Jak jezdit peklem a milovat to

Přinášíme vám dnes překlad jednoho drsně amerického, ubitého článku Chrise Ketchama ze známého cyklisticko literárního serveru BikeReader: ,,Čekám za auty dalších lidí, kteří čekají, až se dostanou na dálnici, čekají, až se dostanou dovnitř, až se dostanou ven, z města. Čekají dokud je červená a pak naskočí zelená a oni pořád čekají. Měl by se teď pohnout, ale čeká. Proč? To neví. Člověk v Exploreru vedle mně se začíná vztekat a asi se mu dělá špatně. Chtěl jsem vystoupit ze svého auta a pomoci mu, ale on hlasitě ječel na ostatní auta a pak si chvilku zpíval a pak zase hlasitě křičel. Z jeho auta se linula hudba, samé dunění a bubny — hudba určená pro pohyb, divoká hudba o děvkách a sexu, hudba, která je slyšet, a to je ten důvod proč si stáhnul okénko a nechal dovnitř plynout ten letně horký smogem otrávený vzduch. Nemá klimatizaci, je velkej a hrdej a právě popojel dalších slavnejch obrovskejch 250 centimetrů.“

Naneštěstí ho položila na lopatky naše malá New Yorkská zácpa na Brooklyn Bridge; žádná možnost úniku, jen do stran skokem do řeky. Celé jeho mužství je teď v otázce. Je to celonárodní problém. V této zemi existují místa, kde ranní špička trvá už pomalu celý den.

Pak přijely ty bicykly a byla úleva je vidět. Byl to celý gang, který nás zaplavil, bylo jich 10, pak jich bylo 20, hulákajících a sprostých, mířili zpátky do Brooklynu, kluci na BMX a na horských kolech. Nejeli po chodníku, kde jsou chodci a kam by jinak patřili turisti jako oni, ale jeli dole, v dráze, na asfaltu, mezi betony a se vším tím troubením a oxidem uhelnatým. Na tři nebo čtyři sekundy se pustili řídítek a kličkovali mezi nárazníky, karoseriemi a kapotami. Vypadali jako hejno ryb proplouvající kolem flotily potopených lodí. Zakřičím na ně z okénka pozdrav a oni na mne: ,,Oukej, kámo“. A jsou pryč.

Tuto situaci nelze tolerovat. Zácpa, která roste větší a větší v našich městech bez jakéhokoliv konce v dohledu, neustálé postrkování lidí, kteří si nějak stojí v cestě — a to nejen na silnicích, ale v turniketech v metru, ve výtazích, v obchodech, v barech, v restauracích, v životě. Je to šílenství a produkuje to šílenství: být neustále frustrován a omezován nemožností mít základní fyzickou svobodu pohybu. A přeci se většina obyvatel města nějak naučí akceptovat tuto vyčerpanou pasivitu, zvyknout si na malé tyranie neustálých zpoždění.

Ale pro ty, kdo chtějí žít ve městě nějak rozumně, pro ty, komu se dělá špatně jako našemu příteli v Exploreru — pro ty, kdo cítí že ztratit možnost se hýbat je něco jako přijít o koule — je otázkou jak se tomuto bahnu vyhnout a pohybovat se. Pohybovat se rychle, svobodně, spontánně, dobrovolně.

Odpovědí je samozřejmě bicykl, jediný opravdu stylový způsob, jak cestovat. Je to také únik pro ty miliony psychicky nemocných ,,profesionálů“ v těch vysokých klecích metropole, lidí, kteří moc pracují a pak chodí k psychologům a do fit center a kupují si SUVy jen pro ten pocit, který je zadluží. Je to více či méně jednoduchá cesta ven z té bledosti sedět celý den v kanceláři a nechat si boky vyrůst větší než ramena. Vezměte si kolo a jezděte. Jezděte nebezpečně, jako když jste byli děti.

Není k tomu žádný lepší místo než New York. K tomu abyste při tom zemřeli nebo to celej život hrdě dělali. Jestli jste někdy jeli na kole v té histerické téměř válečné evakuaci New Yorku v dopravní špičce, byli jste pokřtěni ohněm. Hučení kol a cvakání přehazovačky, průjezd, koncentrace, strach ze smrti, zmrzačení, správné naladění smyslů — všechno je to silné. Skrčíte se při průjezdu pod paží člověka mávajícího na taxík, vyskočíte na obrubník, praštíte se o hlubokou díru, otřete se o vyztuženej beton, prudce zatočíte, skočíte, nahnete se, zhoupnete, poběžíte, závodíte, praštíte se do kostí, zamáváte křídly, zazpíváte z plných plic: ,,Příště koukej, hloupá“ na lehkovážnou holku, co si myslí, že se prochází nahá v něčí ložnici.

Možná jednou za pár měsíců spadnete a přijdete o nějakou tu kůži na ruce, budete krvácet v dešti nebo na sněhu. Někdy se těch 60 bloků v centru města v té vzteklé dopravě zdá téměř nesnesitelných — kolik je způsobů, kterými vás na těch třech mílích můžou dostat? Vezměme si pár příkladů:

Zabije vás polední pokušení mladých dívek. ,,Nedívej se po holkách“ je jedna z prvních rad, kterou ti dá každej zkušenej mesík. Léto Krátkých Sukní tě obtočí kolem nejbližšího sloupu veřejnýho osvětlení.

Když se vymotáte z autodráh ovládaných plechovými potvorami, dostanete se mezi divoké polední davy lidí a musíte mezi nimi jet jak rychle jen můžete bez toho, abyste někoho zranili. Někteří se pohybují jako červi, jiní jsou opilí nebo náměsíční, někteří se horečně pohybují sem tam, někteří jsou na vozíku, je mezi nimi možná metr nebo dva místa, poměry vzdáleností a rychlostí se neustále mění. Jakýkoliv nečekaný pohyb může vést ke katastrofě, když jste si přesně spočítali přiblížení a únik na desítky centimetrů, otíráte se o jejich kufry. A při těch třiceti kilometrech za hodinu je můžete zabít a sebe taky. Takže uděláte velké prudké esíčko a vpálíte to blízko toho velkého pána v kombinéze, který na vás štěkne, pak přepadnete tu paní s vozíkem, taky na vás štěkne, a před vámi se otevře sto metrů ulice, která patří jenom vám.

Žádný dopravní inženýr nikdy nenapraví tyhle brány pekel kde se míchají lidé a stroje a obchod a nenávist všech ke všem. Autobusy na páté avenue se před vámi otevírají a zavírají jako údolí z tekutých písků, ty jejich kvílející brzdy, jejich žár vám odvane vlasy na stranu, střelíte to mezi ně — olejová skvrna — kolo padá. Stává se to rychle. Je po vás. Tohle se stalo jednomu mladému messangerovi jménem Bradley Minch, který byl rozmačkán pod 80 000 librami vleku od traktoru. Rudé skvrny padlých, otevřené lebky, rozmačkané ruce a vyražené zuby. Od roku 1990 v ulicích New Yorku zemřelo 201 cyklistů. V roce 99 mělo kolizi s automobilem více jak 4 000 cyklistů. Taková je realita krvavé tyranie motorového vozidla.

Málem jsem se zabil v poklidném Brooklynu, zrovna tam ze všech těch míst, na malé ulici mezi domy, na křižovatce, kde svítila červená. Cyklisti v New Yorku prostě nemají rádi červenou na semaforu, ani oranžovou, a tahle červená, jako každá jiná, byla pozvánkou: Jen mě zkus. Odnikud se najednou zjevila nějaká stará prdící obluda. Narazil jsem do něj, moje vina, letěl jsem, přišla obrovská pomalost, a teplo.

Ale i nehody, tedy když vás zrovna nezabijou nebo nezmrzačej, mohou být momentem opravdovosti, přerůst obyčejnou každodenní skutečnost, stát se hrdinskými. Pamatuji si jak jsem jel v Paříži v dešti po St. Germain-des-Pres, kde hustá doprava sjíždí dolů z dálnice na nábřeží. Když jsou světla dobře načasovaná, auta se na tu půl míly nádherně rozjedou, než narazí na davy dalších na bulváru St. Michel. Pral jsem se tam s nimi po cestě do školy na Sorboně, když mi vjel do cesty malý náklaďák a přede mnou odbočil vpravo do vedlejší ulice. Brzdil jsem, dostal jsem se do divokého smyku na dešťové vodě smíchané s olejem, začal jsem se třást, čas se zpomalil. Díval jsem se na sebe z dálky, mimo kontrolu, v panice, najednou bdělý a klidný, odkopl jsem tu obrovskou pitomou zrychlující věc a vrhl se do vzduchu směrem k chodníku, přistál jsem na nohách a několikrát se převalil. Kolo narazilo do náklaďáku a pak někam odletělo, řidič náklaďáku přidal a ujel, já jsem tam seděl na zemi a smál se a smál se.

Kolikrát jste vy, cyklisté města, se takhle smáli nad jednoduchostí vaší rychlosti? Chichotání mylně zaměňované s kuráží; je to přání smrti a také nemoudrý útok proti smrti. Je to sexuální droga, možná morbidní. Co to je, co lidé hledají na vrcholech K2 nebo Kilemanžára, v nitkových křížích v bouřích na moři, ve zpěněných vodách Colorada? Legendu sebe sama, důkaz života když se sám podíváš zpět na to, co jsi udělal a něudělal a kdy jsi stál opodál a kdy jsi promluvil a nemlčel; zdravá sebeúcta, láska boje. Špinavé miniaturizované minuty v kanceláři, strčte si je za klobouk. Nabízím vám nový jednoduchý plán: dost plešivosti, dost křečkování v tělocvičně, dost pánských magazínů: zvolte si místo toho výzvu městského Death Matche.

Můžete si jej rozdat, velmi levně, kdykoliv od pondělí do pátku od osmi ráno do osmi večer, v jakémkoliv hlavním městě, které se utápí v dopravních zácpách, kdekoliv v těch stovkách, tisících ulic kudy teče ten hnusný tok, přitéká a přelévá se přes vaše srdce — dáte si to k snídani.