Boris Johnson: Na bicyklu jenom s přilbou — nebo možná ne

Publikováno: 26. června. 2008, 1 min. čtení
Aktualizováno: 29. července. 2015
Autor: Hynek Hanke

Boris Johnson v Londýně fotografie z The Telegraph thetelegraph co ukMěsto dává ještě letos dvě miliardy korun na budování opatření pro kola a primátor píše o cyklistických záležitostech dlouhé články do předních celostátních novin. Nesmyslná fikce? V Londýně je právě tohle realita. Jak jsme již psali dříve, cyklistika nemohla květnové primátorské volby v britské metropoli prohrát. Nově zvolený primátor Boris Johnson běžně jezdí po Londýně na kole a níže přinášíme jeho příspěvěk k diskuzi o používání cyklistických přileb. Článek otiskl minulý týden britský deník The Telegraph.

Nedávno jsem vyšel z domu a koukám, že je perfektní den na to, jet do práce na kole. Obloha úplně modrá, jen kdesi vysoko plavou beránky a cesta je suchá.

Sebral jsem batoh, zastrčil si pravou nohavici do ponožky a už jsem se skoro chystal nasednout a jet, když jsem si uvědomil, že je na mém vzhledu něco velmi v nepořádku. Poplácal jsem se po hlavě. Moje helma! Zapomněl jsem si vzít symbol své nové podřízenosti politicky korektnímu myšlení.

Je to teprve měsíc nebo tak nějak, co jsem se rozhodl podvolit námitkám zdravotní a bezpečnostní lobby. Pro byla i moje žena. Můj starý přítel Ken Livingstone na to neustále narážel. A každý den na mne na semaforech někdo křičel: ,,Tut-tut, ty blázne, kde je tvoje helma?“ ,,Měl bys jít příkladem, když jsi teď veřejná osoba,“ říkali mi.

Jinými slovy, snažili se apelovat na můj smysl vlastní důležitosti a samozřejmě jsem si časem začal myslet, že by na tom něco být mohlo. Jak bych mohl žít s tím že lidé začnou napodobovat mou bezpřilbovou laxnost a vystavovat se tak sami nebezpečí?

Představoval jsem si truchlící matky dětí, které se nechali snadno svést špatným příkladem. Představil jsem si ty zástupy kritiků. Zastavil jsem se a hned jsem zajel do nejbližší cyklistické prodejny. Za £16.99 jsem si mohl uložit svůj mozek jako do vatičky do nejnovějšího superlehkého chrániče hlavy z uhlíkových vláken, který trochu připomíná lebku toho stvoření z Vetřelce.

A jak jsem tak jel, cítil jsem v té plastové čapce, že takhle je to správně. Byl jsem socializovám, vykazoval jsem řádný smysl pro zodpovědnost vůči společnosti, a právě proto jsem se tehdy ráno ve dveřích otočil a byl bych si už během tří vteřin běžel vzít tu helmu a přitáhl si kolem brady pásek sociální poslušnosti … až na to, že jsem to z nějakého důvodu neudělal. Po týdnech helmové poslušnosti do mne vjel záchvat rebelie — a je těžké říci proč přesně.

Samozřejmě souhlasím s tím, že helmy mohou být užitečné. Ačkoliv jedinkrát, kdy jsem za těch téměř deset let, co jezdím po Londýně na kole, měl vážnější nehodu, by helma nic nezměnila.

Zrovna jsem velmi opatrně překonával Knightsbridge, když nějaký francouzský turista vstoupil do silnice, aniž by se rozhlédl (že to byl Francouz jsem poznal podle zvuků, které vydával, když jsem do něj narazil), a ačkoliv jsem si vykloubil zápěstí, pomyslel jsem si, že opravdové poučení by mělo být: vychovávejme turisty, aby se rozhlíželi správným směrem. Kdybych býval měl na kole přidělanou sirénu, možná by se hodila, nebo smetadlo, takové jako mají lokomotivy. Ale helma?

Zamýšlel jsem se také nad výsledky jedné studie v Austrálii, která tvrdila, že zavedení povinnosti nosit helmu odradilo od ježdění na kole tolik lidí, že se zvedla obezita — a nakonec umíralo více lidí na infarkty, než kolika pomohla ochrana hlavy.

Ale to, co tehdy ráno rozhodlo, když jsem váhal na prahu vlastních dveří, byla ta ryzí nádhera časného června. Slunce bylo teplé, a ať již jsou výhody helmy jakékoliv, bylo by mi v ní horko a hlava by se mi potila.

,,Ale nevadí,“ řekl jsem si, ,,nikdo si toho nevšimne,“ a jak jsem tak začínal šlapat do pedálů, z křoví vyskočil fotograf Evening Standard a cvak, moje nezodpovědnost — má hanba — byla zachycena a každý ji teď může vidět. ,,Kde máš helmu,“ zakřičel a přiznám se, že jsem si trošku povzdechl.

Zde je tedy mé politické stanovisko. Zatímco jsem se snažil dělat tu nejsprávnější věc, nakonec jsem naštval obě strany sporu. Jakmile jsem začal nosit helmu, byl jsem odsouzen jako čepečkář, bábovka, zaprodanec přilbové lobby, člověk tak zbaběle lpící na svém vlastním přežití, že je ochoten nosit ten nedůstojný plastový klobouk.

Jakmile se objevil můj obrázek bez helmy, zvedla se proti mne vlna útoků, že ,,vysílám špatný signál“ a všeobecně kazím mysl mladých svým vlastním nezodpovědným chováním.

Přátelé, je to chaos. Byl jsem bez jakýchkoliv pochybností usvědčen z naprosté nejednoznačnosti v otázce cyklistických přileb — naprostá nejednoznačnost je tedy i to, co navrhuji bránit.

Nejsem to jen já, kdo je velmi zmaten protichůdnými rozkazy bezpečnosti a svobody. Je to zmatení, které je v nás všech. Podívejte se na průzkumy veřejného mínění. Minulý týden byla veřejnost dotazována, zda souhlasí s plánem vlády umožnit zadržení osob až na 42 dní bez toho, aby bylo vzneseno obvinění. ,,Jasně!“ řeklo drtivých 69% respondentů ze vzorku YouGov. ,,Zabásněte je.“ ,,Bezpečnost především,“ zněla zpráva od voličů.

Tento víkend byla veřejnost dotazována, co si myslí o hrdinském činu sebe-defenestrace mého přítele Davida Davise a jeho rozhodnutí vyvolat hlasování o odmítnutí tohoto 42-denního opatření. ,,Jasně!“ zaznělo od veřejnosti — 69% říká: ,,Výborně, Davide, vážíš si svých svobod.“

Takže pokud 69% lidí podporuje zadržení na 42 dní bez vznesení obvinění a 69% podporuje Davida Davise a jeho boj proti 42-dennímu zadržení, je matematickou jistotou, že docela velká část voličů je beznadějně popletená.

Chceme být chráněni před teroristy, přesto ale máme pocit, že stát se všemožně snaží nahlodat naše tradiční svobody — špiclováním, donucováním, fotografováním na každém rohu.

Měli bychom otevřeně říci, že je to ,,něco za něco“. Cenou za svobodu je malá, ale znatelná, ztráta bezpečí; cenou za bezpečnost je ztráta svobody. V případě zadržení na 42 dnů je samozřejmě zvýšení bezpečnosti příliš nízké, než aby zdůvodnilo takovou ztrátu svobody, jakou je možnost zatýkání bez soudního příkazu.

Co se týče cyklistických přileb, mělo by nám být dovoleno, abychom si, naším zmateným způsobem, tohle rozhodli sami. Někdy upřednostníme svobodu požehnanou sluníčkem a profukovanou větrem, někdy bezpečnost přilby.

Důležité je, že posoudíme riziko, učiníme rozhodnutí a důsledky toho rozhodnutí poneseme jen my sami na sobě. Nebo, v případě mé přilby taky někdy ne.

Článek byl přeložen z anglického originálu Get a bike helmet to get ahead – or maybe not publikovaném v britském deníku The Telegraph.

Hynek Hanke
První šéfredaktor tohoto online magazínu (tehdy ještě pod názvem Prahou na kole). V redakci působil mezi lety 2008 a 2011.

Hynek Hanke 28. 6. 2008, 11:48

Článek o cyklistice v Londýně i s fotkami byl zveřejněn na NaKole.cz: http://www.nakole.cz/clanky/386-pohlednice-z-londyna.html

Ondra 30. 6. 2008, 13:05

Článek vyjadřuje velmi rozumné stanovisko. Některým mým známým už helma jednoznačně zachránila život a nejméně jedné známe BY ušetřila roky trvající léčbu zranění, kdyby ji měla. Takže helmu většinou mám. Někdy se ale také "vzbouřím" a jedu prostě bez ní. Potřebuju vědět, že se bez ní nebojím o nic víc. Zkrátka - správně se můžu rodhodovat teprve tehdy, když mi do toho nikdo nemluví :-)

Dany 21. 8. 2008, 22:21

Plně sdílim Ondrovo stanovisko - máme-li žít ve svobodné společnosti, "správně se můžu rozhodovat teprve tehdy, když mi do toho nikdo nemluví", a ne že bude někdo rozhodovat o všem za mě, a já abych to akorát zaplatil, bez ohledu na můj souhlas, případně nesouhlas.
Po Praze jezdím už dlouhé roky na kole z první republiky, které už hezkou řadu let snad ani nesmí na silnici, a jezdím v klobouku, ve vestě a s kravatou. A nepotřebuju, aby za mě někdo rozhodoval, v jakém oblečení a na jakém kole mám jezdit. Dotyčné orgány by měly být rády, že jezdím beze smradu, na kole, nikoho neobtěžuju ani neohrožuju, a že pražský provoz my, cyklisté, zatěžujeme v nejmenší možné, ne-li žádné míře. Taky bych si mohl koupit Wartburg, každé ráno se podílet na zácpě a smradu v centru Prahy. Takže považuji za elementární ohleduplnost umožnit každému, aby si o takových detailech, jako je přilba rozhodoval sám. (já jsem si doposud vystačil s přiměřeně opatrnou jízdou a hlasitým zvonkem.

Kačer 25. 8. 2008, 10:58

Boris ve svém článku navazuje na dlouhou tradici anglického liberalismu, který řeší otázku: může společnost omezovat mé svobody kvůli mé vlastní ochraně? Kde končí má svoboda - škodím-li sobě, škodím tak i společnosti? Tato debata je stejně stará jako liberalismus a je vidět, že konkrétní otázky, které v ní vznikají, jsou stále na pořadu dne.
V českém kontextu bych se rád přidržel tématu (co mě může společnost nutit, abych na kole dělal) a posunul ohnisko trochu dál: jako cyklista se musím řídit předpisy o silničním provozu (abych neomezoval a neohrožoval ostatní, atd.) Jenže náš stát mi zároveň není schopen poskytnout bezpečnost a ochránit můj holý život a zdraví tam, kam mě nutí na kole jezdit: na silnicích. Proto, v souladu s tradicí liberalismu, mám jako cyklista nárok na vzpouru. Není třeba hned popravovat krále... Jen tvrdím, že z důvodu ochrany vlastního života nemohu být společností nucen jezdit po českých nebezpečných a smrtonosných cestách, ale mohu používat např. chodníky a také jinak porušovat předpisy - jejichž striktní dodržování mě přímo ohrožuje na životě. Ovšem jen potud, pokud neomezím či neohrozím ostatní - kdy se tak děje a činím tak už tím, že jedu po chodníku bez helmy, je na delší, pravděpodobně nikdy nekončící, debatu.

Líbil se Vám článek? Podpořte náš další obsah!
Stačí 20 Kč a minuta Vašeho času.

Vyberte prosím částku, poté budete přesmerováni na darujme.cz

Mohlo by vás zajímat
Rekonstrukce, která zklamala: Vodičkova
Názory,

Rekonstrukce, která zklamala: Vodičkova

27. září. 2024, 8min. čtení20