Zpráva o jízdě Jizerky – Praha

Fejeton

Nárok na to udělat čas od času nějakou blbost máte ve chvíli, kdy to ještě můžete svést na nezralost mládí. Díky tomu, že moji rodiče mají chalupu v Jizerských horách, jsem tak za časů studií na počátku století několikrát realizoval cestu Jizerky – Praha nebo Praha – Jizerky na běžném, nesilničním kole. Naposledy před dvanácti lety. Od té doby jsem vyčkával na příležitost, kdy bych realizaci této cesty mohl svést na krizi středního věku, což nastalo právě letos.

Mohl jsem si tak projet relativně dlouhou trasu (125 km) na krosovém kole za podmínek lišících se od mých cest v nultých letech tohoto století pouze časem – a dvacetikilovým přírůstkem na váze. Pro účely online magazínu Prahou na kole jsem tuto cestu pojal jako studijní. Sledoval jsem chování řidičů při předjíždění více či méně rychlého cyklisty (z kopce mi to jede, do kopce vůbec ne), díval se, jak silnice zvládají jiní cyklisté, a postřehl patnáct let vývoje cyklistické infrastruktury v regionu souběžném s libereckou dálnicí číslo 10.

Prahou na kole? Ne tak docela. Vyhledávač na zdejším webu vám ale dokáže nabídnout i slušné dálkové trasy.

Výbava kola byla docela obyčejná.

S autem za zády

Léta praxe městského a příměstského cyklisty, vytrénovaného magistrálou a kutnohorskou výpadovkou mezi Uhříněvsí a Mukařovem mi dovolila neobávat se při této cestě interakce s motorovými vozidly. Stoupání, začínající v Josefově dole přes Smržovku na dolní Černou Studnici jsem poctivě ťapkal na kašpárka vzdálen nejvýše deset centimetrů od pravé čáry, nepřipomínala-li tedy vozovka následky bombardování, jak to zhruba u poloviny našich okresek bývá. Slalom mezi pastmi na mamuty nicméně řidiči za mnou přijímali bez projevů despektu, ostatně, jak to šlo, tak jsem uhnul – on paradoxně ten decimetr na kraji bývá čas od času nejrovnější.

Na silnicích, kde jsem lízal pangejt, mě řidiči respektovali přiměřeným způsobem, nebylo-li auto proti, dávali mi zpravidla skoro celý pruh, až na jednoho mistra, který došel k závěru, že 300 metrů rovné silnice s přerušovanou čarou a bez auta proti je skvělý důvod pro to neuhnout ze své pozice ani o milimetr a nechat cyklistovi, hoblujícímu krajnici, od řídítek nižší jednotky decimetrů. Má-li se zavést povinný boční odstup, tak zrovna tento typ to odůvodnil zcela dokonale.

V klesáních dovolujících jízdu přes 40 km/h jsem ovšem drze zabíral pruh, zejména když se silnice vinula jako had. Deštivé ráno svátečního pondělka 6. července bohužel nedovolilo tahat frýdštejnské serpentiny stylem hrdinů cyklistického anime Yowamushi Pedal, nicméně ani řidič za mnou se do té vracečky nijak zvlášť nehrnul.

Ne, takhle jsem ty zatáčky nebral. (zdroj Yowamushi pedal)

Boční odstup? Přežil by se

Na cestě jsem si projel širokou škálu šířkových profilů a silničního značení od pietní rekonstrukce původní císařské silnice Praha – Turnov do stavu těsně před postavením dálnice, s pěknou středovou čarou a ucházejícími krajnicemi, přes různá stádia jejího rozkladu (zejména Mnichovo Hradiště působí co do stavu silnic, jako by se v něm před třiceti lety zastavil čas), až po šestimetrové okresky, zpravidla celkem slušné. Nedodržení 1,5 metrového bočního odstupu při předjíždění brání takové silnice jen výjimečně. A tam, kde by to nešlo, měl řidič k dispozici celý druhý pruh v podobě protisměru.

Ostatně, i na pětimetrové silničce můžete předjíždějícího řidiče jednoduše pustit, stačí se nalepit na kraj vozovky. I s řídítky jste širocí 60 čísel, když pojedete po čáře, tak možná i méně, protože řídítky jste mimo vozovku – a řidič má po přičtení 1,5 metru pořád skoro 3 metry místa. Takže ano, předjíždění s 1,5metrovým odstupem je možné i na relativně úzkých silnicích. Ovšemže pod podmínkou, že to v daném místě cyklista umožní. Což je asi to jádro pudla. Zavedením povinného odstupu se v podstatě cyklistům dává v úzkých místech kontrola nad předjížděním – což je ale výborný způsob jak zajistit, aby se předjíždějících vozidel nemuseli bát.

Debata se začala vést také o pravidlu dovolujícím předjíždět cyklistu přes plnou čáru. Nuže, v praxi se tak běžně děje už teď a buďme za to zatraceně rádi. Finálním důvodem pro potvrzení tohoto pravidla je nedávno opravená silnice mezi Tuřicemi a Skorkovem, která byla – patrně z důvodu nebezpečnosti předjíždění zemědělských strojů vybavena plnou čarou souvislou – a to doslova – ve víceméně přímém úseku dlouhém více než kilometr. Jelikož je tato okreska úzká, nepředjeli byste na ní bez líznutí plné cyklistu ani dnes, ledaže by dotyčný sám dobrovolně spadl do příkopu.

Tolik k praxi při předjíždění auty. Povinný odstup by v navržené podobě ničemu neuškodil.

Cyklostezky podél silnic

Na trase čítající přes 120 kilometrů jedu velký kus po „staré“ turnovské. Před patnácti lety víceméně klidné a ovšem zcela nevybavené doprovodnými cyklostezkami. Časy se ovšem mění a cyklostezky mezi obcemi přibývají i na Turnovsku, a zejména v Mladé Boleslavi a její těsné blízkosti.

Chcete-li ujet na kole za den větší porci, tak prostě potřebujete držet souvislou rychlost někde v blízkosti 30 km/h. K čemuž cyklostezky v domácím provedení zpravidla rozhodně nepomáhají. Na rozumnější stezky narazíte v extravilánu, třeba mezi Přepeři a Příšovicemi je to naprosto v pohodě, jeden vjezd, jeden výjezd a kilometr mezi tím snad jedny vrata, značka ideál. Stejně příjemná je stezka z Mladé Boleslavi do Bezděčína.

Lokální cyklostezky v intravilánu Mladé Boleslavi jsou ale noční můra. Jakkoliv povinnost užít stezku platí bez diskuzí ze zákona jen pro stezku C8, byl jsem odhodlán použít všechny úseky stezek, na které narazím – nebudu přece cyklistům kazit pověst ve městech, kde neznám místní status quo. Na stezky v Boleslavi jsem byl připravený z mapy. Bohužel, „Cé osmičky“ vlevo od silnice jsem si – ještě rozjetý ze sešupu z Kosmonos – všiml až na poslední chvíli. Řidič za mnou tak asi mou snahu dostát zákonné povinnosti moc neužil, přerušil jsem mu totiž již téměř zahájený předjíždějící manévr.

Za svou lehkovážnost (asi jsem měl na místě zastavit a k cyklostezce přes silnici přeručkovat po přechodu) jsem byl ovšem zakrátko vytrestán přesmykem na druhou stranu silnice a intravilánizací stezky spočívající v přednosti před každou vedlejší ulicí. Na 540 metrech šlo jmenovitě o ulice U Stadionu, Máchova, Erbenova, Čechova a Mjr. Frymla. Jako bonus jsem přišel na to, že daná cyklostezka je používána též jako zásobovací komunikace a parkoviště dodávek. Před Laurinovou se naštěstí cyklostezka rozplynula a já tak mohl pokračovat bez výčitek svědomí po silnici.

Opět se proto vrátím k připravované novele zákona, konkrétně k její části rušící povinnost použít i vyhrazenou cyklostezku. Jestli chcete vědět, proč je to potřeba, zajděte se podívat na mladoboleslavskou třídu Václava Klementa a pochopíte.

„Dálkové“ cyklotrasy prosím ne

V době, kdy neexistovaly delší meziměstské cyklostezky, nemělo také smysl používat dálkové cyklotrasy. I zde se časy mění. Vlivem opravy mostu na silnici 610 u Benátek nad Jizerou a díky postupně realizované cyklostezce Lázně Toušeň – Horní Počernice jsem tak opustil historickou stopu silnice přes Starou Boleslav a od Benátek až do Prahy použil dálkovou cyklotrasu číslo 17.

Přátelé, nebyl to dobrý nápad. Respektive byl by to dobrý nápad, kdybych svůj výlet v Benátkách nad Jizerou začínal. Užil bych si romantiky polních cest a lesní asfalt připomínající strukturou vlnitý plech by mi neublížil. Jenže já měl v Benátkách v nohách (a v pozadí) již 80 kilometrů a osobní citlivost na nerovnosti terénu se mi posunula z úrovně „nevadí, když to není dlouhé“ na stupeň „každý hrbolek způsobí deset tisíc let bolesti.“ Co jsem v takovou chvíli potřeboval nejméně, bylo nechat se vést žlutými cedulkami do míst, kde by se pomocí sedla daly klepat řízky.

Mám-li tedy zhodnotit výše jmenovaných 30 kilometrů trasy 17, bude to hodnocení citově zabarvené a velmi, velmi nepříznivé. Pokud jde o národní standardy dálkových cyklotras, tak prosím o vyřazení následujících terénů:

• Asfalt sice relativně hladký, ale houpající tak, že sedlo každé dva metry vyskočí o pět centimetrů a kopne vás do zadku.
• Asfalt předstírající, že byl hladký někdy před padesáti lety, aktuálně ale texturou připomínající římské cesty.
• Asfalt předstírající, že je sjízdný pro kola poté, co byl posypán pěti centimetry štěrku.
• Cesta do zahrádkářské kolonie se štěrkem volně sypaným do bláta.
• Polní cesta, která se propadla do písečných dun.
• Polní cesta, kde se písečné duny pokusili zasypat decimetrovým kamenivem.
• Cesta, kde byl povrch „zpevněn“ oblázky schopnými po ústřelu od zadního kola zabít nevinného přihlížejícího zajíce.

Výsledek „zkratky“ po dálkové cyklotrase je navíc ten, že kolo nejspíš bude potřebovat větší servis. Po patnácti kilometrech mimo asfalt z něj začaly vycházet zvuky, které se mi ale vůbec nelíbí. Jistě, není to špičkové kolo a já vážím hodně. Ale pokud obvyklý povrch dálkové cyklotrasy vyžaduje pro zachování provozuschopnosti kola při svižnější jízdě 40 mm pláště a odpruženou zadní stavbu, tak je opravdu otázka, k čemu – kromě výletního poflakování – ty cyklotrasy vlastně jsou.

Abych nebyl jen negativní, tak na jmenované trase je také nejkrásnější cyklostezka, na kterou jsem zatím v okolí Prahy narazil. Je to obchvat Zelenče, stíněný nádherně alejí, jež mimo jiné chrání před protivětrem. Za tu naopak dávám pět hvězdiček. Je ovšem k pláči, že takovýto způsob cyklotrasy na předmětné sedmnáctce nepřevažuje.

Za pozitivní zmínku stojí i dělená stezka podél Labe v Lázních Toušeň. Debata, zda ve frekventovaných místech zřizovat smíšené či dělené stezky, zde, věřím byla rozřešena správně. A i za tu cenu, že ležérnější jezdci podléhají mylnému dojmu, že na 2 metry široké cyklostezce mohou jet patnáctikilometrovou rychlostí prostředkem. (Ostatně, od čeho mám zvonek).

Zkušenost s trasou 17 nicméně sděluje nepříjemný fakt: Chcete-li na kole dojet někam daleko, na „dálkové“ cyklotrasy se raději vykašlete.

Cyklisté

Největší rozdíl, který přineslo patnáct let vývoje cykloturistiky a samozřejmě i to, že do Polabí jsem se dostal až kolem poledne, byl větší počet cyklistů, které jsem potkával. Před patnácti lety jsem vídal tak nejvýš nahodilé místňáky ve Staré Boleslavi, či v některé z obcí mezi Mnichovým Hradištěm a Turnovem. Letos jsem ale mohl i na silničním úseku své trasy zamávat několika „natěžkistům“ jedoucím po jednom či po dvou, a od Mladé Boleslavi až do Prahu křižovala již silnicí 610 jedna banda kolařů za druhou. Z poloviny na elektrokolech, což dost vysvětluje. A ano, těch pár silničkářů jako před patnácti lety tam bylo taky.

Vlivem daleko hustšího cykloprovozu si dovolím opřít se do vlastních řad – do lidí, kteří se chtějí na kole projet, užít si to, nemít s tím problémy – a neřešit přitom, zda by sami bez party dali jízdu v provozu tak, jako několik procent cyklistické populace zocelené pravidelnou dojížďkou do práce v nepříliš cyklistických městech. Dočítáte-li tedy tento elaborát vy, kdo na kole jezdíte pro zábavu, velmi prosím, mrkněte na nějaké zásady jízdy v provozu a dobrá pravidla ukázněné jízdy ve skupině.

A závěrem prosím necyklisty, kteří sem dočetli, aby cyklisty v provozu tolerovali i teď o prázdninách. Pitomců – byť vyčnívají – nebývá v populaci zase tolik na to, aby bylo nutné opírat všechny cyklisty, kteří se na silnici objeví.

Silnice 610 nedaleko Mnichova Hradiště, s Příhrazskými skalami v pozadí.

Příloha: Data o cestě

• Cesta realizována: 6. 7. 2020
• Vzdálenost: cca 125 km (no computer, sorry)
• Převýšení: cca 680 m (čteno z mapy)
• Jízdní kolo: Krosové kolo koupené od bráchy za 3000,-
• Věk jezdce: 43 let
• Výška jezdce: 180 cm.
• Hmotnost jezdce: 100 + ? kg
• Doba cesty: 7:15 (8:30 – 15:45)
• Dosažená cestovní rychlost: 16,8 km/h
• Počet přestávek: 4 (km cca: 40, 80, 100, 110)
• Počasí: Déšť (cca km 0 – 30), zataženo (cca km 30 – 80), polojasno (cca km 80 – 125). Vítr proti.

Mapa trasy zde.