Cesta Holanďanky k nákladnímu elektrokolu v Praze: Sdílení radosti

Za dva roky, co zde žiji, jsem vyzkoušela různá kola a trasy, abych dosáhla toho pravého zážitku, který by mi poskytl to vytoužené cyklistické potěšení. Miluji čerstvý vzduch, interakci s lidmi, fyzickou aktivitu a pozitivní emoce, které jízda na kole přináší. Abyste mi rozuměli: pražská infrastruktura a chování řidičů jsou daleko od dokonalosti; je toho hodně, co si přát. Avšak s tím správným kolem nyní znovuobjevuji radost z jízdy městem. Toto je příběh, jak se mi to podařilo.

Definice cyklistiky = Vyřizování úkolů na kole

Když mluvím o potěšení z cyklistiky, nemyslím rekreační aktivitu, na kterou asi většina Čechů pomyslí. Mám na mysli vyřizování svých záležitostí na kole. Jízda na nádraží, do supermarketu, k lékaři, za přáteli, do fitness klubu – vše na kole. Zpočátku by si člověk nemyslel, že by to mohlo přinášet potěšení. I já byla překvapena, jak moc se moje zážitky z jízdy městem změnily, když jsem konečně měla správné kolo.

Před dvěma lety, než jsem se přestěhovala do Prahy, jsem žila v Arnhemu, městě s 300 000 obyvateli na východě Nizozemska. Je to jedno z mála míst, kde hrají kopce roli v městské krajině, protože se nachází na hřebeni vytvořeném poslední dobou ledovou. Můj dům byl ‚na hoře‘ ve výšce 60 metrů nad mořem. Jízda do práce v Utrechtu znamenala vzít kolo z dobře přístupného suterénu mého bytového domu, během pěti minut sjet dolů k nádraží, zaparkovat kolo v krytém non-stop bezplatném parkovišti pro kola a naskočit na vlak. Návrat byl trochu těžší, 10 minut jízdy na kole do kopce. Není divu, že když se objevila elektrická kola, Arnhem je velmi rychle přijal! Já si ale žádné nekoupila, rozhodla jsem se, že jsou pro staré lidi. Když jsem byla mladá, jezdila jsem 8,5 km do školy a 8,5 km zpět, takže jsem si byla jistá, že jsem stále dostatečně fit na arnhemské kopce!

První zkušenosti v Praze: mé městské kolo

Když jsem se v září 2021 přestěhovala do Prahy, přivezla jsem si svá dvě kola: mé vzpřímené nizozemské městské kolo s 21 rychlostmi a lehké závodní kolo. S městským kolem jsem jela na Ministerstvo vnitra na Dědině, abych si zařídila registraci: jeden kopec dolů, jeden nahoru a pár nesrozumitelných křižovatek – nebylo to příjemné. Kolo bylo příliš těžké a nemělo dostatečný počet rychlostí, abych mohla jezdit po těchto kopcích bez velké námahy. Také jsem jela do supermarketu: mají tam stojany na kola! Ale obří silnice, kterou jsem musela na cestě překonat, se zdála být příliš velká pro mé malé kolo… a něco dalšího chybělo. Jela jsem ještě párkrát, ale pocit se nezměnil. Tohle nebylo kolo pro Prahu. Po šesti měsících se vrátilo do svého domova v nížinách.

Důležitost správného parkování kol u domu

Zážitek se supermarketem mi přinesl osvícení. Nikdy předtím jsem si neuvědomila důležitost snadného parkování kol u domu. Když chci jet do supermarketu, mělo by to být rychlé a snadné: vzít kolo, nasednout, překonat velkou křižovatku, zaparkovat, nakoupit, vrátit se domů. Ačkoliv existoval způsob, jak se s křižovatkou vypořádat, nejvíce mě obtěžovalo vytahování kola ze sklepa. Byly tam dvoje dveře, které bylo potřeba odemknout a zamknout (při odchodu i při návratu, takže celkem 8 pohybů!), chodba byla velmi úzká na manévrování a musela jsem kolo vyzvednout po schodech. I kdyby to člověk dělal velmi rychle, stále by to stálo pět minut – rozhodně to nebylo rychlé a snadné.

Zbývalo mi závodní kolo. Jezdila jsem podél Berounky, Vltavy a Labe. Jezdila jsem do Vídně a Lublaně. Bylo to zábavné. Bylo to rekreační. Nejdůležitější bylo co nejrychleji se dostat z města. Nebylo to řešení pro dojíždění po městě. Nemohla jsem na něm převážet nákupy, nejezdila bych na něm v běžném oblečení za přáteli a bála bych se ho nechat kdekoli zaparkované, aby mi neukradli drahé kolo. A stále to vyžadovalo ono manévrování ze sklepa. Žádný problém, pokud jedete na delší rekreační jízdu, ne řešení pro běžné vyřizování záležitostí.

Přechod na elektrickou energii, přechod na větší: od elektrokola k elektro-nákladnímu kolu

Na začátku roku 2023 jsem se rozhodla ušetřit nějaké peníze na elektrokolo. Chci jezdit na kole! Ačkoliv ještě nejsem seniorkou, Praha si zaslouží elektrickou podporu při jízdě do kopce. Řešení problému s parkováním jsem zatím neměla, ale doufala jsem, že během doby, než našetřím dostatek peněz, najdu způsob, jak se s tím vypořádat.

Chtěla jsem si kolo koupit tady, aby měl obchod odborné znalosti potřebné pro servis kola, když to bude třeba. Během hledání jsem byla opravdu překvapena, jak jsou běžnější (elektro-)horská kola než elektrická městská kola. Nechtěla jsem sportovní kolo, chtěla jsem vzpřímené městské kolo, na které bych mohla připevnit brašny na přepravu nákupů a na kterém bych mohla jezdit i v šatech nebo sukni. Po několika měsících šetření jsem měla peníze připravené, ale parkovací otázka byla stále nedořešená a správné kolo jsem si zatím nevyhlídla.

Pak, minulé léto, když jsem byla na pár dní doma v Nizozemsku, se na mě usmálo štěstí. Mohla jsem koupit použité elektro-nákladní kolo za rozumnou cenu! Nepřemýšlela jsem o parkování, servisu ani o tom, jak těžké by mohlo být nákladní kolo v kopcích, prostě jsem si ho koupila. Našla jsem někoho, kdo mi ho přiveze do Prahy, a dorazilo na mé narozeniny!

Krádeže a parkování

Náhle se otázky parkování a servisu staly akutními. Protože jsem neměla parkovací místo pro tak velké kolo uvnitř, musela jsem ho zaparkovat venku a připoutat ho k lampě. Pořídila jsem si velký (motorkářský) zámek a dobré pojištění. Prvních pár týdnů jsem každé ráno úzkostlivě koukala z okna, abych si ověřila, jestli tam ještě je. Tento pocit už odezněl, ale stále se to samozřejmě může stát.

Také stále očekávám zprávu od policie nebo úřadu péče o veřejnou zeleň, že moje kolo tam nemůže být zaparkované. Trávník a stromy kolem paneláku, ve kterém bydlím, patří městské části, a moje kolo by mohlo poškozovat trávník. Když o tom přemýšlím, v Praze se skoro nikdy na ulici nevidí zaparkované kolo. V Nizozemsku vidíte kola zaparkovaná všude (trochu jako auta v Praze). Pokud váš dům nebo byt nemá garáž, sklep nebo předzahrádku, zaparkujete kolo na chodníku. A když tam bude zaparkované delší dobu, připoutáte ho ke kovovému háku trčícímu ze zdi.

Pro inspiraci jsem se podívala na několik možností, které nabízí město Rotterdam pro parkování kol pro obyvatele bez soukromého parkoviště:

• Zabezpečené parkování kol ve čtvrti (5,36 € za kolo na měsíc)
• Boxy na kola umístěné na chodníku po žádosti minimálního počtu místních obyvatel (70 € za rok + 17,50 € za čtvrtletí a kolo)
• Stojany na kola umístěné na chodníku na žádost obyvatele (bez nákladů – Praha stojany instaluje na veřejných místech, ale udělali by to i kolem paneláků?)
• Platformy pro parkování kol umístěné na parkovacím místě pro auta na žádost minimálního počtu místních obyvatel (bez nákladů – vejde se tam 10 kol; zpočátku platforma zůstane po dobu tří až šesti měsíců, což slouží jako test, zda je potřeba více míst pro kola, a zda si čtvrť může dovolit mít o jedno parkovací místo pro auta méně).

Některá z těchto řešení by fungovala i pro nákladní kola, některá ne. Nedávno jsem narazila na skvělý příklad přímo v mé čtvrti v Praze 6, kde byly dvě motorky zaparkované na části chodníku speciálně označené jako parkoviště pro kola/motorky. Chyběl mi jen stojan na kolo, kam bych ho mohla připoutat. Rozepsala jsem dopis na místní radnici, abych se zeptala na možnosti něčeho takového blíže k mému domovu.

Servis mého kola

Potřebovala jsem si také zajistit nezbytný servis mého kola. Ačkoliv jsou v Praze jeden nebo dva obchody obeznámené se značkou mého nákladního kola, servis tam nebude levný (ano, je to můj nizozemský stereotyp). Naštěstí jsem se v srpnu dozvěděla o existenci Bike Kitchen Prague (BKP). Jedná se o cyklistickou dílnu na ostrově Štvanice, kde si můžete na svém vlastním kole pracovat pod vynikajícím dohledem několika úžasných servismanů a mechaniků. Neúčtují vám nic, ale dobrovolný příspěvek je velmi ceněn. A rozhodně to stojí za to!

Nyní vím, jak moje (komplexní) kolo funguje, a většinu oprav si mohu udělat sama. Můj vztah k mému kolu se také rozvinul a začínám ho skutečně doceňovat v plné šíři, chci se o něj dobře starat. Možná takto se cítí někteří lidé, když neustále čistí a ladí své auto! Jsem velmi ráda, že jsem našla místo s milými a znalými lidmi a vřele doporučuji všem, aby přišli do BKP a servisovali svá kola zde, rozvíjeli své dovednosti a rozšiřovali komunitu. BKP má otevřeno každé úterý a čtvrtek večer.

Překreslení mé mentální mapy Prahy

Při pohybu městem si vytváříme mentální mapu, jak jsou jednotlivé ulice, čtvrti a městské části propojeny. Zažíváme místa, která nám připadají problematická, a místa, která milujeme pokaždé, když je navštívíme. Jako někdo, kdo neumí řídit auto, jsem vždy spoléhala na vynikající síť veřejné dopravy v Praze. Moje mentální mapa Prahy se skládá ze stanic metra, tramvajových linek a občasného autobusu, který mě vezme do centra města, na bazén, do kanceláře, do IKEA, do kavárny a na nádraží.

Nové, inspirující vrstvy na mé mentální mapě Prahy

Když jsem získala nákladní kolo, mohla jsem začít plánovat jízdy na kole namísto přesunů veřejnou dopravou. Pokud bych měla odhadnout, myslím, že jsem asi 50 % svých cest nahradila jízdou na kole namísto MHD. To vytváří nové, inspirující vrstvy na mé mentální mapě Prahy. Poprvé, když jsem musela jet dolů na Malostranskou, jsem slepě následovala tramvajovou linku 2. Později jsem ale objevila zkratku přes Park Maxe van der Stoela, abych se vyhnula šílenému křížení Dejvického tunelu a ulice Milady Horákové. Když musím jet do východní část Prahy (pro mě vše východně od Hlavního nádraží), jezdím nyní přes Letnou, dolů na Strossmayerovo náměstí a na magistrálu. S jižním směrem se stále peru: Ladronka a Stadion Strahov jsou v pohodě, ale Plzeňská a Anděl mi vždy zvedají tlak.

Pokaždé, když jedu někam, je to pro mě experiment. Používám aplikace Na kole Prahou a Mapy.cz, abych si vyhledala co nejlepší trasy, ale vždy je upravuji na základě svých osobních zkušeností a preferencí. Nechci, aby stoupání bylo příliš strmé, a pokud mohu zůstat mimo provoz, vyberu si to. Nicméně i tak nechci mít pocit, že najíždím extra kilometry, pokud vím, že by to mohlo být kratší a stále bezpečné! Někdy se vyhýbám hlavním silnicím, ale pak uvíznu ve čtvrti plné jednosměrek. Někdy jsem překvapena, jak příjemná je cyklistická infrastruktura (jako cyklotrasa A26), a někdy jsem frustrována nebezpečnými křižovatkami a neuvěřitelně nekonzistentními řešeními.

To všechno rozvíjí mou mentální mapu Prahy, aby každý další výlet byl bezpečnější a příjemnější. Nyní již vím lépe, jak se vyhnout autům a nebezpečným křižovatkám a kde si užít nové výhledy na naše krásné město. A pokaždé čím dál víc vím, že to jde: žít cyklistický život v Praze.

Kdo jsem? A mám právo zde být?

Když jezdím na nákladním kole po Praze, často mám krizi identity: „Kdo jsem?“ Někdy jsem cyklistka, jindy spíše auto, a také mohu být chodkyně. Na oddělené cyklistické infrastruktuře jsou věci dostatečně jednoduché, ale protože tento typ designu je v Praze velmi vzácný, málokdy cítím ten pocit bezstarostného příslušení k jedné skupině. Obvykle sdílím infrastrukturu s jinými módy, což může být samozřejmě v pořádku, a jak je popsáno výše, stávám se lepší v hledání dobrých tras k mým cílům. Není nic špatného na sdílení, vzájemném zohledňování a komunikaci našich záměrů při pohybu společným prostorem. V tomto smyslu jsou nově zavedené sdílené prostory krásným experimentem lidského soužití! Nicméně ‚cyklistické trasy‘ v Praze jsou takovým neuvěřitelným spojením různých kusů infrastruktury, že často musím měnit svou identitu každých pár set metrů. Následuje krátký popis mých mnoha osobností:

• Jsem chodkyně a chodím po chodníku… s velkým nákladním kolem. Někdy se mi křižovatka zdá příliš nebezpečná a sesednu z kola a jdu po chodníku. Je to nepříjemné, kolo je příliš velké pro chodník, je těžké ho tlačit a nemusí být u chodníku snížený obrubník, aby se kolo snáz dostalo na chodník. Ale když je to krátká vzdálenost a křižovatka je šílená, stále to upřednostňuji. Chodci si pak musí přivyknout na moji přítomnost s mým velkým kolem v jejich prostoru. Nikdy to nebyl problém, ale lidé se ohlížejí.
• Jsem cyklistka, chodkyně, cyklistka, chodkyně, cykl… na sdílených chodníkových/cyklistických stezkách. Když kolem nejsou lidé, ráda zrychlím (18-20 km/h) a jsem nejšťastnější, protože tam nejsou kolem mě auta. Když jsou kolem jiní lidé, zpomalím na rychlost rychlé chůze (6-7 km/h), použiji zvonek (se kterým jsou lidé v Praze překvapivě nepříliš obeznámeni), usměji se, poděkuji a snažím se udržet co největší vzdálenost od pěších. Na cestě do supermarketu vždy projíždím místem s mnoha dětmi a snažím se jet velmi, velmi pomalu, sleduji okolí, zda někde nevyběhnou děti, a jsem připravena zastavit úplně. Zatím to nikdy nebyl problém, a také se na mě lidé spíš hodně usmívají. Nebudu tady diskutovat, zda jsou tyto sdružené pěší/cyklistické stezky krokem vpřed nebo vzad; jen dám při jízdě ze sebe maximum, aby to pro nás všechny fungovalo co nejlépe: Budu ohleduplná a komunikativní.
• Jsem šťastná cyklistka! Na silnicích s nízkým objemem aut a dobrými rozhledovými poměry mohu jet svou vlastní rychlostí a dívat se kolem na domy, lidi a obchody. Na některých větších silnicích mohu být stále docela šťastná: mohou mít cyklopruhy, což mi pomáhá cítit se bezpečně, cítit, že tam mám právo být. Příkladem může být změna v Jelení ulici, kde byl piktokoridor nahrazen oficiálním cyklopruhem, což určitě zlepšilo můj pocit bezpečí.

Opravdu si musím říkat: Mám právo tady být!

• Jsem vystrašená cyklistka! Zdá se mi, že většina větších silnic nyní má nějaký typ cyklopruhu namalovaného u krajnice (kromě magistrály samozřejmě…), a ačkoliv to může opravdu pomoci cítit se bezpečně, jak je uvedeno výše, existuje také mnoho případů, kde to nestačí. Cyklopruh může být velmi úzký, znečištěný, nebo jsou u něj zaparkovaná auta po pravé straně (pozor na ty dveře!), a rušný provoz aut po straně levé. Na úzkých silnicích se také trochu stresuji, když ‚brzdím‘ auta za mnou. Sice mohu stále jet 22-25 km/h na svém elektrickém kole, ale pro auta to prostě není dost rychle. Je to zajímavý zážitek, protože moje vnitřní (nizozemská) interpretace propojení mezi vzhledem silnice a legální maximální rychlostí na těchto silnicích obvykle říká, že je to silnice s maximem 30 km/h (jako v obytné oblasti), a auta za mnou by tedy měla zpomalit. Samozřejmě v české realitě jsou takové silnice často s limitem 50 km/h. Vysoká rychlost, s jakou se auta přibližují, v kombinaci s troubením aut, mě děsí, že některé z nich nezastaví včas. To jsou okamžiky, kdy si někteří řidiči dají tu námahu stáhnout okénko auta, aby na mě něco zakřičeli. Bohužel nikdy není čas, a moje čeština není dost dobrá na to, abych s nimi mohla skutečně pohovořit o jejich stížnostech. V těchto chvílích si opravdu musím říkat, že „Ano, mám právo tady být. Není jiná cesta, kudy jet. A pokud vás moje přítomnost otravuje, jděte požádat svou vládu o dobrou infrastrukturu pro všechny druhy dopravy.“ Jak bylo dříve uvedeno na Městem na kole, mít nákladní kolo mění celou situaci v o trochu méně děsivou, protože je to velká bestie a řidiči si rozmyslí, než mě zkusí předjet a vytlačit mě do pruhu zaparkovaných aut.
• Jsem auto… – Na větších silnicích často cyklopruhy skončí. Dle mé zkušenosti se tak často stává, když silnice dorazí před křižovatku a věci se komplikují. Najednou už mi není dovoleno být cyklistkou, ale musím se chovat jako auto. Místo předjíždění čekajících aut zprava musím čekat za nimi, protože na pravé straně už není místo. Nikdy jsem si neuvědomila, jak odporné jsou zplodiny z aut, ale teď už to vím. Když chci odbočit vlevo, musím přejet několik pruhů stejně jako auto, a to i na silnicích s vysokou průměrnou rychlostí. Také jsem jednou málem najela na dálnici, protože značení a design silnice nebyly vůbec přehledné.

Je zřejmé, že řidiči aut tady nejsou zvyklí na cyklisty. Chování, když mě potkají (od křiku, přes troubení, až po způsob, jak si někdy myslí, že mě mohou předjet), ukazuje, že nejsou. V Praze jsou řidiči aut králi silnice. A bohužel někteří řidiči (ne všichni!) si pak myslí, že nemusí projevovat žádné ohledy vůči ostatním.

Teď o tom ještě přemýšlím… možná jejich pocity chápu… V Nizozemsku jsou kola králem silnic, a ne, také nejsou vždy ohleduplná k ostatním… Podívejte se na video!

Sdílení radosti

Cyklistika v Praze je rozporuplný zážitek. Lidé, kteří tady žijí (mnohem) déle než já, mi řekli, že za posledních 10 let se věci zlepšují, a já upřímně doufám, že to bude pokračovat. Samozřejmě je důležité využívat dostupnou infrastrukturu a pokračovat v požadavcích na více dobrých věcí. Doufám, že moje přítomnost na elektrickém nákladním kole pomůže několika dalším lidem tento způsob dopravy vyzkoušet. Je to zdravé, často zábavné, levnější než (druhé) auto, je to kreativní a je to společenské. Miluji to. Nizozemské děti to milují. Jsou mezi nejšťastnějšími na světě, a jedním z hlavních důvodů je cyklistika.

Tuto radost jsem si znovuobjevila tím, jak jsem našla to správné kolo a ty správné trasy městem. To mě hodně těší. Ráda bych se o tuto radost podělila s každým, kdo má zájem. Pokud chcete vyzkoušet nákladní kolo, nebo potřebujete přemístit nějaké věci, kontaktujte mě na X (@Suzanne_Verhaar) a dejte mi vědět. Sdílení radosti je zdvojnásobení radosti! V zemi, která je každý rok bohatší a bohatší, by opravdu bylo skvělé, kdybychom místo pořízení druhého auta do každé domácnosti v mé čtvrti, která se tam ani nikdy nevejdou, mohli spíše podpořit rozšíření elektrokol, která by mohla být používána pro mnohem více cest.