Pozor! Žena na kole!

Přenesme se nyní v duchu do Anglie ve viktoriánské době. Cyklistika teprve začínala a pomalu si hledala místo v dopravním a sportovním světě. Upravuje se tvar rámu, přidávají brzdy a vymýšlí nové typy sedel. Muži si zakládají cyklistické kluby s přesně předepsanou uniformou (ovšem skládající se jen z lehce upraveného klasického mužského oblečení) a najednou zjistí strašlivou věc: jejich kolo si tajně půjčuje i manželka (sestra, matka) a občas jim krade (pardon, půjčuje si) kalhoty (a schovává je pod sukně). Jak se to mohlo stát?

Viktoriánská Anglie

Pro pochopení se musíme trochu podívat na sociologické pozadí této neobvyklé situace. Ve viktoriánské době platilo pravidlo, že žena pracovat může, ale dáma nesmí. Dámu má zaopatřit její manžel a o domácnost a děti se mají postarat sluhové. Ona sama má odpočívat a šetřit své síly. Úloha ženy je porodit děti a věřilo se, že její životní energie je omezená a jakákoli námaha by mohla ohrozit její plodnost. Příliš aktivní nebo rebelující ženy byly umisťovány do blázinců a byla jim diagnostikována hysterie. Ta se posléze léčila absolutním klidem – žena se při léčbě nesměla vůbec hýbat. Její ruce sloužily pouze k čištění zubů. Vše ostatní jí bylo zakázáno nebo ji s tím pomáhala sestra. Léčba většinou vedla k opravdovému šílenství až k sebevraždám. Později lékaři přiznali, že trocha pohybu a lehčí práce může ženě prospět a bylo jí dovoleno omezeně sportovat. Musela však neustále vypadat upraveně a nezpoceně – je přece dáma.

Autorky výzkumného projektu Bikes and Bloomers

Ženy vždy sportovaly rády. Většinu z těchto aktivit provozovaly v bezpečí atletické haly nebo krytého bazénu. Pak se tu ale objevilo kolo. Ten úžasný dopravní prostředek, který jim dal doslova křídla. Dříve byly v dopravě odsouzeny k chůzi nebo k využití drožky. Nyní však mohly sednout na kolo a bez větších potíží dojet třeba i do vedlejšího města. Byla jim dána volnost pohybu a ženy se chytly příležitosti. Něco je však stahovalo zpátky na zem. A to něco bylo jejich oblečení. Dlouhé sukně a upnuté korzety zkrátka nejsou na jízdu to pravé ořechové. Povolit korzet šlo bez větších potíží. Co však se sukní? Slušná dáma neukazuje ani kotník, natož pak celou nohu. Začala tudíž éra zkoumání, přešívání, debatování a stanovování kompromisů.

Kola a pumpky

O tomto vzrušujícím období vznikla zajímavá kniha – v originále se jmenuje Bikes and Bloomers (dalo by se přeložit jako Kola a pumpky) od autorky Kat Jungnickel. Autorka je vysokoškolská profesorka, která s týmem studentů prohledala archivy patentů z tohoto období a našla různé modely dámského cyklistického oblečení. Vybrala pět modelů od šesti vynálezkyň a pokusila se je znovu ušít. Zároveň i vyhledala životní data oněch významných žen a vše zasadila do historického kontextu. Celý projekt je k dispozici na internetových stránkách a pomalu žije vlastním životem. My si nyní knihu a výzkum trochu přiblížíme.

Proč vlastně ženy začaly řešit svůj šatník? Důvod byl prostý. Jízda v dlouhé sukni je extrémně nebezpečná. Sukně fungovala jako zpomalovací plachta. Zároveň se pletla do řetězu a kola. Při náhlém poryvu větru se mohla zamotat i do vedle jedoucího kola a tím dostat na zem hned několik cyklistů najednou. Klíčové tedy bylo sukni zkrátit. Jedoucí cyklistky se tím ovšem staly terčem urážek, pískotu, veřejného odsouzení a občas i fyzického násilí. Vše se ještě zhoršilo v momentě, kdy z kola sesedly. Byl jim odepřen přístup do restaurací, promenád a některých veřejných prostor. Bylo tudíž nutno vymyslet cyklistický kostým, který by vypadal žensky a přitom se nesnažil svou nositelku zabít.

V novém oboru pomáhal ženám nejeden specializovaný časopis. Vycházely i noviny a vznikaly specializované veletrhy a prodejny, kde byla také zkušební dráha a ženy si mohly v klidu a bez čumilů vyzkoušet novou módu a nové typy kol. Dámská kola prošla také svým vývojem. Měla jiný rám než mužská, širší sedla i řidítka, opletené zadní kolo. Celkově byla mnohem těžší a robustnější než ta mužská. Nicméně i ženy chtěly závodit. V tom případě musely vzít zavděk pánskými koly – jenže ouha – co s oblečením? Rám pánského kola si se sukní rozhodně netyká. Noviny a časopisy ženy zásobovaly fotkami, na kterých cyklistky pózovaly ve zcela běžném oblečení a předstíraly, že na tom nic není. Jenže opak byl pravdou. A tak se opět přešívalo, zkoušely střihy a experimentovalo se.

Ženy byly vedeny k tomu, být ohledně cyklistiky zcela nezávislé. Bylo záhodno, aby si uměly nasadit řetěz, vyměnit duši, ušít cyklistický kostým a ještě u toho vypadat stále elegantně. Krůček po krůčku ženy ovládaly sportovní i městskou cyklistiku. Pro rady neváhaly jet do zahraničí – převážně do Paříže. Tam mohly jezdit svobodně v kalhotách, na Anglii bylo něco takového ještě moc divoké. Vymyslely tudíž cosi jako pumpky (dalo by se lidově říct bombarďáky), které si oblékaly pod sukně. Určitým problém bylo volání přírody. To vyřešil šikovně skrytý otvor. Se zbytkem kostýmu se každá vypořádala po svém – a o tom je právě obsah knihy a celý projekt Bikes and Bloomers.

Více o projektu

Projekt si dal několik cílů. Na všem se podílely pouze ženy – je to čistě feministická záležitost. Pět patentů se vybralo náhodně – nejsou ničím lepší než ty ostatní, slouží jako příklad vývoje. Ženy se oslovují většinou jen křestními jmény, v tehdejší době to bylo zvyklostí a ženy to měly raději. Tým našel co nejvíce informací o každé ženě a jejich poměrech. Všechny patenty mají detailní popis a střih, který se dá stáhnout na webových stránkách projektu. Tým také všechny tyto patenty ušil a vyzkoušel. V některých případech musel samozřejmě improvizovat, popisy uváděly více možností látek nebo úprav. Autorka cítila, že toto téma je stále aktuální. Ostatně, stačí se podívat do libovolného obchodu s koly. Největší část prostoru ovládá mužská sekce, v malém koutě se krčí dětská a dámská kola a doplňky. Dámská kola jsou také stále těžší a hůře ovladatelná než ta mužská. A kupodivu se stále ještě řeší i móda. Stále se najdou přihlížející, kteří se na ženu na kole dívají až s nenávistí a opovržením.

Patenty

Patent č. 17 145 – Alice Bygrave a její konvertibilní sukně – klasická sukně upravená pomocí dvou šňůrek a systému závaží. Jedná se o nejvíce mechanický model, vynálezkyně žila v rodině hodináře a to mělo na její tvorbu významný vliv. Délka sukně se dala různě upravovat a tak bylo možno ji jednoduše přizpůsobit dámskému i pánskému rámu kola. Při sesednutí se rychlým tahem změnila v klasickou dlouhou sukni áčkového střihu a náhodný kolemjdoucí tak ani netušil, že před ním stojí cyklistka. Alice si dala sukni patentovat hned v několika různých zemích a její propagaci věnovala hodně času a úsilí. Spojila se s velkou výrobní firmou a zapojila i svou sestru. Ta byla závodní cyklistka a samozřejmě závodila výhradně v patentu své sestry. Její úspěšnou kariéru přervala tragická nehoda (zaviněná koňským spřežením na nesprávné straně vozovky), kterou závodnice sice přežila, bohužel s těžkými zdravotními následky. Experimentování se věnoval i otec Alice a úspěšně patentoval vylepšení cyklistického sedla. Sama Alice si sice vydělala dost peněz, později však mizí z archivů a nevypadá to, že by zemřela bohatá. Ušití této sukně bylo lehce komplikované, patent byl složitý a popsaný archaickou angličtinou.

Patent č. 6 794 – Julia Gill a její konvertibilní zkrácená sukně – patent se skládal ze systémů kruhů a vrstev látky. Pumpky rozhodně nebyly nenápadné, právě naopak.  Úkolem této sukně nebylo nic skrývat, měla upoutat pozornost a vyvolat diskuzi. Autorka pracovala jako krejčová u dvora a všechny dvorní dámy a šlechtičny chtěly být centrem dění. Neměly velký zájem na dlouhé výlety. Chtěly se dostat do řečí, šokovat a určovat módní trendy. Z dochovaných pramenů není jisté, zda se sukně dostala do masovější výroby, je dost dobře možné, že se jednalo pouze o návrh a zůstalo u patentu.

Patent č. 8 766 – Frances Henrietta Müller a její trojdílný cyklistický kostým – tento patent obsahuje celý kompletní kostým. Autorka byla velice aktivní sufražetka, která boji za ženská práva zasvětila celý život. Pocházela z pokrokové rodiny, bylo jí umožněno vystudovat vysokou školu, cestovat, vydávat noviny a vůbec se chovat velice nevhodně pro ženu tehdejší doby. Měla i několik potyček s policií. Při vymýšlení kostýmu dávala velký důraz na kapsy. Byly pro ni symbolem nezávislosti a přiblížení se mužskému stylu oblékání. Před jízdou se sukně zvedla do úrovně kolen a překryla slušivým kabátkem. Dbala na praktickou eleganci s ohledem na ženskou figuru.

Patent č. 13 832 – Mary a Sarah Pease a jejich cyklistická sukně/kápě – patent dvou osob je neobvyklá věc. Tyto sestry se však rozhodly pro společnou registraci. Jejich sukně byla velice jednoduchá. Lišila se kruhovým tvarem a pomocí stužky a knoflíků se dala upravit na slušivou kápi. Sestry navrhovaly také omotat ji kolem řídítek kola. O Mary a Sarah se bohužel nedochovalo mnoho informací. Žily poměrně daleko od sebe a to asi podnítilo jejich lásku ke kolu a snahu o co nejjednodušší a přitom praktický a elegantní úbor. Sukně se hodila na dlouhé vyjížďky, ve městě budila až moc velký rozruch. Její velké rozšíření nebylo prokázáno.

Patent č. 9 605 – Mary Ward a její Hyde park bezpečnostní sukně – Mary patent pojmenovala podle oblíbeného místa promenád a vyjížděk. Sukně se ovládala pomocí skrytých pásků a knoflíkových dírkách na bocích. Účelem byla pohodlná jízda a elegantní vzhled po sesednutí z kola. Byl určen přímo pro městské použití a na dlouhé cesty se tolik nehodil. Byl brán jako určitý ekvivalent nedělních šatů na korzování. Jízda v Hyde parku byla tehdy velice populární. Dokonce až tak moc, že musel být stanoven časový úsek, po který se v parku smělo jezdit. Zbytek dne byl vyhrazen chodcům a drožkám. Během projížděk se jezdilo často v páru nebo v chumlu cyklistů. Jezdci si mezi sebou povídali, kochali se okolím a předváděli své oblečení. O Mary a její životní dráze autorka knihy bohužel mnoho informací nezjistila. Stejně tak ani není známo velké rozšíření prodeje sukně. Je však prokázáno, že už ve viktoriánské éře se často kopírovalo a ani patentování vynálezu neuchránilo vynálezce před paděláním.

Osobní zkušenost

Nyní pár slov o osobní zkušenosti s jízdou na kole ve viktoriánském oblečení. V dnešní době mají ženy v Evropě a Anglii mnohem větší možnosti výběru vhodného oblečení. Na ulicích je možné zahlédnout sportovkyně v lycra trikotech, holky v džínách a triku, babičky v sukních a šátcích i elegantní dámy v kostýmku. Čas od času pak máte pocit, že vás šálí zrak a okolo vás projede cosi v lolitích šatech, japonském kimonu nebo viktoriánských šatech.

Ve většině těch případů to asi budu já na svém elektrickém oři. Využívám možnosti různých anime conů a speciálních festivalů a to je potom jízda. Současná žena si jen těžko dokáže představit, jak moc na kole překáží široká spodnička, jak se plete dlouhá těžká sukně a jak se špatně otáčí tělo v korzetu. A tak i já řeším potíže viktoriánských průbojnic a při čtení knihy o patentech jsem v duchu vybírala, který by byl ten pravý pro mne.

Asi nakonec neodolám, z webových stránek stáhnu pdf se vzorem a vyhledám nejbližší krejčovou. Vždyť jak jinak vzdát hold statečným ženám a osvíceným mužům, kteří přes nepřízeň okolí bojovali o lepší podmínky cyklistek? Jejich boj nebyl jen o nějakým pár centimetrů překážející látky. S každou další úpravou se na ulici objevily další a další ženy na kole. Další ženy získaly možnost dojíždět jednodušeji za prací, za poznáním, za zábavou. Stávaly se nezávislejšími na mužích a objevily vlastní morální i fyzickou sílu. A to si uznání opravdu zaslouží. Historie ženy možná přehlíží, ale ony tu jsou a vždy budou. Nemají chuť hrát si na muže nebo s nimi bojovat o nějaká práva či území. Chtějí jen to na co mají nárok, chtějí se bavit, žít a být přitom stále přitažlivé a spokojené.

Bikes and Bloomers
Autorka: Kat Jungnickel
Nakladatelství: Goldsmiths Press
Rok vydání: 2018
Počet stran: 264
Jazyk: Angličtina