,,Městská cyklistika je plná doteků, moment za momentem jde stále o to, že se něčeho dotýkáte. Je tělesná a přirozená, představuje požitek pro vaše smysly. Napadlo mě, že se pokusím vylíčit pět smyslů a jejich vztah k ježdění na kole tady v Kodani. Začnu hmatem a doteky,“ tak uvádí Mikkael Colville-Andersen svou fenomenální sérii poetických obrazových článků na webu Copenhagen Cycle Chic. Postupně vám zde budeme zprostředkovávat jejich překlad doplněný o reakce čtenářů.
Tady v Kodani se o ,,ježdění na kole“ lidé nebaví. Když dorazíte do práce, nemluvíte o své ranní jízdě se svými kolegy. Můžeme pronést něco o dešti a o tom, zda nás zastihl nebo ne, ale skutečnost, že jezdíme na kole je tak přirozená, že se o ní ani nezmiňujeme.
Jak jsem již psal dříve, v tady Kodani není mnoho cyklistů, jsou tu pouze obyvatelé Kodaně, kteří po městě jezdí na kole. Jistě, existují skupiny, které se baví společně. Subkultura cyklistických mesíků nebo tzv. ,,fixies“, kteří jezdí na co nejlehčích kolech bez přehazovačky, ti většinou dělají svoje blázniviny společně. Lidé, kteří do sandálů nosí bavlněné ponožky nebo opečovávají šedivý vous, se sdružují ve Svazu cyklistů. Zbytek z nás jezdí na kole prostě proto, že to je jednoduché a rychlé. 57% obyvatel Kodaně říká, že tohle je ten důvod. 17% se zmíní o fyzické aktivitě a jen pouhé 1% říká, že to dělají pro životní prostředí.
Od té doby, co jsem tenhle blog založil, ptal jsem se přátel, co se jim líbí na každodenním dojíždění na kole. Jejich nejčastější odpověd: Je pěkné zažít venku čerstvý vzduch, být v kontaktu s počasím. A pak se konverzace rychle přesune k něčemu jinému. Opravdu, není moc o čem mluvit. Je to rutina — příjemná, to jistě, ale prostě jen součást každodenního života. Podobně jako mezi sebou nediskutujeme různé postupy čištění zubů.
Počasí
Úvodní fotografie jistě spadá do kategorie doteků. Cítit na dlaních a na tváři lehký jarní déšť, sněhové vločky, náhlou průtrž mračen nebo bodavě bolestivé kousky ledu, to všechno jistě souvisí s hmatem. Cítit čtyři roční období tak blízce a osobně je jednou z estetických hodnot městské cyklistiky, stejně jako to, že se jednou za čas úplně promočíte.
Pospolu
Dotek znamená také jízdu s přáteli a s těmi, které máte rádi. Jasně, držet za ruce se můžete i v autě, ale úplně to samé to není.
A takováto vzájemná blízost by byla v autě dost složitá.
Řídítka
Hmat se týká celého našeho těla, ale jsou to hlavně ruce, kterými se dotýkáme nejvíce. Proto jsem sem zařadil i fotografii rukou na řídítkách. Do kopce jezdíte s pevným úchopem, když jedete po městě řídítek se dotýkáte jen jemně, můžete řídit i jenom jednou rukou. Prsty se natahují za brzdou a přitahují ji. Neustále se svého stroje dotýkáte a tím ho ovládáte.
Dokonce i jedním prstem.
A dokonce i dvoje řídítka.
Špičky prstů nohou
Jak už jsem psal dříve, lidé zaujímají při čekání na semaforech nejrůznější pozice. Mnoho lidí se při udržování rovnováhy spoléhá na špičky nohou. Stažené svaly podpírají tělo i bicykl, připravené odpíchnout se při sebemenším signálu. Křehké spojení se zemí na ten moment, než zase odplujete na dvou kolech někam dál.
Síla nohou
Těsně po tom magickém okamžiku, kdy se noha zvedne ze země a kolo se již posouvá vpřed, a poté, co noha, která jej do toho pohybu uvedla, ztratila poslední kontakt se zemí, musí tohle chodidlo najít pedál. Nalezne jej díky propojení instinktu, zkušenosti a hmatu. Je to naše druhá přirozenost. Nemusíme pedál hledat, víme, kde je. Ale ten dotek, který cítíme na chodidle, nám tuto skutečnost potvrzuje, a právě tehdy můžeme začít šlapat a jet.
Cyklistka vlevo přesouvá nohu na pedál v přípravě na zrychlení.
Nalézt pedál je jedna věc, někdy ale také chodidlo potřebuje nalézt oporu na obrubníku. Každý má ve zvyku umístit jej trošku jinak, je nekonečno možností, než zase pojedete dál.
Mikael Colville-Andersen — www.copenhagencyclechic.com — přeložil a komentáře doplnil Hynek Hanke
