Průjezd tolerován?

Poprvé jsem se s tím setkal před řadou let, při jednání na jedné městské části. Chtěli jsme nechat pro cyklisty zobousměrnit vedlejší ulici, která se v daném místě hojně užívá a nemá použitelnou alternativu. Byl na to projekt, chybělo jen razítko městské části. Politik ale prohlásil, že městská část tam cykloobousměrku nechce, raději bude nepředpisovou jízdu cyklistů touhle ulicí tolerovat.

Považoval jsem to tehdy za okamžitou výmluvu a šel řešit jiné věci. V poslední době se mi ale doneslo, že se podobný argument používá častěji. Nyní vím už o třech městských částech, které v určitých místech raději neveřejně tolerují nevýznamné porušování předpisů cyklisty, než aby pro ně udělali legalizaci (uvádět je ale nebudu). Jde zpravidla o jednosměrné ulice a bezpečnou jízdu po chodníku.

Na první pohled to vypadá dobře: Výborně, Prahou na kole nebo Cyklisté sobě mají (tajně) potvrzeno, že tady se může jezdit, městská část ušetřila čtyři dopravní značky a všichni mohou být spokojení. Ale je to opravdu tak?

Nepříjemné důsledky

Nedojde-li k legalizaci na místě, kde se na kole běžně a bezpečně jezdí, má to zhruba následující důsledky:

• Městská část a úřady nemají problém, dokud si někdo nestěžuje. A ani potom ne, protože vina přece bude na těch cyklistech, co tam porušují předpisy.
• „Tajná“ tolerance (ověřená jedině tím, že kdo tam jezdí, ví, že tam na policajta nenarazí, a i když narazí, nic se neděje), drží počty cyklistů nízké. Kdyby místo někdo zlegalizoval, mohlo by to přilákat další lidi.
• Neveřejná tolerance také komplikuje propagaci jízdy takovými místy.
• Míra tolerance je také závislá i na tom, kolik lidí místem jezdí. Jsou místa, kde jsou cyklisté tolerováni právě proto, že jich tam jezdí tak málo. S rostoucím počtem cyklistů obecně ale tolerované průjezdy stejně nakonec přestávají fungovat, což už nyní na řadě míst pozorujeme. Odmítnutí legalizace tak problémům nepředejde. Krom toho, je-li průjezd cyklistů legalizován, znamená to zpravidla vyřešení nepřehledných míst, případně ošetření nejproblémovějších úseků, třeba i pokynem k vedení kola.
• I bez ohledu na to, kolik lidí tam jezdí, může tichá tolerance kdykoliv bez varování skončit, stačí, aby si někdo stěžoval. Kdo jezdí na kole, je tím pěkně držen „pod krkem,“ a nakonec se smíří s tím, že je považován za desperáta.
• Dlouhodobě slabou kontrolou ale mají cyklisté potvrzeno, že drobné porušování předpisů (zvlášť chodníčkaření nebo jízda po přechodech) je zcela normální. Výsledek je, že řada z nich má velký problém rozpoznat, kdy už by například měli sjet z chodníku na silnici, nebo kolo vést.
• Porušování předpisů samo o sobě spoustě lidí vadí. Tím pro ně jízda na kole „v kraji obvyklým způsobem,“ pasé.
• Porušování předpisů samozřejmě vadí i těm, kdo na kole nejezdí, ale pouze to vidí. Jistěže i řidiči a chodci mají v našem dopravním chaosu své široce tolerované prohřešky, bylo by ale žádoucí, kdyby takových věcí bylo co nejméně.
• Konečně, současná míra porušování předpisů je výživným krmivem pro populistické cyklofoby.

Co s tím?

Cestou je zjevně legalizace maxima míst, kde se na kole normálně, bezpečně a bezproblémově jezdí. Rozhodně by se řešení pro cyklisty nemělo ignorovat („oni si nějak poradí“) nebo zamítnout („pro tak málo cyklistů nemá smysl“ – názor citovaný z nejmenovaného odborného časopisu). Je zde úžasná snaha Vaška Kříže, který na základě podnětů z webu Cyklisté sobě jedná s městskými částmi o desítkách míst, kde jsou drobné legalizace možné. I díky této snaze se takové drobné úpravy v bezproblémových místech v posledním roce objevují.

Jaké konkrétně jsou to typy úprav:

• Zlepšení orientace: Slepé ulice, které pokračují užívanou cestou se doplňují tabulkami „mimo kolo“.
• Zákazy vjezdu všech vozidel (B1) v místech, kde je to zcela zbytečné, respektive histociky vzniklé v době, kdy se kolo neřešilo prakticky vůbec, mohou být nahrazeny zákazem vjezdu motorových vozidel (B11)
• Opravy chybného, nekompletního nebo chaotického značení. V Praze je řada míst, kde třeba pěší zóna z jedné strany jízdu na kole povoluje a z druhé ne. Je řada parků, kde naprosto není jasné, kterými cestami je jízda cyklistů povolena.
• Některé parkové cesty a chodníky propojující sídlištní ulice mohou být legalizovány jako stezka pro pěší s povolenou jízdou cyklistů. Na sídlištích se stejně jezdí po drtivé většině chodníků, které nevedou podél komunikací – dokonce po nich jezdí i cyklohlídky městské policie :-) . Takováto legalizace by vnesla do věci řád alespoň v tom, že ukáže, kudy je to na kole vhodnější.
• Zřízení cykloobousměrky. Zpravidla komplikovaná věc, někdy ale být nemusí.
• Přechody pro chodce bez souběžného přejezdu pro cyklisty, zejména na vyústění cyklostezek nebo značených trasách.
• Světelné přechody – se stejným problémem.

Drobné legalizace (zákaz vjezdu motorových vozidel místo zákazu vjezdu všech vozidel) a doplnění orientačního značení (slepá ulice kromě cyklistů) jsou zpravidla natolik bezproblémové, že je městské části na požádání zřizují.

Co můžete udělat vy sami?

Není toho málo:

1) Nesmiřujte se s tím, že je normální jezdit někde v rozporu s předpisy.

2) Podepište cyklistickou etiketu – deklarujete tím, že chcete jezdit slušně (a ovšem pro to také očekáváte odpovídající podmínky).

3) Vstupte na web Cyklisté sobě, vložte si tam svou trasu a zadejte podněty na řešení problémových míst. (Jsou-li tam už, diskutujte o nich, hlasujte pro ně.)

4) Připojte se k místním skupinám Cyklisté sobě nebo jiným iniciativám snažícím se o zlepšení podmínek pro jízdu na kole.

Vyřešení snadno odstranitelných problémů má i ten smysl, že v budoucnu bude muset dojít na ta místa, kde je řešení složitější. Možná se pak časem dočkáme i takovéhoto prohlášení městských politiků:

Porušování předpisů při jízdě na kole nemíníme tolerovat: proto zajistíme, aby jízda na kole byla legální všude, kde to má smysl.

Park na Okrouhlíku, Praha 8, listopad 2013.

Na Zderaze, Praha 2. Květen 2014.

Starostrašnická, Praha 10. Červen 2014.