Pocházím z Krkonoš a kolo zde bylo odjakživa mým nejoblíbenějším dopravním prostředkem. Přepravovala jsem se takto už cestou na základní školu a na gymnáziu jsem automaticky pokračovala. Čítalo to sice jen 15 km denně, ale fyzičku to vypracovalo, stres odplavovalo a co je celulitida jsem věděla jen od ostatních. Když jsem pak přicestovala do Prahy studovat vysokou školu, s kolem v denních dávkách byl konec. Tehdy mě ani nenapadlo, že by se po Praze dalo vůbec vyjet. Jezdila jsem tedy pouze o víkendu a prázdninách, což nebylo vůbec ono. Nevydržela jsem už to, co dřív, a i ta celulitida se začala ozývat :) Až letos, kdy jsem se po ukončení vysoké školy do Prahy přihlásila natrvalo, jsem začla přemýšlet, zda by to přece jen nešlo.
Vůbec nevím, proč jsem se o to nezajímala dřív. Nutno podotknout, že mě všichni široko daleko zrazovali, Praha prý není pro kolo dělaná, život mi není drahý apod., ale neodradilo mě to. Říkala jsem si, že zjistím, jaké mám možnosti, pokud nějaké jsou, a pokud to nepůjde, tak se nedá nic dělat. Snadno jsem pomocí vyhledávače našla webové stránky Prahounakole.cz a hned jsem začla čerpat inspiraci. Moje nadšení neznalo konce při objevení návrhu ze strany Redakce s pomocí nalezení vhodné trasy. Hned jsem jim napsala e-mail s tím, že bych ráda jezdila z Uhříněvsi do Karlína a jestli nevědí, zda by to vůbec šlo. Odpověď jsem obdržela do druhého dne, nabízeny mi byly dvě trasy, jedna rychlejší, ale více v provozu a druhá bezpečnější, za cenu delší jízdy. Jelikož mám o sebe strach a stále mi zněly v uších hlasy známých, že je to sebevražda, zvolila jsem raději cestu bezpečnější a dobře jsem udělala. Druhý e-mail z Redakce přišel týž den s podrobnou mapkou navrhované trasy a detailním slovním popisem. Vážně musím říct, že odvedli skvělou práci.
S přítelem jsem vše nastudovali, vytiskli a do několika dnů vyjeli trasu zkusit. Jedná se o poměrně dlouhou cestu, pokud uvážím, že je to jízda do práce, jde zhruba o 20 km dlouhý úsek. Cesta vedla převážně po rozličných cyklostezkách betonového typu, ale i lesem a kamením. O silnici šlo jen minimálně, a to mimo Prahu po nefrekventované cestě. Slézt jsem musela pouze v jednom úseku, kdy se mi do cesty postavily přírodní schůdky, jinak jsem se k mému nadšení schodům vyhla. Vůbec jsem netušila, že je možné dojet z Uhříněvsi do Karlína (pracuji u metra Křižíkova) prakticky bez dotyku s pražskou automobilovou dopravou. Jediné, co mě trochu rozčiluje, je časté brzdění a zastavování kvůli lidem, pejskařům a pejskům, kteří nejsou na vodítku, mám dojem, že je otázkou času, kdy mi skončí některý z nich zakousnutý v lýtku :)
Cyklostezka Rokytka k Hloubětínu.
Stezky a cesty podél Rokytky jsou především odpoledně rušné.
Celá cesta mi trvá cca 1,5 hodiny, což není málo, kdyby byla možnost jet stále po silnici bez zastavování, brzdění apod., bylo by to jistě o dost rychlejší, ale to se nedá nic dělat, bezpečí je důležitější. Svou první cestu jsem vyzkoušela opravdu na vlastní kůži, při zpáteční cestě jsme totiž zvolili variantu přepravy vlakem, bylo tedy nutné dojet na Hlavní nádraží.
Kdybyste si nebyli jistí, jestli tramvajové koleje kloužou, či ne, mohu vás ubezpečit, že ano. Najela jsem na ně stylem pětiletého dítěte, čili ne kolmo na kolej, ale prakticky rovnoběžně, čímž jsem si sama řekla o naražené a odřené klouby celého těla :) Opět jsem si vyslechla sérii připomínek typu: “My jsem ti to říkali, kolo neptaří do Prahy.” atd., ale já si myslím opak. Kolo do Prahy patří čím dál víc. Jako pěší, automobilový a MHD uživatel Prahy jsem neměla ani tušení, jaké možnosti pražský cyklista má. Ve srovnání s městy západní Evropy to je sice v plenkách, ale kdo chce, cestu najít může. Já to více než doporučuji a celé redakci Prahounakole.cz tímto ze srdce děkuji, protože pro mě a za mě udělali obrovský kus práce. Díky vám!
Za článek a uznání Michaele děkujeme.
Jezdí se čím dál více. Loni byl zaznamenán nárůst jízd na kole o 50%.
Kalimero 25. 5. 2012, 09:28
V letech 1973-1978 jsem jezdil denně na kole z Braníka do školy do Dejvic na Kulaťák (ČVUT), asi jsem byl exot, za 45 minut. Byl jsem líný chodit 10 minut k tramvaji, 5 minut čekat, 35 minut se mačkat, pak zas 10 minut jít, cca 60 minut. Metro do Dejvic nebylo. Aut bylo málo, takže nebylo potřeba cyklostezek. Po chodníku jsem nejezdil, například Vyšehradským tunelem to tenkrát ani nešlo, chodník byl úzký, zato se tam dalo jet vedle kolejí.
Kolo mi jede přímo od domu a hned, celou cestu sedím, v zimě se zahřeju a zaparkuju přímo v cíli, co víc si přát?
Dneska jezdím do práce 15-30km, podle trasy. Jako ztrátu času to nevnímám, cestou totiž promyslím spoustu věcí. Auto použiju jen při převozu větších nákladů, nebo nepříznivého počasí - hustý déšť nebo příliš mnoho sněhu.
Lei 25. 5. 2012, 10:56
No ono opravdu je něco s tím pražským ovzduším, resp. bylo. V domovském městě jsem se až do maturity v podstatě jinak než na kole nepohyboval, včetně zimy. "Do města" ze sídliště to je asi 2 km (nechápu, jak v okresních městěch někdo může jezdit jinal než na kole, popř. chodit pěšky, používat auto na tyhle vzdálenosti je už úplná zhůvěřilost). Ale když jsem pak přišel do Prahy na vejšku (1998), prostě vůbec nikoho včetně mě nenapadlo, že by se dalo na kole jezdit i v Praze, prostě jakoby úplně jiná planeta. Samozřejmě, nějaké objektivní důvody pro to můžou být (pohodlné tramvajové spojení, najednou větší vzdálenosti a větší provoz), ale ta mentální clona, to hraje největší roli.
Kalimero 25. 5. 2012, 11:59
Lei: "vůbec nikoho nenapadlo" jak to můžeš napsat, když minimálně jednoho to napadlo, viz můj příspěvek výše ;-).
A nebyl jsem sám. Mě naopak nenapadl žádný důvod, proč kolo nepoužít.
Strach z aut jsem neměl, dokonce jsem jednou lehnul pod Tatru. Stavělo se metro, Tatry s hlínou jezdily po Smetanově nábřeží, koleje zablácené a oslizlé. Projel jsem tunýlek Karlovy Lázně mezi kolejemi tramvaje, krátký kopeček dolů, naložená Tatra za mnou. Rozjel jsem to, abych jí nepřekážel. V rozšířeném místě při přejíždění pravé kolejnice jsem dostal smyk a už jsem ležel. Tatra se řítila na mě, kola sice stočená vlevo, ale na blátě jela rovně. Na ten pohled nezapomenu. Chytil jsem ležící kolo za rám a chtěl uskočit, ale zjistil jsem, že takhle to nestihnu, příliš velká setrvačnost. Pustil jsem proto kolo a uskočil. Řidič zastavil, vytáhl nepoškozené kolo zpod Tatry a podal mi ho. Srovnal jsem zpětné zrcátko a pokračoval jsem dál, kolena se mi rozklepala až u Národního divadla.
jonáš 26. 5. 2012, 15:25
Kalimero: metro do Dejvic ničemu z Braníka nepomohlo .. trvalo to stejně jako předtim. Navíc odpadla možnost sednout si v Braníku do prázdný tramvaje č. 30 a poklidně na zkoušku něco doštudovat cestou ;-)
Ale jinak souhlas, jezdíval jsem to podobně o několik let později. A dalo se to stíhat i za půlhodinu, když člověk máknul. Ovšem provoz byl nesrovnatelně menší a klidnější než dneska.
Václav Kříž 26. 5. 2012, 20:27
Kalimero, Jonáši, nechcete sepsat nějaké své vzpomínky na tehdejší ježdění do krátkého článku? Mohlo by to Prahounakole oživit. Pro mnohé by to mohlo být inspirativní.
jonáš 27. 5. 2012, 00:04
Na tom neni co sepisovat, zas tak často jsem po městě nejezdil, alečlověk si musel najít stopu stejně jako dneska. Konkrétně od pivovaru normálně po podolský čtyřproudovce, i skrz tunel, pak po lávce železničního mostu na smíchovskou stranu a dolnim nábřežim na Kampu, Klárov, Chotkovou vytlačit myší dírou a na Špejchaře přes šraňky rovně do Bubenče .. nic extra. Horší bylo vyjet přes Braník na Ryšánku a Pankrác, s tehdejšim pětikolečkem max 22 zubů a jednim tácem se 48 ;-) ale zamlada šlo lecos, co už dneska drhne.
Kalimero 27. 5. 2012, 20:55
Vzpomínky jsou útržkovité. Měl jsem cestovního Favorita, dvojtác, řídítka vlaštovky, spousta doplňků doma dělaných, mechanický rychloměr, na zadním nosiči drátěný košík ze samoobsluhy atd.
Žádné speciální oblečení, texasky a gumička na pravé nohavici.
Po ulicích jezdilo víc skůtrů, motorek a mopedů, v centru cyklistů moc nebylo, ovšem centrum tenkrát bylo Václavské náměstí a pár přilehlých ulic. Jezdil jsem jen po vozovce, chodníky neměly nájezdy pro kočárky jako dnes a dodnes je pro mě obrubník=zeď.
Do školy jsem jezdil z Jeremenkovy po betonové čtyřproudovce, tunelem, Výtoň, Národní divadlo, dnešní nám Palacha, dlážděnou Chotkovou nahoru, Milady Horákové,
Svatovítská, Technická - kolo zamčené ke hromosvodu, nikdy se nic neztratilo. Trasu zpátky jsem modifikoval různými zajížďkami, takže jsem znal celou Prahu.
Dokonce tenkrát byla cyklostezka na Lahovickém mostě, mezi vozovkou a chodníkem, oddělená obrubníkem. Nikam nevedla, zanikla při rekonstrukci po roce 2001. Nemá někdo foto?
Václav Kříž 27. 5. 2012, 21:16
Kalimero: mě všechny tyhle vzpomínky přijdou nesmírně zajímavé. Mám doma třeba knížky o historii MHD s mnoha fotkami a fotky nějakých "pravěkých" cyklostezek z Prahy jsou zajímavé, ale vzácné.
Jirka 29. 5. 2012, 17:40
@ Václav Kříž (& spol.): Jaké vzpomínky?
Lidi co nejsou poserové ani oběti nebo dokonce šiřiteli smrtonesného 26palcového přílbomarketingu, ba podnes když to je efektivnější a vhodnější než alternativy radši sednou na kolo a dojedou kam potřebují přece ještě nevymřeli a tak jako před těmi pár lety pro ně platí na silnici stejné dopravní předpisy jako pro auta, busy nebo motorky(!)
Ani zákaz užívaní silnic cyklisty v plné míře pokud vím zatim nikdo z těch, kdo si na tom všem falešně vygenerovaném strachu produkcí 'pseudostezek' a hlavně řečma a webama o nich honěj triko a mastěj kapsy neprosadil, jakkoli po tom dnes už zcela otevřeně baží.
Teprve až se podaří vymazat lidem z hlav základní smysl určující logickou vazbu 'kolo=cestování' resp. 'kolo=dopr.prostředek' díky níž přišel ten vynález na svět i se na něm podnes udržel, nebo taková spojení aspoň dost často a nahlas prohlašovat za nepochopitelný relikt ztralý pro muzejní expozice, bude dopravě po Praze na dvou kolech s lidským pohonem definitivní konec a z cyklistiky zbyde snad vzpomínání ze sedel celopér na umělých naopodobeninách schodišť na časy kdy se na kolech někam cestovalo resp. dalo a smělo dojet, podobně jako dnes (už nejen pražští) horolezci upřednostní zeď 'ocvokovanou' betonovejma odlitkama před vrcholem hory čnebo skály v krajině, který stojí zato navštívit.
Co tak místo místo archivace vzpomínek vybrat a najít na mapě zajímavé místo které stojí za to vidět nebo samo je samo o sobě sportovní 'výzvou', sednout na kolo a vydat se tam bez ohledu na to kolik předražených žlutých cedulek na něj zatím neukazuje a jak sebevražedně by mohl takový nápad pro mnnohé redaktory strachšiřitelských webů znít - přidáš se a nebo preferuješ počkáš na asfaltový chodníček jehož každý metr hravě zvládne postavit několika radním rukou spřízněných investorů nejmíň rodinný dům?
Nepochybuju ovšem, že za tímhle definitivně nejsvatějším účelem jež v našem městě světí veškeré prostředky se už brzy objeví na webech i zcela původní fotky neexistujících pravěkých pražských cyklostezek... :-)
Petr Dlouhy 29. 5. 2012, 18:21
Jirka: Příspěvku vůbec nerozumím. Všichni, co tenhle web píšou a většina co sem píše komentáře na kole denně po Praze jezdí, a Vašek tuplem.