má jízdní kolo i pomník.

Ve dvojici pokračování, která vyjdou příští čtvrtek, se budeme podrobně věnovat cyklistické infrastruktuře.