Poděkování řidičům

Publikováno: 10. června. 2016, min. čtení
Aktualizováno: 16. ledna. 2021
Publikováno: 10. června. 2016, min. čtení
Aktualizováno: 16. ledna. 2021

Při jízdě na bicyklu se dá promluvit téměř na kohokoliv kolem. A hlavně je to i slyšet. Při pouštění chodce na přechodu mi stačí říct prosím a nemusím poblikávat světly. Na kamaráda přes ulici jde jednoduše zavolat. V případě potřeby lze lehce zastavit a dát se s ním do řeči.
V autě bývám limitován bariérou plechu kolem a nutností ji někde odstavit, tak aby nepřekážela. Spoléhat se musím na zprostředkovanou komunikaci ve formě různých světel. Okénko se otevírá snad jen na hranicích, při zastavení stopařům, v McDrivu, při vykřikování horkokrevných nadávek v italštině a při silniční kontrole. Prostě na kole je komunikace taková přímější, osobnější. Dokonce vás i občas někdo pouhým vřelým slovem zastaví a na něco se optá.

A přitom ta bariéra plechu a skla ochuzuje lidi o tolik slov díků. Vždycky bych rád poděkoval, když mě někdo při poskakování v koloně pustí, popojede více vlevo, abych mohl kolonu zase o pár aut předjet a dříve tak projet křižovatkou. Takhle můžu jen doufat, že moje děkovné pokynutí postřehne.

Polije mě stud a pocit díků, když se u cyklopřejezdu pomalu propadám do spánku, že si ani nevšimnu, že jedno z přijíždějících aut celou nekončící kolonu zastavilo, aby mě nechalo přejet přes ulici. Nejen že jsou na mě hodní, ale já to tak nečekám, že je ještě svou prodlevou zbytečně zdržím.

vk_kolona_smetanak

Při jízdě do kopce bych úplně nejradši vystavil nějakou medaili každému, kdo to za mnou útrpně jede krokem, než aby provedl děsivý předjížděcí spurt končící parkováním o sto metrů výše. Přitom se těmto skvělým lidem ani nedá děkovně mávat. Alespoň mi to přijde bizarní, mávat s úsměvem na řidiče, kteří se za vámi táhnou krokem do kopce. Asi by to bylo vnímáno jako provokace. Ale i jim bych tak rád poděkoval, že jedou bezpečně. A přitom taková samozřejmost, ale vždycky mi udělá velkou radost.

Stejně jako děkuji těm, kteří mě nad rámec všech povinností pustí v komplikované křižovatce a vysvobodí mě tak z nepříjemného čekání na nejzranitelnější pozici uprostřed všeho dění. I těm bych rád poděkoval přímo na místě, i když ve stresu z celé situace kolem se většinou nezmůžu ani na to zamávání.

A samozřejmě bych se často i rád omluvil a zase to moc nejde, nikdo mě neslyší nebo je již pozdě. Třeba jako když jsem kdysi opomněl dát v Kostelní přednost zprava a řidič mě stejně bez jakéhokoliv incidentu pustil. Když mi to došlo, tak omluvně mávat na jeho zadní sklo stejně už nešlo.

Takže alespoň dnes, tady a teď. Za všechny ty případy, které jsem vyjmenoval, i za ty situace, které jsem ani nezmínil. Všem těm lidem děkuji. A že jich bylo i je mnoho. Poděkoval bych rovnou, ale bohužel to často nejde přímo na místě.

neprasim_11_548

Jiří Motýl
V domovské Praze jezdí na městském kole na vzdálenosti do osmi kilometrů. V redakci od roku 2013, 2015-2025 šéfredaktorem. Spoluautor knihy Městem na kole.

josuk 14. 6. 2016, 09:48

Moc hezky napsaný! Podle mě ale bariéra plechu a skla ochuzuje možná o slova, neochuzuje ale o názor. Jako řidič auta chápu často už na první pohled např. přiměřené osvětlení a předvídatelné chování cyklisty, jako projev ohleduplnosti ke mně a naprosto dostatečné poděkování! A slov nebo gest pak vcelku netřeba :-)

Líbil se Vám článek? Podpořte náš další obsah!
Stačí 100 Kč a minuta Vašeho času.

Vyberte prosím částku, poté budete přesmerováni na darujme.cz

Mohlo by vás zajímat