,,Když jezdím po Londýně na kole, cítím obrovskou moc. Setřásám ze sebe všechny řetězy, který spoutávají zbytek města: zácpy, jízdní řády, jiné lidi, přírodní zákony. Pohybuju se jako vítr (a to ještě ani nejezdím moc rychle — představte si, jak se asi musí cítit messangeři, jako v Grand Theft Auto! Měli byste jim být vděční za to, že je nenapadne praštit vás basebalovou pálkou pro nějaké ty extra body.) Pak se ale něco zlýho stane a už nejste dál superžena, jen lady v nepadnoucím oblečku. Nedávno se mi to přihodilo, píchla jsem. Jasně, jasně, to není nic moc, ale poslechněte si, jak se to stalo,“ píše Zoe Williams v časopise London Cyclist.
Zrovna lilo jako v Rangúnu (a to není jen aliterace, to je místo kde opravdu dost hodně prší…) a zrovna jsem jela ze setkání, kde jsem udělala malou louži, jak ze mně kapalo při čekání na recepci. Takže jsem vyjížděla po Farringdon Road, dostala se do provozu, pokusila se o amatérský průsmyk po boku jednoho náklaďáku, ale protože jsem měla tak mokrý boty a město mělo tak mokrej obrubník, a veškerý tření se v tu chvíli omezovalo na docela zajímavou myšlenku, uklouzla jsem po tý zpropadený věci a přistála na koleni. To je v klidu, trapasy mi jdou. Ale nějakým způsobem jsem z toho celýho vyšla s defektem… bez nějakýho rozumnýho důvodu. Prostě jsem jen upadla na stranu, nebylo tam žádný sklo. Myslím, že to byla prostě jen pomsta od těch malinkatejch cyklistickejch skřítků.
Splasklá ve Farringdonu
Mám teď tři možnosti: Můžu si to spravit sama, ale to je zcela mimo debatu. Vědomě nevozím lepící sadu, protože bych si nikdy sama na veřejnosti duši nespravovala. Vím, jak na to, ale vypadám při tom jako idiot. A to pak ke mně jako magnet přitahuje mé kompetentnější kolegy cyklisty. Nemůžu jim to mít za zlé… chtěla bych to k něčemu přirovnat, ale musela bych najít něco, v čem jsem opravdu dobrá a vůbec nic mě nenapadá… aha, tady, zapálit ohýbajícíma se zápalkama cigaretu ve větru. Samozřejmě, že bych hned zastavila a snažila se takovému nešťastníkovi pomoct. Problém s píchlou duší je ten, že i pro někoho, kdo je v tom dobrý, to zabere tak 15 minut. Musela bych tam celou dobu stát a povzdbudivě se usmívat a koukat, jak si někdo zrovna dává patnáctiminutovou deštivou koupel jen kvůli tomu, co jsem ztropila. Upřímně řečeno, to už bych raději posedávala před stanicí metra a fingovala bezdomovce.
Takže tím je vyloučena první možnost. Druhá možnost je, že bych tu porouchanou obludu dotáhla do práce a poprosila bych někoho známého, aby mi to spravil. To je o chlup lepší než žebrat peníze u náhodného kolemjdoucího, spíš asi jako půjčit si dvacet babek od známého, ale jen v případě, že mezi vámi panuje vzájemné porozumění, že už je nikdy nevrátíte. To se mi taky nelíbí.
Zatřetí, mohla bych ho odvézt do servisu. No samozřejmě! Nezískáváte něco jen tak pro nic za nic, zaplatíte za to. To není žádné sebeponižování, to je obchod. Avšak ačkoliv je to zvláštní, v obchodech vámi většinou mnohem víc opovrhují a jsou mnohem méně ochotni vám pomoci, než náhodný člověk na ulici. Opovrhují vámi snad víc než ten kolemjdoucí, který se zastaví, aby vám hodil do kloubouku padesátník. Chovají se jakoby jste si měli takovou prkotinu spravit sami. V tom mají nakonec nejspíš i kousek pravdy.
To nejlepší ze špatnýho
Chovají se jako kdybyste přišli k doktorovi s dítětem se spalničkami poté, co jste ho nevzali na očkování (to z vlastní zkušenosti neznám, jsem zastáncem plošného očkování všeho proti všemu — ne počkejte, viděla jsem to v televizi). Chce se vám utěšovat je: ,,Kámo, nic si z toho nedělej, vždyť jsem tvůj chléb a máslo. Co by sis počal, kdyby sis měl vydělávat na živobytí u lidí, který se ve všem vyznaj. Měl bys na práci dvě zadřený kuličkový ložiska týdně a hrozně moc koukání na telku, to ti řeknu.“
To ale samozřejmě říct nemůžete, protože jste totálně indisponovaní. Nemůžete se sebrat a jet domů, nemůžete tam to kolo prostě nechat, nemůžete si ho vzít s sebou, celej váš týdenní program se vám bortí jak domeček z karet do kuchyňskýho dřezu vaší supersíly. Nezbývá vám nic než bejt milá. Trojité potupení. Pořád ze mně kape, pneumatika prázdná a ještě musim bejt milá.
Ale víte co? Zatímco já jsem si zkoušela tohle, můj nevlastní bratr (jak si jistě vzpomenete zapálený cyklista v legračním oblečku, co si s přáteli o víkendu hraje na zbojníky), spadl z kola a zlomil si loket a zápěstí. Asi by řekl, že to bylo horší.
Zoe Williams je autorkou tradičních sloupků v časopise London Cyclist Magazine, odkud jsme pro vás tento text přeložili. Je novinářkou na volné noze a pravidelně přispívá do různých médií včetně celostátního deníku The Guardian a časopisu New Statesman.
Wojtee 13. 12. 2010, 12:01
Pěkné čtení (jenom se člověk nediví, že ostatním přijdou cyklisti jako divnej národ :))
"...veškerý tření se v tu chvíli omezovalo na docela zajímavou myšlenku..." - super!
(a ještě je čtvrtá cesta, vozit náhradní duši a s hledáním a lepením díry se opruzovat až někde pod střechou, ale tím to Zoe nebudeme kazit :))
Díky za odkaz, LCC vypadá výživně :)
Mistr Lei 13. 12. 2010, 12:48
Upřímně řečeno, zatím se mi to nestalo, ale píchnutí se děsím. Při představě toho opruzu, a když člověk občas vidí, přes co a kolem čeho jezdí.
Když jsem kdysi rekonstruoval favorita, co jsem dostal po tátovi, na němž jsem jezdil každý den do školy a na němž se každý druhý týden něco podělalo, největší trauma jsem měl z výměny duší - zejména proto, že se mi občas podařilo při páčení plášťů propíchnout funkční duši.
No na tom kole, co teď mám, se obávám, že by to bylo ještě horší, takový široký masivní plášť...
Dexter 13. 12. 2010, 13:26
Re: Mistr Lei - Na to se prodavaji plastove montpaky. Sikovna a levna pomucka. Vymena duse - 5 minut i s foukáním ;-)
wtf 13. 12. 2010, 13:32
Mna desi to, ze na bicykli jazdia ludia, ktori nie su schopni (alebo ochotni) takeho zakladneho a jednoducheho ukonu ako je vymena prepichnutej duse a este sa tym chvalia.
Vratislav Filler 13. 12. 2010, 15:58
A proč by měli? Umí si každý z nás zaštupovat ponožky nebo podrazit boty?
wtf 13. 12. 2010, 16:50
Vratislav Filler: Nevhodne prirovnanie. Tiez chodis s roztrhnutou snurkou od topanok k obuvnikovi?
Vratislav Filler 13. 12. 2010, 17:22
K uvázání tkaniček nepotřebuji montpáky ;-)
Ale vážně. Nechápu, v čem technická neschopnost zalepit duši diskvalifikuje člověka od toho, aby se po městě mohl pohyboval na kole. Kolik jezdí autem lidí, co vědí jen to, že když se jim rozsvítí kontrolka na palubce, že musejí do servisu, a naprosto neřeší proč?
IEE 13. 12. 2010, 18:03
Píchnutá duše. Zadní kolo. Podzim. Poté co jsem si zamazal ruce od špinavého řetězu, sundal plášť ( a umazal se ještě víc), našel díru v duši a konečně vytáhl sadu na lepení.... tak jsem zjistil že mi léty zatuhlo lepidlo....
Poučení: Aspoň někdy vyměnit tu sadu a pořídit si latexové rukavice....
Marketa 13. 12. 2010, 19:31
wtf: Jsem žena, cyklistka, zastávající zcela stejné názory jako autorka článku. Ani já s sebou nevozím sadu na opravu duše (a přiznávám, že ze stejného důvodu)... Přijde mi zcela logické odvést nepojízdné kolo do servisu a tam si ho nechat opravit (byť by šlo jen o tu výměnu pláště). Ti lidé jsou tam za to placení (každý potřebuje výplatu) - přeci jim nebudu fušovat do řemesla (brzdy si přeci taky neseřizuji sama - jen ten řetěz občas musím nahodit). Ostatně - ženy - řidičky aut - taky většinou nemění píchlou pneumatiku - čekají na nejbližšího gentlemana, aby tuto práci udělal za ně - a tak to má být :o).
cobic 13. 12. 2010, 20:02
Mě se nedávno stalo něco podobného. Bylo to v alpách a nikde nikdo. Vytáhnu duši, hledám díru a v tom průtrž mračen. I když jsem měl lepidlo, tak pod vodou fakt lepit neumím. Sesadil jsem to zpátky a jel s tím asi 5km dolů do civilizace na píchlém. Cestou z kopce se sice drží lépe váha na předním kole, které bylo v pořádku, ale i tak jsem srovnával zajímavé smyky ;) Domů jsem to pak dotáhnul pomocí jiného kola. Kupodivu to ráfek přežil a na kole ho mám dodnes. Takže další možnost - trochu to drncá, smykuje, ale pár kilometrů z nejhoršího dojedete. Poučení: Někdy lepší nezastavovat, alespoň se nezašpiníte a nezdržíte;)
Jiří Mayer 13. 12. 2010, 21:09
Já s sebou vozím nejen sadu na lepení, ale i náhradní duši a ty plastové montpáky. Za normálních okolností výměnu zvládnu sám. Vždy, když ale došlo na defekt, tak jsem nejdříve zůstal stát v rozpacích. Opravovat nebo neopravovat? A tady; nebo kde? Myslím, že chápu dilema autorky i když moje okolnosti byly mnohem příznivější. To se prostě musí zažít.
Když defekt není náhlý a do cíle je kousek, tak se mi osvědčilo i dofouknutí vadné duše a popojetí a dofouknutí... Hlavně nehledat a nevyndavat ten hřebík! Jo a ještě s sebou vozím miniaturní balení nějakých dětských vlhčených ubrousků, kterými se jim normálně utírá kde co. Na první pomoc pro špinavé ruce po opravě je to výborné. Celé se mi to vejde do cyklistické lahve na rámu kola. A ještě tam zbylo místo na malý lis na řetěz a inbusový klíč na ty brzdy! :-)
Slávek Syrový 13. 12. 2010, 22:30
Doporučuji navštívít jižní Španělsko....tam vám mají takové vtipné stromy, co vystřelují neviditelné hroty, takže si jich ve svých pláštích "pár" přivezete domů. Oni si tak pekně časem přelézají z pláště do duší, takže máte i s doktorským náčiním ještě pár dalších dnů o zábavu postaráno. Rekord Španělska: 9 lepení duše za 1 den (v ČR pak už jen 1x za den). Nálezy: ... zhnusen dosud z jízdy na kole nejsem, krásně jsem se pocvičil ve výměně a lepení duší, kterou od té doby poctivě vozím s sebou. Ztráty: při první čtvečici děr (2x2 nejednou) v dešti - jste překvapeni, při dalším (již postupném) píchání postupně rezignujete, při sedmém se (ještě za deště) už jen hystericky smějete a osmé (předdojezdové) už jen mlčíte a tupě provádíte vyprecizované naučené úkony a paranoidně projíždíte plášť minimálně 10x za výkřiku: "..proč sakra já?". Hystericky se baví již jen spolujezdci (taky na ně ale došlo - he he...). Devátá výměna probíhá po večerní kontrole po dojezdu, což už nelze komentovat, jen zalít rumem. Poučení: močit pouze z vozovky - minové pole se nachází hned za ní...
Mistr Lei 14. 12. 2010, 08:49
wtf: Tak to je fór. Mně u "většinové společnosti" děsí věcí, že bych mohl sepisovat knižní seznamy a pohoršovat se nad každou položkou doalelujá, ale opravdu jsem nečekal, že někoho pobouří, že někdo nerad mění duše u kola. Mám skromně za to, že tato slabost je tak ještě jedna z nejméně škodlivých a společensky nebezpečných.