Čtenářka Anna píše o svých zkušenostech s kolem v Kanadě.
Kanaďané jsou sportovci – a to většina z nich (existují samozřejmě sympaticky líné výjimky, ale není jich tu mnoho). Bohatší mají předplacené roční členství v soukromém klubu s posilovnou a bazénem, ti chudší běhají (s empétrojkou, s kočárkem, se psem, se všemi třemi zmíněnými dohromady, nebo jen tak) či jezdí na kole – ve Vancouveru, díky specifickým klimatickým podmínkám celoročně (rozuměj: přes zimu tu leje jako z konve, přes léto taky).
Kolo je ovšem ve vancouverském kontextu nejen cool rekvizita či způsob jak dodat nedělnímu výletu šťávu. Je tu povýšeno na dopravní a přepravní prostředek a to bez rozdílu věku, vyznání, kondice, či pohlaví.
Vancouver – výjimečně bez deště
Každý správný „Vancouverite“ má názor na dopravní situaci ve Vancouveru (hrozná), na síť cyklostezek (málo hustá/moc hustá, měla by se zakázat) i na chování cyklistů (jsou to sebevražední nezvedenci). Jo – cyklisté se tu někdy chovají jako prasata (včetně mě), leč řidiči automobilů nezůstávají pozadu.
| Prahou na kole běží s podporou Citybikes: Elektrokola, skládací kola, městská kola |
Ten, kdo tu navrhoval cyklostezky, nastalou situaci předvídal, a proto je situoval mimo hlavní ulice a spíše do klidnějších rezidenčních oblastí. Na kole můžete samozřejmě jet i mimo vyznačené trasy, ale pokud si chcete zachovat v pořádku nervy a vaz, doporučuji spíše cyklostezky. V centru města je situace poněkud složitější, ale i tady se urbánní plánování snažilo a vytvořilo cyklopěšinky proplétající se motorovou dopravou, z nichž některé jsou od kolemjedoucích aut úplně oddělené obrubníky, nebo parkovacím pruhem pro auta. Jiné se omezují na nakreslení bílého cyklostroje na silnici, na což řidiči automobilů někdy docela kašlou.
Cyklisté ve Vancouveru se dají rozdělit do několika podskupin. Cyklisté hltači – závodníci oblečení do druhé kůže svých trikotů s aerodynamicky tvarovanými helmami (přilby jsou jinak ve Vancouveru povinné) a galuskami tenkými jako žiletka. Cyklisté studenti/pracující většinou kolo užívají jako dopravní prostředek a ne na lámání rekordů, tudíž je možné je spatřit v kabátě, či sukni, v kozačkách nebo polobotkách, jak supí do kopce s batůžkem nacpaným učebnicemi a poznámkovými bloky.
Speciálním typem cyklisty studenta je cyklista hipster – pozná se zejména podle pumpek (i v minus deseti stupních Celsia), šlí, vousu, brýlí s kostěnými obroučky a vintage cyklokošíku připevněném na vintage kole, které mohlo stát 50 dolarů, ale díky patině se cena vyšplhala na pětinásobek.
Přesným opakem jsou cyklisté batůžkáři, alias brašnáři. Ti vzhled moc neřeší a svůj stroj obtěžkávají rozličnými brašnami a taštičkami kvůli logistické výtěžnosti. Když má člověk štěstí, může spatřit ne tak ojedinělý exemplář batůžkáře – cyklistu bezdomovce. Od batůžkáře se liší zejména větší objemností zavazadel a odérem. Velkým trendem je tu také cyklista penzista – ti většinou klamou tělem a nejeden cyklista student je překvapen, když mu dá cyklista penzista do kopce na frak.
Hltač, batůžkář, nebo hipster?
Velké plus je, že podél značených cyklostezek jsou ve Vancouveru roztroušené cykloopravny a cykloobchůdky, takže kolojezdci se nemusejí obávat dlouhodobých defektů (krátkodobých ano, zejména ušlá duše tu není výjimkou). Hlavně proto, že opravny jsou coby pumpičkou dohodil. Některé nabízejí dokonce možnost opravy „nauč se a udělej si sám“ – zejména opravny, které spadají pod tzv. community centra. Duše cykloobdivovatele zaplesá také z toho důvodu, že kolo je tu mezičlánek mezi chodcem a automobilem a tedy (skoro) rovnocenný účastník silničního provozu, takže na křižovatkách řízených semafory a na většině „stopek“ bývá speciální cyklotlačítko, které přivolá zeleného panáčka (tady bílého, ale to je drobnost).
S parkováním kol není ve Vancouveru žádný problém. Stojany na kola se nacházejí na každém rohu, a pokud necháte kolo zamčené přes noc, s velikou pravděpodobností ho druhý den najdete tam, kde jste ho nechali. Tedy za předpokladu, že jste ho nenechali zaparkované na ulici Hastings. V takovém případě pravděpodobně najdete jen část kola, a to tu přivázanou. Na některých větších „cykloparkovištích“ je i možnost drobných oprav případně dohuštění duší.
Pro cyklisty, kteří nejsou jen „hltači kilometrů“, ale naopak se řadí do kategorie tzv.“kochačů“ (vychutnávání si výhledů apod.) je Vancouver město zaslíbené – kochat se tu dá kdečím – udržovanými řadovými domky v rezidenčních čtvrtích, Tichým oceánem (nebo aspoň tím malým tichým zálivečkem, který jde z Vancouveru vidět) nebo majestátními horami, které obklopují město ze severu a jsou výborným orientačním bodem jak ve dne, tak v noci (díky světlům z lanovek, například té na Grouse Mountain). Ráj sám o sobě, je pak Stanley park, velký lesopark blízko centra města kde, pokud nemáte vlastní stroj, si můžete pronajmout kolo a brázdit cyklostezky kolem přístavu a jezírek a indiánských totemů.
Cyklisté ve Vancouveru nejsou nikdy sami, před křižovatkami řízenými semafory se někdy dokonce vytvoří cyklokolona (nejvíc jsem zažila desetihlavý dav). Chodci se na cyklisty usmívají a přejí jim hezký den, ostatní cyklisté se usmívají a přejí si navzájem hezký den, a i někteří řidiči automobilů neremcají, že je tu cyklistů jako much a pustí vás jako první na čtyřstopce (v Kanadě sice platí přednost zprava, ale na tzv. four-way křižovatce je to „kdo dřív přijde, ten dřív jede“).
Pokud nožičky bolí, nebo se nechce, dá se kolo bez větších problémů vzít do sky-trainu (nadzemní i podzemní metro), či s trochu většími obtížemi naložit na speciální držák hydraulického typu, který má ve Vancouveru každý autobus místo předního nárazníku. Pokud jste žena či muž v držákových nesnázích, pan řidič nelení a pomůže – buď osobně, nebo radou.
Jezdit na kole po Vancouveru je prostě radost – je to zdravé, je to levné a člověku pak nakonec ani nevadí, že tu sem tam prší a jeho kolo nemá blatníky :)
Prahounakole.cz přivítá i vaše zážitky a zkušenosti s dopravou na kole, ať již v Praze, Česku, nebo v zahraničí. Posílat nám je můžete na redakční e-mail: redakce@prahounakole.cz
Klidná stezka pro kochače
