Rozhovor s Milanem Míkem, novou posilou LABu v AutoMatu

Milan Mík se v AutoMatu od nového roku věnuje tématům udržitelného urbanismu, dopravy a veřejného prostoru – tedy oblastem, které jsou blízké i čtenářům Městem na kole. Rozhodli jsme se ho proto krátce představit a zeptat se, odkud přichází, jak se k těmto tématům dostal a co chce v nové roli rozvíjet.

Ahoj Milane, vítej na Městem na kole. Na úvod jednoduchá otázka: jak ses vlastně dostal k tématu dopravy, města a jízdy na kole?

Ahoj Martine, díky. Už od mala jsem běžně jezdil na kole, největší přirozenou inspirací mi v tomhle byl taťka, který na něm denně dojížděl do práce. Pro mě ale kolo bylo ve školních letech prostředkem spíš k rekreaci, vnímal jsem ho asi dost mainstreamově. I když si vzpomínám, že jsem s ním párkrát vyrazil i na gympl, který jsem měl od domova 18 km kopcovitým terénem.

Jako primárně dopravní prostředek jsem kolo začal brát až po přestěhování se do Prahy za studiem vysoké školy. Někdy ve třeťáku jsem si pořídil starou Esku a s tou jsem začal pravidelně jezdit do školy na trase Jižní Město–Albertov. To se psal rok 2015. Na většině této trasy byla už v té době celkem obstojná infrastruktura. Alespoň v kontextu Prahy, co jsem zjistil záhy, když jsem se kolmo dopravoval i na jiná místa po městě.

A tím, že jsem studoval geografii, jsem k veřejnému prostoru (jeho využití, uspořádání atd.) měl vždycky blízko. Ač jsem se v pozdějších fázích studia zaměřoval na fyzickou geografii (příroda), z té sociální mi vždy byla nejblíže geografie dopravy, případně právě urbanismus či další směry zabývající se veřejným prostorem.

Odkud pocházíš a jak dnes vypadá tvoje nejčastější každodenní cesta po městě?

Pocházím z šumavského maloměsta – 4000 obyvatel, 800 m n. m. Momentálně jsem v situaci, kdy se doma na Šumavě snažím trávit zase více času, je to trochu srdcová záležitost. Obecně tak trávím zhruba polovinu času v Praze a druhou půlku v horách. Co se pohybu po Praze týče, kvůli drobnému zranění palce na běžkách jsem toho za poslední měsíc na kole moc nenajezdil. Takže přednost měla MHD, ale kolo mi už dost chybí.

Jak často dnes využíváš kolo jako dopravní prostředek ve městě?

Ještě před dvěma měsíci bych řekl, že velmi často. Část mých příjmů pocházela z rozvozu jídla, každý měsíc jsem měl našlapaných několik set kilometrů. Pohyb je pro mě v životě hodně důležitý. Bohužel od ledna se na kolo nedostávám kvůli zranění tolik, kolik bych chtěl. Doufám, že teď od léta se mi četnost používání kola zase zvýší, nemůžu se dočkat.

Do AutoMatu jsi nastoupil od nového roku a převzal roli v Laboratoři udržitelného urbanismu. Co tě k téhle práci přivedlo?

AutoMat sleduji dlouhodobě, stejně tak Facebookovou skupinu Cyklisté sobě. A když právě na Facebooku Vráťa sdílel někdy minulý rok možnost spolupráce na projektech dopravního značení, říkal jsem si, že to by mohlo být něco pro mě. Za dobu naší externí spolupráce jsem zpracoval několik projektů. Snad ke vzájemné spokojenosti, protože mě pak ke konci roku oslovil Michal Kalina, vedoucí LABu, jestli bych nechtěl začít pracovat pro AutoMat interně.

Jaké byly tvoje první týdny v AutoMatu, respektive LABu?

Dost pestré. Přišly mi i celkem dost nabité, možná je tenhle pocit umocněný také tím, že pracuji na zkrácený úvazek. Vedle běžné provozní agendy mi pak nezbývá tolik času na posouvání různých témat, jako jsem byl zvyklý v předešlém zaměstnání, kde jsem pracoval na plný úvazek.

Moc se mi tu ale zatím líbí, tým je pestrý, všichni jsou milí. Atmosféra na pracovišti je příjemná a podporující, což je pro mě důležitá věc.

Na čem se teď konkrétně v LABu podílíš?

Celkem dost času mi zabralo psaní připomínek k různým OOP. Namátkou šlo třeba o Petrskou čtvrť nebo Plzeňskou ulici. To jsou agendy, které z povahy věci nepočkají.

Vedle toho jsme se v LABu nedávno věnovali třeba systematickému měření a hodnocení předsunutých stopčar V 19 (cykloboxů) v širším centru Prahy. Šlo o týmové úsilí, já jsem měl na starosti doměření nějakých atributů a vizuální (mapové) výstupy.

Pak nám paralelně běží hodně dalších projektů, chceme se třeba věnovat částečně i advokační práci. Snad brzy budeme moct říct víc.

Každý má u zájmu o veřejný prostor nebo udržitelnou dopravu nějaký „spouštěč“. Máš nějaký takový?

Spouštěč v počátcích mého cyklodojíždění po Praze jsem asi úplně neměl. Prostředí pražské dopravy mi jednoduše přišlo trochu jako džungle, bohužel v tom negativním slova smyslu. A to se za mě naneštěstí zas tolik nezměnilo, furt tak situaci v Praze nazývám. Jasně, dost dílčích věcí se zlepšilo, ale celkové podmínky pro dojížděni na kole jsou pořád dost nepřívětivé.

Kdybych měl vybrat ale jeden moment, jako první se mi bezesporu vybaví má nejvážnější nehoda. Na ní byl nejhorší pocit bezmoci a bezprostředního ohrožení. Prostě že ať člověk jezdí jak chce, nemá to ve svých rukách. A na kole nás opravdu téměř nic nechrání, to je velmi smutné uvědomění.

Čteš Městem na kole?

Dřív jsem na MNK zavítal občasně, většinou když mě tam dovedl nějaký odkaz ze sociálních sítí. Už jsem si ale (konečně!) vypěstoval návyk se na web MNK koukat pravidelně i bez toho, aby mě tam zavedla jiná platforma.

Super. Je naopak něco, co ti na Městem na kole chybí?

Nic mě nenapadá.

Plánuješ někdy něco na Městem na kole publikovat?

Nejsem žádný velký pisatel, ale snad ano. Z těch čerstvých věcí mě napadá třeba doprovodný komentář k již zmiňovanému článku o cykloboxech. Ukázalo se, že vedle samotné velikosti cykloboxů a jejich vzdálenosti od přechodu, by nebylo od věci měřit i jejich vzdálenost od semaforů. To se ale ukazuje, že není tak jednoduché. Myslím, že by to nějaký komentář zasloužilo…

Díky za rozhovor.

Taky, ahoj!