Blog: Devět věcí, které by si v cyklodopravě Praha měla vzít od Vídně

1. Chápat cyklistiku jako žádoucí způsob dopravy po městě. Ve Vídni očividně chtějí, aby se dala projet na kole, a aby část cestujících z IAD nebo MHD jela na kole. V Praze je podpora jen na papíře, do městské cyklistiky nejdou téměř žádné peníze, ve Vídni jde o vyšší desítky milionů eur ročně.
2. Stavět souvislé páteřní koridory, ne ostrůvky. Vídeň vsadila na průjezdné koridory, po kterých se dá jet kilometry bez sesedání. Praha má místo toho nahodilá opatření, typicky „zóny tolerance“ typu legalizovaných  pěších zón a chodníků nebo ochranný cyklopruhů. Ve Vídni se mi nedostalo, že bych se na kole (legálně) motal mezi chodci, v Praze je agresivně smíšená infrastruktura vyšší standard. Cyklotrasy nejsou oddělené a jsou tu tak vzácné, že se z nich stávají lineární parky místo dopravních tepen.
3. Výrazně vyznačit cyklistickou infrastrukturu. Cyklobousměrky jsou ve Vídni velmi výrazně vodorovně značené (obří piktogram), cyklopásy zeleně podbravené, průjezdy křižovatkami přehledné. V Praze se mi stává, že když už narazím na legální chodník nebo jednosměrku, jsou na mě „hlavní uživatelé“ agresivní, protože ani neví, že se chovám legálně. Tímto nevolám po větším množství svislých dopravních značek, těch je ve Vídni oproti Praze zlomek.
4. Využít vedlejší ulice, ne nutně hlavní třídy. Dlouhé cykloobousměrné ulice jako Goldschlagstraße nebo Mollardgasse vedou cyklisty klidnými ulicemi, kde doprava stejně potřebuje zklidnit. V Praze by se nabízela třeba Mánesova a Lucemburská namísto Vinohradské; Rytířská místo Příkopů.  Funkční příklad takové cykloulice v takovém rozsahu jsem v Praze nepotkal. Nejblíž má snad Lupáčova, se 246 metry a kočičími hlavami uprostřed.
5. Důsledně řešit křižovatky. Největší rozdíl oproti Praze. Ve Vídni se nestává, že cyklista u rušné křižovatky jednoduše „skončí“ a má si poradit sám. Vídeň po mě nechce, abych doleva zatáčel jak auto (koukám třeba na křižovatku na Želivského)
6. Netlačit cykloopatření tam, kam nepatří. Mimo páteřní síť Vídeň ulice často nechává autům a tramvajím a nemaluje cyklopruhy odnikud nikam. Méně, ale souvislé a kvalitní, funguje líp
7. Cykloopatření má sloužit lidem na kole, ne jako vizuální retardér. Zvát cyklisty značením na dálnice, přeplněné pěší zóny a single traily mi nepřijde vhodné.
8. Nedělat anticyklistická opatření. Za sto kilometrů pěšky a na kole jsem nepotkal jedinou kočičí hlavu ani zbytečné schody — pasivní překážky, na které je Praha bohatá. Věřím že v Praze jde často i o záměr, jak ježdění na kole lidem znechutit.
9. Počítat s tím, že infrastruktura vytváří poptávku. Kvalitní a bezpečné trasy přivedou na kola i běžné lidi, kteří by jinak jeli autem nebo MHD, a větší počet cyklistů dál zvyšuje pocit bezpečí. Vídeňský růst ze 7 na 11 procent za pět let je toho dokladem.

Doufám tedy, že si Praha jednou vezme z Vídně příklad. Bohužel mi nepřijde, že by tímto směrem směřovala.