Cyklopruhy v křižovatkách pomáhají cyklistům i motoristům

Cyklopruh dává na ulici cyklistům vymezený prostor při současně nejmenším prostorovém záboru. Stezka sdílená s chodci není v ulicích s domy dobrým řešením a na vyhrazený cyklopás za parkujícími auty zase potřebujeme o metr více než na cyklopruh.

V Praze se ale cyklopruhy považují za opatření poněkud prokleté. V místech, kde by cyklista potřeboval ochranu a vedení nejvíce, tedy ve větších křižovatkách, je dobrou tradicí projektantů a policejních dopravních inženýrů zavřít na okamžik oči a otevřít je znovu až když je cyklista za křižovatkou. Toto prokletí se daří prolamovat jen na několika málo místech: Na Veletržní, v Bubenské, na Hládkově a Prašném mostě, nebo – včetně řešení s pravými řaďáky – vloni v ulici V Olšinách.

Kde cyklopruhy nejsou, vypadá chování zdatnějšího cyklisty v křižovatce zhruba takhle:

Zdatný cyklista se zkrátka mezi auty nějak proplete. Méně zdatnému cyklistovi v takovém místě nicméně zbývají jen oči pro pláč, případně nežádoucí migrace na chodník. Infrastruktura, po které se pohybujeme, má být pro všechny účastníky srozumitelná. Při její absenci volí různě zdatní cyklisté různá ad-hoc řešení, včetně manévrů někdy dost zoufalých či nelegálních. To zákonitě frustruje motoristy, kteří zpravidla nejsou schopni postřehnout kombinaci faktorů vedoucí v dané chvíli cyklistu k tomu, že dělá to, co zrovna dělá.

Cyklopruh vedený křižovatkou (je-li vedený tak, že dává pro jízdu na kole smysl) je současně nabídkou přiměřeně bezpečné trasy pro kolo a informací: kdo jede na kole (a má rozum), pojede tudy. A motorista se mu nebude muset obtížně vyhýbat. Následující video to srovnává velmi zřetelně:

Zkrátka, zřizování vyhrazených cyklopruhů a piktokoridorů skrz křižovatky (a další postupy vedoucí cyklisty v provozu předvídatelným způsobem) je jednoznačně v zájmu jak cyklistů, tak ostatních účastníků provozu.