Před více než dvěma lety jsem se přestěhovala do Prahy za novou inspirací v životě. Zemi i město mám ráda, potkávám zajímavé lidi a navštěvuji krásná místa. Není toho mnoho, co by mi z mé rodné země chybělo, ale je to cyklistika…
Za dva roky, co zde žiji, jsem vyzkoušela různá kola a trasy, abych dosáhla toho pravého zážitku, který by mi poskytl to vytoužené cyklistické potěšení. Miluji čerstvý vzduch, interakci s lidmi, fyzickou aktivitu a pozitivní emoce, které jízda na kole přináší. Abyste mi rozuměli: pražská infrastruktura a chování řidičů jsou daleko od dokonalosti; je toho hodně, co si přát. Avšak s tím správným kolem nyní znovuobjevuji radost z jízdy městem. Toto je příběh, jak se mi to podařilo.
Když mluvím o potěšení z cyklistiky, nemyslím rekreační aktivitu, na kterou asi většina Čechů pomyslí. Mám na mysli vyřizování svých záležitostí na kole. Jízda na nádraží, do supermarketu, k lékaři, za přáteli, do fitness klubu – vše na kole. Zpočátku by si člověk nemyslel, že by to mohlo přinášet potěšení. I já byla překvapena, jak moc se moje zážitky z jízdy městem změnily, když jsem konečně měla správné kolo.
Před dvěma lety, než jsem se přestěhovala do Prahy, jsem žila v Arnhemu, městě s 300 000 obyvateli na východě Nizozemska. Je to jedno z mála míst, kde hrají kopce roli v městské krajině, protože se nachází na hřebeni vytvořeném poslední dobou ledovou. Můj dům byl ‚na hoře‘ ve výšce 60 metrů nad mořem. Jízda do práce v Utrechtu znamenala vzít kolo z dobře přístupného suterénu mého bytového domu, během pěti minut sjet dolů k nádraží, zaparkovat kolo v krytém non-stop bezplatném parkovišti pro kola a naskočit na vlak. Návrat byl trochu těžší, 10 minut jízdy na kole do kopce. Není divu, že když se objevila elektrická kola, Arnhem je velmi rychle přijal! Já si ale žádné nekoupila, rozhodla jsem se, že jsou pro staré lidi. Když jsem byla mladá, jezdila jsem 8,5 km do školy a 8,5 km zpět, takže jsem si byla jistá, že jsem stále dostatečně fit na arnhemské kopce!
Když jsem se v září 2021 přestěhovala do Prahy, přivezla jsem si svá dvě kola: mé vzpřímené nizozemské městské kolo s 21 rychlostmi a lehké závodní kolo. S městským kolem jsem jela na Ministerstvo vnitra na Dědině, abych si zařídila registraci: jeden kopec dolů, jeden nahoru a pár nesrozumitelných křižovatek – nebylo to příjemné. Kolo bylo příliš těžké a nemělo dostatečný počet rychlostí, abych mohla jezdit po těchto kopcích bez velké námahy. Také jsem jela do supermarketu: mají tam stojany na kola! Ale obří silnice, kterou jsem musela na cestě překonat, se zdála být příliš velká pro mé malé kolo… a něco dalšího chybělo. Jela jsem ještě párkrát, ale pocit se nezměnil. Tohle nebylo kolo pro Prahu. Po šesti měsících se vrátilo do svého domova v nížinách.
Zážitek se supermarketem mi přinesl osvícení. Nikdy předtím jsem si neuvědomila důležitost snadného parkování kol u domu. Když chci jet do supermarketu, mělo by to být rychlé a snadné: vzít kolo, nasednout, překonat velkou křižovatku, zaparkovat, nakoupit, vrátit se domů. Ačkoliv existoval způsob, jak se s křižovatkou vypořádat, nejvíce mě obtěžovalo vytahování kola ze sklepa. Byly tam dvoje dveře, které bylo potřeba odemknout a zamknout (při odchodu i při návratu, takže celkem 8 pohybů!), chodba byla velmi úzká na manévrování a musela jsem kolo vyzvednout po schodech. I kdyby to člověk dělal velmi rychle, stále by to stálo pět minut – rozhodně to nebylo rychlé a snadné.
Zbývalo mi závodní kolo. Jezdila jsem podél Berounky, Vltavy a Labe. Jezdila jsem do Vídně a Lublaně. Bylo to zábavné. Bylo to rekreační. Nejdůležitější bylo co nejrychleji se dostat z města. Nebylo to řešení pro dojíždění po městě. Nemohla jsem na něm převážet nákupy, nejezdila bych na něm v běžném oblečení za přáteli a bála bych se ho nechat kdekoli zaparkované, aby mi neukradli drahé kolo. A stále to vyžadovalo ono manévrování ze sklepa. Žádný problém, pokud jedete na delší rekreační jízdu, ne řešení pro běžné vyřizování záležitostí.
Na začátku roku 2023 jsem se rozhodla ušetřit nějaké peníze na elektrokolo. Chci jezdit na kole! Ačkoliv ještě nejsem seniorkou, Praha si zaslouží elektrickou podporu při jízdě do kopce. Řešení problému s parkováním jsem zatím neměla, ale doufala jsem, že během doby, než našetřím dostatek peněz, najdu způsob, jak se s tím vypořádat.
Chtěla jsem si kolo koupit tady, aby měl obchod odborné znalosti potřebné pro servis kola, když to bude třeba. Během hledání jsem byla opravdu překvapena, jak jsou běžnější (elektro-)horská kola než elektrická městská kola. Nechtěla jsem sportovní kolo, chtěla jsem vzpřímené městské kolo, na které bych mohla připevnit brašny na přepravu nákupů a na kterém bych mohla jezdit i v šatech nebo sukni. Po několika měsících šetření jsem měla peníze připravené, ale parkovací otázka byla stále nedořešená a správné kolo jsem si zatím nevyhlídla.
Pak, minulé léto, když jsem byla na pár dní doma v Nizozemsku, se na mě usmálo štěstí. Mohla jsem koupit použité elektro-nákladní kolo za rozumnou cenu! Nepřemýšlela jsem o parkování, servisu ani o tom, jak těžké by mohlo být nákladní kolo v kopcích, prostě jsem si ho koupila. Našla jsem někoho, kdo mi ho přiveze do Prahy, a dorazilo na mé narozeniny!
Náhle se otázky parkování a servisu staly akutními. Protože jsem neměla parkovací místo pro tak velké kolo uvnitř, musela jsem ho zaparkovat venku a připoutat ho k lampě. Pořídila jsem si velký (motorkářský) zámek a dobré pojištění. Prvních pár týdnů jsem každé ráno úzkostlivě koukala z okna, abych si ověřila, jestli tam ještě je. Tento pocit už odezněl, ale stále se to samozřejmě může stát.
Také stále očekávám zprávu od policie nebo úřadu péče o veřejnou zeleň, že moje kolo tam nemůže být zaparkované. Trávník a stromy kolem paneláku, ve kterém bydlím, patří městské části, a moje kolo by mohlo poškozovat trávník. Když o tom přemýšlím, v Praze se skoro nikdy na ulici nevidí zaparkované kolo. V Nizozemsku vidíte kola zaparkovaná všude (trochu jako auta v Praze). Pokud váš dům nebo byt nemá garáž, sklep nebo předzahrádku, zaparkujete kolo na chodníku. A když tam bude zaparkované delší dobu, připoutáte ho ke kovovému háku trčícímu ze zdi.
Pro inspiraci jsem se podívala na několik možností, které nabízí město Rotterdam pro parkování kol pro obyvatele bez soukromého parkoviště:
Některá z těchto řešení by fungovala i pro nákladní kola, některá ne. Nedávno jsem narazila na skvělý příklad přímo v mé čtvrti v Praze 6, kde byly dvě motorky zaparkované na části chodníku speciálně označené jako parkoviště pro kola/motorky. Chyběl mi jen stojan na kolo, kam bych ho mohla připoutat. Rozepsala jsem dopis na místní radnici, abych se zeptala na možnosti něčeho takového blíže k mému domovu.
Potřebovala jsem si také zajistit nezbytný servis mého kola. Ačkoliv jsou v Praze jeden nebo dva obchody obeznámené se značkou mého nákladního kola, servis tam nebude levný (ano, je to můj nizozemský stereotyp). Naštěstí jsem se v srpnu dozvěděla o existenci Bike Kitchen Prague (BKP). Jedná se o cyklistickou dílnu na ostrově Štvanice, kde si můžete na svém vlastním kole pracovat pod vynikajícím dohledem několika úžasných servismanů a mechaniků. Neúčtují vám nic, ale dobrovolný příspěvek je velmi ceněn. A rozhodně to stojí za to!
Nyní vím, jak moje (komplexní) kolo funguje, a většinu oprav si mohu udělat sama. Můj vztah k mému kolu se také rozvinul a začínám ho skutečně doceňovat v plné šíři, chci se o něj dobře starat. Možná takto se cítí někteří lidé, když neustále čistí a ladí své auto! Jsem velmi ráda, že jsem našla místo s milými a znalými lidmi a vřele doporučuji všem, aby přišli do BKP a servisovali svá kola zde, rozvíjeli své dovednosti a rozšiřovali komunitu. BKP má otevřeno každé úterý a čtvrtek večer.
Při pohybu městem si vytváříme mentální mapu, jak jsou jednotlivé ulice, čtvrti a městské části propojeny. Zažíváme místa, která nám připadají problematická, a místa, která milujeme pokaždé, když je navštívíme. Jako někdo, kdo neumí řídit auto, jsem vždy spoléhala na vynikající síť veřejné dopravy v Praze. Moje mentální mapa Prahy se skládá ze stanic metra, tramvajových linek a občasného autobusu, který mě vezme do centra města, na bazén, do kanceláře, do IKEA, do kavárny a na nádraží.
Když jsem získala nákladní kolo, mohla jsem začít plánovat jízdy na kole namísto přesunů veřejnou dopravou. Pokud bych měla odhadnout, myslím, že jsem asi 50 % svých cest nahradila jízdou na kole namísto MHD. To vytváří nové, inspirující vrstvy na mé mentální mapě Prahy. Poprvé, když jsem musela jet dolů na Malostranskou, jsem slepě následovala tramvajovou linku 2. Později jsem ale objevila zkratku přes Park Maxe van der Stoela, abych se vyhnula šílenému křížení Dejvického tunelu a ulice Milady Horákové. Když musím jet do východní část Prahy (pro mě vše východně od Hlavního nádraží), jezdím nyní přes Letnou, dolů na Strossmayerovo náměstí a na magistrálu. S jižním směrem se stále peru: Ladronka a Stadion Strahov jsou v pohodě, ale Plzeňská a Anděl mi vždy zvedají tlak.
Pokaždé, když jedu někam, je to pro mě experiment. Používám aplikace Na kole Prahou a Mapy.cz, abych si vyhledala co nejlepší trasy, ale vždy je upravuji na základě svých osobních zkušeností a preferencí. Nechci, aby stoupání bylo příliš strmé, a pokud mohu zůstat mimo provoz, vyberu si to. Nicméně i tak nechci mít pocit, že najíždím extra kilometry, pokud vím, že by to mohlo být kratší a stále bezpečné! Někdy se vyhýbám hlavním silnicím, ale pak uvíznu ve čtvrti plné jednosměrek. Někdy jsem překvapena, jak příjemná je cyklistická infrastruktura (jako cyklotrasa A26), a někdy jsem frustrována nebezpečnými křižovatkami a neuvěřitelně nekonzistentními řešeními.
To všechno rozvíjí mou mentální mapu Prahy, aby každý další výlet byl bezpečnější a příjemnější. Nyní již vím lépe, jak se vyhnout autům a nebezpečným křižovatkám a kde si užít nové výhledy na naše krásné město. A pokaždé čím dál víc vím, že to jde: žít cyklistický život v Praze.
Když jezdím na nákladním kole po Praze, často mám krizi identity: „Kdo jsem?“ Někdy jsem cyklistka, jindy spíše auto, a také mohu být chodkyně. Na oddělené cyklistické infrastruktuře jsou věci dostatečně jednoduché, ale protože tento typ designu je v Praze velmi vzácný, málokdy cítím ten pocit bezstarostného příslušení k jedné skupině. Obvykle sdílím infrastrukturu s jinými módy, což může být samozřejmě v pořádku, a jak je popsáno výše, stávám se lepší v hledání dobrých tras k mým cílům. Není nic špatného na sdílení, vzájemném zohledňování a komunikaci našich záměrů při pohybu společným prostorem. V tomto smyslu jsou nově zavedené sdílené prostory krásným experimentem lidského soužití! Nicméně ‚cyklistické trasy‘ v Praze jsou takovým neuvěřitelným spojením různých kusů infrastruktury, že často musím měnit svou identitu každých pár set metrů. Následuje krátký popis mých mnoha osobností:
Je zřejmé, že řidiči aut tady nejsou zvyklí na cyklisty. Chování, když mě potkají (od křiku, přes troubení, až po způsob, jak si někdy myslí, že mě mohou předjet), ukazuje, že nejsou. V Praze jsou řidiči aut králi silnice. A bohužel někteří řidiči (ne všichni!) si pak myslí, že nemusí projevovat žádné ohledy vůči ostatním.
Teď o tom ještě přemýšlím… možná jejich pocity chápu… V Nizozemsku jsou kola králem silnic, a ne, také nejsou vždy ohleduplná k ostatním… Podívejte se na video!
Cyklistika v Praze je rozporuplný zážitek. Lidé, kteří tady žijí (mnohem) déle než já, mi řekli, že za posledních 10 let se věci zlepšují, a já upřímně doufám, že to bude pokračovat. Samozřejmě je důležité využívat dostupnou infrastrukturu a pokračovat v požadavcích na více dobrých věcí. Doufám, že moje přítomnost na elektrickém nákladním kole pomůže několika dalším lidem tento způsob dopravy vyzkoušet. Je to zdravé, často zábavné, levnější než (druhé) auto, je to kreativní a je to společenské. Miluji to. Nizozemské děti to milují. Jsou mezi nejšťastnějšími na světě, a jedním z hlavních důvodů je cyklistika.
Tuto radost jsem si znovuobjevila tím, jak jsem našla to správné kolo a ty správné trasy městem. To mě hodně těší. Ráda bych se o tuto radost podělila s každým, kdo má zájem. Pokud chcete vyzkoušet nákladní kolo, nebo potřebujete přemístit nějaké věci, kontaktujte mě na X (@Suzanne_Verhaar) a dejte mi vědět. Sdílení radosti je zdvojnásobení radosti! V zemi, která je každý rok bohatší a bohatší, by opravdu bylo skvělé, kdybychom místo pořízení druhého auta do každé domácnosti v mé čtvrti, která se tam ani nikdy nevejdou, mohli spíše podpořit rozšíření elektrokol, která by mohla být používána pro mnohem více cest.
Jedná se o překlad článku, který původně vyšel v naší anglickojazyčné rubrice. Pro překlad bylo částečně využito strojového překladu. Původní článek je k dispozici zde.
Líbil se Vám článek? Podpořte náš další obsah!
Stačí 100 Kč a minuta Vašeho času.
Vyberte prosím částku, poté budete přesmerováni na darujme.cz
tik 2. 4. 2024, 16:28
4
15
Privatizace verejneho prostoru na zeleni (jo, rozmokla zasnezena zem to fakt ma rada). To si nemuze koupit garaz? Zabere to mista jak mensi auto...
Aneb uvodni fotka s prestupkem jako obvykle.
Ondra 2. 4. 2024, 17:29
9
Moc pěkný článek, hezky se to četlo, díky
Marek Štěpán 3. 4. 2024, 00:39
7
Díky za pro nás potřebný pohled do zrcadla, navíc ze země, která cyklistikou žije. Já mám v poslední době radost z Rekol a Nextbiků. Snad se časem více rozšíří i na elektrické varianty a postavíme více cyklostezek. To už by byl opravdový gamechanger. Přál bych je Vám i všem dalším cyklistům.
komentář