Drážďany na kole (a s dětmi)

V Drážďanech jako ve Vratislavi: město aktivní mobilitu podporuje

Když týden po Vratislavi projezdíte na kole i Drážďany, máte celkem spolehlivé srovnání, že obě města jsou si nejen velikostí a geografií, ale i cyklisticky velmi podobná. V Drážďanech platí v zásadě totéž, čím lze chválit polský protějšek – město aktivní mobilitu všemožně podporuje.

Nemáte-li vlastní kolo, elegantně vám poslouží bikesharing MOBIbike, místní franšíza nextbike stylově oděná do drážďanské černožluté. Turista si pár eur zaplatí, ale kdo má místní lítačku či studentskou semestrální jízdenku, má první půlhodinu jízdy zdarma.

Úplné historické centrum kolem známého kostela Frauenkirche chrání pěší zóna a sdílená zóna, ale solidní pocit bezpečí budete mít i jinde – cykloinfrastrukturu mají Drážďany dostatečně hustou, přehlednou a provázanou; časté je červené podbarvení na složitějších křižovatkách nebo srozumitelné vyznačení nepřímého odbočení.

Stejně jako ve Vratislavi i tady na většině území můžete odrostlejší potomstvo bez větších nervů zaučovat jízdě v městském provozu. Pokud jste opatrnější, případně je na to dítě přece jen ještě malé, s klidem ho určitě můžete vypustit alespoň u Labe, kde můžete polykat nesčetné kilometry v obou směrech po dokonale hladkém povrchu velkorysé cyklostezky. A bezstarostně u toho obdivovat pobřežní přírodu, architektonické skvosty na okolních svazích i konstruktérské počiny po cestě. Snad jen dočasnou pihou na kráse je krátká komplikovaná objížďka vinou nedávného zřícení části mostu Carolabrücke.

Aleje stojanů a skrumáže kol

V samotném městě není nouze ani o stojany, a snad nic nenaznačuje vztah Drážďan k aktivní mobilitě lépe než dlouhá „alej“ stojanů před monumentálním ministerským palácem, kde si v pražských podmínkách umíme představit maximálně obří parkoviště (vzpomeňme třeba na Černínský palác).

Kola se přitom nehromadí jen u stojanů, ale i u kdejaké značky – a k vidění není jen samé supervýkonné elektro či vypiplaná „fixka“, ale často i oprýskané, otlučené „kostitřasy“, na nichž majitelé zjevně nehoní parádu a které nechávají bez obav „po amsterdamsku“ připnuté venku i přes noc. Na chodnících tak nejednou minete i nevzhlednou skrumáž rámů, ráfků a řídítek navršených kolem kandelábru do jedné haldy kovošrotu obrůstající býlím.

Kolo jako přirozená součást městského organismu

Tady lze v porovnání s Vratislaví a podobnými polskými městy vnímat drobounkou odlišnost, svou subtilností možná na úrovni pouhého dojmu: zatímco v Polsku si člověk libuje, jak tam s podporou aktivní mobility (a přívětivostí veřejného prostoru vůbec) „pohnuli“, tady v Drážďanech se nad tím možná ani nezamyslí.

Na kole tu totiž nejezdí jen hipsteři nebo progresivní yuppies, holdující zdravému životnímu stylu, ale třeba i kdejaký přistěhovalec mířící v montérkách do práce či senior s igelitkou na řídítkách vracející se z nákupu. Kolo je v Drážďanech zcela všední součást dopravního systému, o jejíž náležitosti není třeba diskutovat a která cirkuluje po zdejších dopravních arteriích stejně přirozeně jako kyslík v krevním oběhu.

Máte-li tudíž chuť vyzkoušet si pohodovou jízdu vstřícným městským prostorem, sedněte třeba na vlak a za pár hodin už můžete brázdit poklidné a přívětivé Drážďany.