Proč se lidé na kole cítí od řidičů ohroženi

Prahou na kole se snaží, aby se lidé v různých dopravních prostředcích k sobě chovali ohleduplně. Doporučení pro slušné chování při jízdě na kole máme už několik let shrnuté v pravidlech Cyklistické etikety.

Co ale dlouhodobě u některých lidí  postrádáme, je povědomí o tom, jakým chováním v autě – třeba nevědomě – způsobují u cyklistů pocit ohrožení. Už dříve jsme vydali osmero zásad slušného chování, které by cyklisté od řidičů uvítali.

Potíž samozřejmě není v tom, že řidiči dělají věci, které cyklisty štvou, a naopak. Takové věci se stávají. Potíž je v tom, že ohrožující chování směrem k cyklistům je významným faktorem přispívajícím k tomu, že se lidé na kole po městě prostě jezdit bojí.

Než popíšu jednotlivé problémové situace, je potřeba podívat se na to, proč se vlastně na kole cítíte ohroženi věcmi, které s vámi za volantem nehnou.

Proč se na kole v provozu cítíte ohroženi?

Tím základním rozdílem je, jak jednotliví účastníci provozu chápou prostor kolem sebe. Pasažéři auta jsou obklopeni pevnou karosérií s řadou prvků pasivní bezpečnosti, která navíc každým rokem o nějaký ten centimetr bobtná. Tuhle bezpečnou bublinu realizuje pro cyklistu volný prostor okolo. Jeho “karosérie” je pouze myšlená, i když mentálně je při pohybu mezi rychlejšími automobily velká podobně, jako fyzická karosérie automobilu:

Foto Artūrs Pavlovs, Riga.

Na rozdíl od auta nic nebrání tomu, aby tuto “bezpečnou zónu” ostatní účastníci provozu narušovali – což u většiny cyklistů vede k pocitu ohrožení. Několik procent populace je schopno se tomu odnaučit a jsou schopni jezdit i v silném provozu. Mnozí lidé, kteří kolo používají, jsou schopni tento pocit soukromé zóny dočasně vědomě potlačit – a třeba předjet stojící kolonu i velmi úzkým pásem. To ale rozhodně neznamená, že když dotyčného se stejným bočním odstupem následně předjedete, nebude s tím mít problém.

Namísto pasivní bezpečnosti aktivní odvracení rizika

Druhým důvodem, proč se cyklisté cítí v běžném provozu často ohroženi, je skutečnost, že v řadě běžných situací musí v provozu jednat podstatně aktivněji než řidič motorového vozidla, a vynakládat pro to značnou fyzickou sílu. Cyklisté musí často odvracet rizika v situacích, které se motoristům přihodí jen vzácně: jako je třeba těsné předjíždění nebo nutnost zařadit se do proudu vozidel jedoucích rychlostí, které cyklista není schopen dosáhnout.

Poznámka: Infrastruktuře vedoucí k problematickému řazení do levých pruhů jsme nedávno věnovali celý článek, převezmu z něj několik obrázků:

Bohužel běžné, ale na kole náročné řazení.

Pro odbočení vlevo musíte přes dva pruhy.

Není-li k infrastruktura cyklistické dopravě dostatečně přizpůsobena, musí cyklisté příliš často přemýšlet za příliš mnoho jiných účastníků provozu, často těch za svými zády, které nemají trvale pod kontrolou. Jízda na kole v živějším provozu se tak svou náročností poznenáhlu blíží hraní Asteroids na vysoké úrovni s tím rozdílem, že jako cyklista nemáte žádný laser.

Pro ty z vás, kdo tu hru neznáte:

Konečně, jakkoliv platí, že bezohledně se chová jen malá menšina motoristů a cyklistů, vlivem nepoměru ve fyzické ochraně jsou nevítané “skoronehody” pro cyklisty daleko více traumatizující. A stejně tak jsou závažnější i důsledky.

Za léta debat s odpůrci cyklodopravy si nepamatuji, že by někdo z nich argumentoval tím, že nějakého jeho známého za volantem ztraumatizovalo setkání s bezohledným cyklistou až do té míry, že by se začal bát jezdit autem a sedl kvůli tomu na kolo. Naopak případů, kdy nepříjemná zkušenost ze setkání s agresivním motoristou významně přispěla k tomu, že dotyčný vzdal buďto jízdy po městě vůbec, nebo nyní jezdí skoro výhradně jen po chodníku, mám mezi známými několik.

Příště konkrétně

Ve volném pokračování článku se budu věnovat konkrétnímu jednání, jímž se lidé na kole cítí (především ve městech) ze strany motoristů nejvíce ohroženi či obtěžováni.

Budete se zde cítit bezpečně, pojedete-li do kopce 15 – 20 km/h a auta to z obou stran budou švihat 50 – 70?