Jak mi cyklostezka „Do Prahy na kole“ změnila dojíždění

Publikováno: 05. června. 2021, 13 min. čtení
Autor: Vratislav Filler
Publikováno: 05. června. 2021, 13 min. čtení
Autor: Vratislav Filler

Dlouhá léta dojíždím skoro každý týden na kole z Prahy na geodetickou observatoř v Ondřejově. Je to skoro třicet kilometrů a musím se přitom dostat ze sídliště v nadmořské výšce cca 300 metrů na vrch Pecný s kótou 545 metrů. Za dvanáct let mého dojíždění z Jižního Města se trasa, kterou používám, docela proměnila.

Největší změnou k lepšímu bylo v loňském roce zprovoznění čtrnáctikilometrové stezky z Kolovrat přes Říčany do Mnichovic. Byť jsem s její realizací neměl nic společného, vypadá to skoro, jako kdyby ji svazek obcí Ladova kraje zřídil na mou osobní objednávku!

Stará láska ke státní silnici

Dostat se z Jižního Města na jihovýchodní hranici Prahy mimo silný provoz není na kole zrovna snadné. Zpočátku jsem experimentoval s různými klidnějšími“ silnicemi. Nakonec jsem se ale ustálil v tom, že hlavní Novopetrovická a Františka Diviše je díky přímému trasování, širokým krajnicím a tomu, že jezdím proti dopravní špičce, na kole vlastně dost v pohodě. Vypadnout z Jižního Města přes Pitkovice či Průhonice by znamenalo mnohem větší kopce a průjezd několika pekly typu obchodních zón. Okresky v okolí jsou také již léta mnohonásobně přetěžovány provozem ze stále více kypící sídelní kaše.

Takže Uhříněves. Klidnější ulice kolem nádraží mi dopřály trochu oddychu, dál ale s hlavní nic souběžného není, takže po státovce hezky přes obě náměstí až po Kuťata. Ulici V Kuťatech před několika lety zjednosměrnili proti, jezdil jsem tedy zprvu po chodníku, potom to objížděl přes kruháč, když tam přibyl Penny Market.

Pokračoval jsem po okresce přes Kolovraty. Z nich jsem to do Říčan zprvu zkoušel spodem, nakonec jsem ale zjistil, že nejrychlejší je vyjet směrem na Nedvězí a pokračovat po státovce. Tuto silnici časem rozšířili o čtvrtmetrové krajnice, takže se jízda po jejím rovném úseku přesunula z kategorie téměř vražedné do kategorie nikdo vám nebude věřit, že je to celkem OK. Když jsem si pořídil elektrokolo, na okresce do Kolovrat mě tak opralo předjíždějící auto (fotku jsem dával snad do deseti článků či facebookových postů), že jsem začal volit silnici I/2 už z Uhříněvsi.

Po státní jsem projížděl celé Říčany, pak klikatým úsekem přes les a ve Vojkově jsem odbočil vpravo, na místní silnice, odkud je to až do Ondřejova v pohodě. Závěrečný kopec, který trasování silnice zdvojnásobuje, se dá objet lesem po žluté turistické značce. Díky pečlivé volbě zajížďky po státní silnici I/2 je tak stoupání na nejvyšší kopec okresu Praha-Východ únosné i pro neelektrifikované kolo.

Na zpáteční cestě bylo fajn sjet si padák do Strančic a vystoupat si po silnici na Všestary. Když je takový kopec na pravidelné cestě jeden, tak se snese. Říčany potom zadem, přičemž největší problém byl v křížení silnice 101, suplující zde dálniční okruh. Zpočátku jsem to jezdil přes příšernou kosoúhlou křižovatku na kolovratské silnici, nakonec jsem zjistil, že příjemnější je to přes Benice a Lipany.

Mimochodem, cyklostezku z Uhříněvsi do Kolovrat, postavenou asi v roce 2016, jež vede přes Prknovku, jsem z dojíždění vyloučil. Cesta je úzká, má několik nepřehledných rohů a úzkou lávku, vede přes zbytečný kopec a skrz vycházkové místo u rybníka Vodice, a vše korunuje nevyřešená protisměrka na začátku Kolovrat. Skoro celé je to mlatové, nezpevněné, celoročně nepoužitelné. Zkrátka, pro cyklisty dojíždějící větší vzdálenosti zcela na nic.

Čas nikoho nešetří

Prakticky celou trasu jsem tak jezdíval po silnicích s provozem aut. Zpočátku to bylo v pohodě. Bylo mi něco málo přes třicet, měl jsem kondici a dobrý pocit z toho, že jsem schopný jezdit na kole do práce i v tak bídných podmínkách.

Nic ale netrvá věčně. Časem jsem začínal mít pocit, že už mi to za to tak docela nestojí. Přímý autobus z Hájů do Ondřejova mi nabízel možnost zavřít oči a spát z konečné na konečnou. Najednou jsem zjistil, že kolo nechávám často lenošit i v letních měsících.

Prvním krokem k záchraně pravidelné dojížďky na kole byla elektrifikace mého longtailu. Elektrokolo mne vrátilo na silnici od jara do podzimu, ze státní silnice mne ale nedostalo. I přes elektrickou dopomoc mi jízda v silném provozu začínala čím dál tím víc vadit.

Ač jsem techniku zvládal sebelépe, zjistil jsem, že i vlastní jezdecké chyby jsou čas od času nevyhnutelné – a na takovýchto silnicích se chyby trestají přísně. Také jsem zjistil, že i když udělám správně naprosto všechno, vše si dvakrát pojistím, mám reflexní bundu, přilbu, svítím i ve dne, oči i vzadu, tak brutálnímu oprání od magora, co se mě rozhodne předjet, i když v protisměru jede taky auto, nakonec stejně neujdu. Riziko, že jednou se ty chybějící decimetry bočního odstupu vlivem jiných okolností sečtou v průnik cyklisty a auta, tu prostě je.

Zkrátka a dobře, doba, kdy mi půlka trasy v těžkém provozu nevadila, byla pryč. Proto jsem ke zprávám o realizaci cyklostezky Kolovraty – Strančice začal vzhlížet s nadějí a okamžitě zkoušel průjezdnost dokončených úseků. Pozorování stavebních prací sice trvalo několik měsíců, ale v dubnu 2020 byla stezka téměř dokončena, já ji mohl vyzkoušet a poreferovat o ní ve dvojici článků na tomto serveru.

Změna trasy směrem ke stezce

Cyklostezka vede od Kolovrat přes Říčany, Světice, Všestary do Mnichovic. Zde na ni navazuje pokračování do Mirošovic, což už je ale na jiný kopec. A ačkoliv po silnici je cesta mezi Uhříněvsí a Strančicemi o celé dva kilometry kratší, možnost vyhnout se provozu přitáhla mou trasu jako magnet.

Směrem z Prahy jezdím nově přes Benice a po cestě do Kolovrat, za kterými využiji stezku. Podjezd silnice 101, jakkoliv stísněný, je zásadním prvkem komfortu a používám ho obousměrně. V Říčanech ale stezku opustím: Přece jen se pořád raději vyhnu stoupání z Mnichovic, které ani elektrokolo nedovolí vyjet bez značné námahy. A našel jsem si klidné ulice, kterými vystoupám bezbolestně na úroveň Olivovny, takže z té příšerné státovky číslo 2 ukusuji už jen jeden a půl kilometru přes les.

Cestou do Prahy pak sesvištím do údolí Mnichovky a využiji novou stezku prakticky v celé délce. Jediný úsek, kterému se vyhýbám, je závlek v Říčanech, který lze kratší cestou projet místními ulicemi.

Ráno versus odpoledne

Je nepochybné, že bez aut v zádech se na kole na cyklostezce cítím mnohem víc v pohodě. Průjezdy obcemi pak vedou vedlejšími uličkami, kde je vesměs také klid. Potud je vše v pořádku. Pokud si ale teď myslíte, že říčanská cyklostezka je pro pravidelné dojíždění rájem bez jediné chybičky, přibrzděte. A to hlavně odpoledne.

Ráno na stezce potkáte dopravní cyklisty, koloběžkáře – a sem tam mezivesnického chodce, kterému stezka slouží stejně jako vám, aby spojil příjemné s užitečným. Pejskaře po ránu potkáte jinde: třeba v Kolovratech u koupaliště, kde stezka pokračuje pěšinou, které jsem se po vyzkoušení naučil vyhýbat, a jezdím okolo po ulici. Ráno se na stezce můžete brodit oparem ze sousedícího potoka, vyplašit bažanta či dokonce srnčí zvěř, klouznout si na noční námraze a za bzučení elektromotoru nechat svou mysl toulat ve vzdálených myšlenkách. To je ráno.

Odpoledne je jiné. Odpoledne je… rekreační. Stezka se rozezní křikem dětí, štěkotem psů, halasením tatíků marně kontrolujících své ratolesti, a frajerskými hláškami teenagerů, pohybujících se bez ohledu na dopravní prostředek vždy v celé šířce stezky. Vzhledem k tomu, že je to jediná bezmotorová cesta široko daleko, si na to ale musíte zvyknout.

A nebo se můžete vrátit na silnici s neurčitým pocitem prohry z toho, že tentokrát už všichni předjíždějící řidiči o té stezce vedle vědí, a pět procent z nich vám to dá svým bočním odstupem zcela bezostyšně najevo. Ok, to raději zpomalím. Elektrokolo naštěstí pomáhá k větší ohleduplnosti tím, že rozjezd na cestovní rychlost není tak namáhavý. Koneckonců, je dobré uznat rozdíl mezi tím, když vás něco obtěžuje nebo ohrožuje.

Zimní radovánky

Druhou výzvou, která vyplývá z rekreačního pojetí stezky, je zima. České zimy již dávno nejsou to, co bývaly, dokonce ani v Ladově kraji, kde bychom sněhu jak z obrázku očekávali od Vánoc po Velikonoce (ne, že by to tak přesně bylo i tehdy). Nicméně, i v Říčanech se sníh v zimě vyskytuje, natožpak ve 425 metrů vysokém sedle u všestarské kapličky.

Zimní zážitek z cyklostezky tak začíná romanticky, vyjížděním koleje v pěti centimetrech čerstvého sněhu. Nastane obleva, první sníh se promění ve vodu a týden na to najdete asfalt pokrytý hladkým, černým ledem. Pak několikrát zasněží, chodci to rozšlapou – a následné zmrazky, nesjízdné bezpečně ani s hřeby, zůstávají na cyklostezce řadu týdnů, dokud se do jejího povrchu sluníčko kolem Velikonoc neopře opravdu řádně.

Souběžné silnice jsou mezitím samozřejmě už dávno zcela suché, takže jezdím po nich. A Ministerstvo dopravy si v koncepci aktivní mobility klidně napíše, že cyklistika je v ČR z klimatických důvodů sezónní záležitost. Nuže, se štěstím budu už příští zimu disponovat experimentálním cyklopluhem, který by výše popsané problémy mohl docela účinně řešit.

Nová očekávání

Přesto všechno jsem spokojen. Stezka mezi Kolovraty a Mnichovicemi proměnila mé cyklistické dojíždění do Ondřejova nejvíce ze všech změn, které jsem na ní zaznamenal od doby, co jezdím z Jižního Města.

Vše, co na mé trase nastane, bude mít menší dopad. Stezky od Kolovrat směrem dál do Prahy se řeší, je to ale úsilí klopotné. V Uhříněvsi vzniknou lávky po obou stranách železniční trati přes ulici Ke Kříži, budu se tak moct vyhnout zmatené křižovatce u nové Billy. Navrhnul jsem, aby se na stezku namalovala dělící čára a tím se omezilo courání po celé šířce. A snad se dožiju i cyklostezky mezi říčanskou Olivovnou a Vojkovem. Nebyl bych jistě sám, kdo by ji ocenil. Vždyť i jeden takový úsek v silném provozu znamená stop pro 90 % cyklistů, a to třeba i pro mnohem delší trasu.

Nicméně tuto stezku hned tak nic nepřekoná. Když vidím, kolik lidí se na ní objevuje, že slouží rekreaci i rannímu dojíždění, a že bezmotorový pohyb mezi obcemi zvedla nová stezka nejspíš z kladné nuly“ na číslo děcka si můžou na kole zajet ke spolužákům ze sousední vsi“. A když cítím, jak moc mi ta stezka vlila do žil nové energie pro dojíždění do Ondřejova, pak ji nemohu hodnotit jinak než jako svého druhu zázrak.

Jako zázrak, jaký bychom v Praze a blízkém okolí potřebovali opakovat každý rok na deseti dalších místech.

Vratislav Filler

Zakladatel mapy a webu Prahou na kole, předchůdců tohoto magazínu. Zaměřuje se analyticky na cyklistickou infrastrukturu, především v Praze. Je členem pražské cyklokomise, poradního orgánu Rady hl. m. Prahy. Působí jako dopravní expert ve spolku AutoMat. Vědecký pracovník zaměřený na přesné aplikace globálních navigačních systémů.

Komentáře k článku5

Tomáš 05. 06. 2021, 16:16
5
1

S ježděním mimo Prahu mám minimální zkušenosti, nicméně pohled na mapu, kde je silnice pro auta rovná jak přímka a cyklostezka klikatá jak had, je trochu tristní. Jak to vychází časově oproti staré variantě? Chápu teda, že člověk tomu nějaký čas za ušetření stresu dá.

Vratislav Filler 05. 06. 2021, 17:15

Tomáš: Zpátky do Prahy jsem jezdil +- v téhle stopě a rozdíl odhaduji na + 5-10 minut. Celá cesta trvá cca 1:15, takže je to únosné. Nahoru je ten rozdíl malý. Třeba tak minutu ubralo podjíždění silice 101, tam to bylo vždycky na dlouho a na nervy.

Vratislav Filler 05. 06. 2021, 17:16

Tomáš: Jo přes Říčany mám dvě zkratky, mínus 700 metrů oproti značené trase, ale pořád vedlejší ulice.

Goldi 05. 06. 2021, 21:29

Ten radikalni ram by zaslouzil galerii a samostatny clanek na Radavist nebo aspon tady.

Vratislav Filler 07. 06. 2021, 11:06

Goldi: K longtailu už jsem psal před pár lety, když byl nový: https://mestemnakole.cz/2017/02/tri-ruzne-longtaily/ . Vyrábí to http://cargobikes.cz/in/ .

komentář

Pravidla diskuze, Ochrana osobních údajů

Líbil se Vám článek? Podpořte náš další obsah!
Stačí 10 Kč a minuta Vašeho času.

Vyberte prosím částku, poté budete přesmerováni na darujme.cz

Mohlo by vás zajímat